Sonet o samotě

Samoto, vzdálená i blízká jak nejlepší přítel,
otevři okna a vpusť do mne tmu,
co zoufalý měsíc z pustoty vykvílel,
 v paprscích tenkých jak vlákna lnu.


Vždy bylas mým hostem, v záři i hloubkách,
zvát tě k sobě může však každý,
kdo roztržen je sám v sobě jak v dálkách
se trhají křídla ptáků v slunci vraždy.


Objímej mne, královno všech jistot,
dokud  neuslyšíš mé duše praskot,
plníš svůj úkol temné věrnosti.


Popřít tě nelze a odepřít obvzlášť ne!
Navěky chci cítít souznění vzájemné
osudné naší známosti.