nejlepší

Bylo nás šest dětí. Mě matka bila nejvíce. Bála se mě. Dokazovala si, nebo spíše mně, že se nebojí, že nemá strach z toho příliš brzo vyzrálého přemoudřelého mrňouse. Já se jí také bála. Mlátila mě, udržovala si odstup a nepřipomínala si, že jsem dítě, a ještě ke všemu její. Bála jsem se. Čekala jsem výprask každou vteřinu v mém životě. A za co? Když už nebyl důvod, dělala, že má záchvaty, že jsem se vůbec neměla narodit, že jsem omyl. Bála se mě, protože jsem nebyla jako moji sourozenci. Co bylo jinak? Nevim. Byla jsem ještě opravdu malá. Tak pět nebo šest let. Naši se zase hádali, div se nepoprali, a já všechno slyšela, i když jsem se pod peřinou málem dusila. Cítila jsem se špatně, zodpovědně. Ten dětský pocit viny, že se snad hádají kvůli mně. Každý den jsem se trápila a vždycky jsem se snažila být strašně hodná a chtěla to i po ostatních. Neměli mě rádi. Mí bratři a sestry. Nebyla jsem nejstarší ani nejmladší. Maxovi bylo sedmnáct a Terezce dva. I ta mě dokázala nenávidět. Všichni to tak dělali. Jaksi podvědomě věřili, že kvůli mně, když je nutné neustále mě bít, že kvůli mně ty hádky. Divím se, že se mě někdo nezbavil jako nemluvněte. Už tenkrát jsem musela být nesnesitelná. Nikdo ale do mých pěti nebo šesti let neznal ten důvod, proč jsem jiná a špatná. Jiná je vlastně totéž co špatná. Mí rodiče totiž nebyli žádný intelektuálové. Až přišel tenhle večer. Stejný jako ty ostatní minulé i budoucí. Možná se něco stalo. Pod peřinou jsem slyšela jen křik a nadávky, i když už bylo ticho. Naši byli v ložnici. Nenáviděla jsem to, bála jsem se. Nikdy jsem nemyslela na to, že by se dal nějak radikálně život změnit. Třeba oba zabít. Nebo sebe. Asi by se pak hodně změnilo. Určitě. Chtěla jsem jen změnit rodiče. Usmířit je. To není možné. Bylo mi z toho křiku zle, nedalo se utéci. Brečela jsem. Tak prý řeší děti své problémy. Nic nepomáhalo. Tušila jsem na svojí postelí někoho, kdo mě uhodí. Nikdo tam nebyl. Samozřejmě. Tápala jsem ve tmě a pořád to slyšela. Asi se mi v tu chvíli něco hnulo v hlavě. Doklopýtala jsem ke dveřím a vešla s tvrdým výrazem do ložnice rodičů. Nikdy bych si to netroufla. V životě jsem neudělala nic, co mi nepřikázali. Viděla jsem, že už se nehádají, ale obličeje prozrazovali, že v tenhle moment nejsou spojenci. Stačilo by však pár minut vedle mě a neměla bych pevnějšího protihráče. Dívali se, jako by je přepadl zloděj. Já byla ten malý a nebezpečný noční zloděj. Tížilo mě to. Stála jsem uřvaná ve dveřích a váhala, co vlastně chci. Rychle a zhluboka jsem dýchala a čekala na ten správný nádech. Bála jsem se, že to bude můj poslední. Přece najednou místo tichého výdechu moje ústa vypouštěla rázné a tvrdé, odhodlané věty. Sama jsem tomu nevěřila. „Maminko, tatínku. Co se děje? Nehádejte se. Jsou to samý kraviny a já to nechci poslouchat. Nechci.“ Asi jsem nikdy nemohla být hodné dítě. „Jestli je to kvůli mně, tak mi to řekněte, řekněte, co mam udělat. Koho mam zabít? Sebe? Já už to nechci poslouchat. Jak můžete bejt na sebe takový. Sami jste se dali dohromady. Mě jste si nevybrali, já můžu bejt nepovedená. Ale vy se máte rádi.