Teď

Jsem na planetě Zemi 
sám sobě vlastním vesmírem
a v tomto jaru zimy
v době nafukování žab stéblem slámy loňského dětství  
na svatbě světla a tmy
kdy nevěsty stromů v bílém 
objímají větvemi stínů a pláčou květy jabloní  
nad sněhem mým jako ty 
že stírám z hospodských stolů kruhy prachu košilí
kterou jsi prala za nedělí se svými vlasy skloněná pod tíhou neviditelných hvězd   
i zlato z nohou včel když v očích zabolí slunce 
abych měl co nabídnout vetešnici smrti 
do výloh s kradenými týdny a slonovinou uhrů  
a ptám se jen čím pak vyplatit duši 
zda tělem, které právě odevzdávám tělu tvému jako zálohu na mzdu
jež v pátek ve fabrikách bývala jistotou jako Omega i koncem odpoledních směn
či vědomím z něhož si havrani vzali své 
nebo mincemi strachu a tepem psího srdce
jež touhami po fenách a Měsíci
bije mi v hrudi  
a teď je Magellanův oblak cigaretového kouře
třpytící se okraji jako duha nafty na kaluži 
za kterým se skrývají galaxie i tváře půlnočních hledačů sebe samých 
v neustálém nalhávání si přítomné lítosti, budoucích zranění a pádů v čase  
k těm kdož ani jednou za život skutečně neotevřou oči   
natož, aby pod klenbou holubích křídel
v městech s nočními tramvajemi a anděly padlých dešťů 
zažili první ticho 
které je nejvyšší modlitbou 
a řečí ryb