“ Nechápala jsem, že se lidé stále poznávají, že se občas ukáže až pozdě, jaký byl omyl jejich seznámení. Nechtěla jsem takový život. Mí rodiče zmrzli, dokud jsem neodešla. Určitě nespali celou noc a dohadovali se, co jsem zač. Možná i jak se mě zbavit. V životě jsem se tolik nebála o můj život. Nikdy jsem si jím nebyla jistá. A přišlo mi to samozřejmé. Všechno a všichni mě ohrožovali. Ale teď jsem čekala hodně. Ne výprask. Čekala jsem, že mě vytáhnou z postele a přinejmenším umlátí k smrti. Nic se nestalo. Minimálně týden se nic nestalo. Místo výprasku se matka zmohla vždy jen na váhavých pár facek. Sama jsem netušila, co by se mělo dít. Teď jsem ráda, že jsem to udělala. Bála se mě víc než dřív. Trpěla jsem její rány, ale obě víme, že kdybych jen chtěla, je všechno jinak. A taky bude. Nikdy nechci vidět nikoho tak trpět. Ani svou matku. Prostě zmizim a jednou se v tom svém klidu dozví, kdo jsem. Ten týden se naši hádali jako obvykle, ale potichu. Oba se báli. Nepřemýšleli proč, ale báli se. Možná čekali, že přijde něco horšího. Možná se v ložnici začali zamykat. Nevim. Nikdy po tom už jsem tam nevkročila. Báli se, protože nevěděli, co to je. Netuší, co šestileté dítě nosí v hlavě, ani se nesnaží to pochopit. Tohle nedůstojné období už přece mají dávno za sebou. Chtějí, aby děti byly dospělé. Chtějí, aby byly roztomilé a hezky odpovídaly na otázky. Když nemají čas, musí být děti dospělé a rozumné. Když si rodiče vzpomenou, jsme jejich hodní mazánci. Ovládat nás chtějí. Čekali na to celý život. Až si nás pořídili. Někdo rovnou šest. Ať si užijou. Někdo bude určitě zlej a budeme ho mlátit a ostatní vedle něj budou ty nejhodnější a nekrásnější dětičky. Představovala jsem si, jak by se žilo s hodnou maminkou, která by byla ráda, že mi chutná koláč, že mam kamarády, že jsem si neroztrhala šatičky, že jsem nespadla ze stromu, že mě má. Nevěděla jsem, jaké to je. Možná to ve skutečnosti vypadá jinak. Nikdy jsem to nepoznala. Jen jsem věděla, že ostatní děti nemají modřiny kolem zápěstí ani na zádech, že ostatní nemají oči opuchlé od pláče. Jinými způsoby mě nikdo netýral. Vlastně jsem se týrala sama, jak mě to trápilo. Měla jsem dost jídla, ale podávané bez lásky, měla jsem hezké šaty, ale pro radost jiným očím. Nemusela jsem tvrdě pracovat. Asi abych měla víc času se trápit. A aby mě maminka měla za co třískat. Nic jsem nedělala a když snad někdy přece, muselo to být špatně. Teď už mě nikdo nebije. Žiju s rodiči, ale už si netroufají. Nevšímám si jejich života, nestarám se o dům, o nic. Platí mi školu, spím tu, jím tu. Bojí se udělat něco jinak. Nikdo mě nebije a mě to jaksi svým způsobem chybí. Vždycky mě bili a teď? Byla to součást mého života. Pochopí to někdy někdo? Nevím teď, kam patřím a co je správné. Jsem tvrdá, ledová. Nebrečím, nemluvím. Nikdo se nesnaží se mnou mluvit. Jen bratři neustále přemlouvají matku, ať mne vyhodí z domu. Už jsem dospělá. Matka ví, co by se stalo. Vlastně to nikdo neví, ani já. Ale neodváží se to udělat. Netuší. Neudělala bych nic. Snad bych se ani neodvážila sbalit si svoje věci. Prostě bych zmizela. Jednou zmizím, ale proč teď. Chci odejít alespoň vzdělaná, aby si každý mohl myslet, jaké jsem měla hodné rodiče.

---