Criff Gotton

Úryvek z rozepsaného sci-fi románu.  Je to o skupině mimozemšťanů, kteří ztroskotají na Zemi. Rád bych věděl, jestli je to čtivé, a jestli má smysl v tom pokračovat dál.

Criff seděl ve své kanceláři. Popíjel vodu a sledoval vysílání na holografickém projektoru. Zrovna ukazovali záběry mohutných demonstrací.

„Protesty se tentokrát rozšířily po celé planetě,“ komentoval to moderátor. „K největším nepokojům došlo před úřadem vlády, kde se střetl dav příznivců a odpůrců fúze. Demonstranti na sebe nejdříve pokřikovali nenávistná hesla, za chvíli ovšem začaly vzduchem létat světlice a dělbuchy. Jeden z demonstrantů rozstřílel zaparkované vládní vznášedlo. Policie musela použít elektromagnetické pulsní granáty a slzný plyn. Před úřadem vlády bylo zadrženo 67 lidí, po celé planetě pak přes pět set.“

Poté přišel záběr na jednoho z demonstrujících. „Vždyť je to nesmysl!“ rozčiloval se. „Nenecháme si přece zničit planetu! Nenávratně bysme tím ztratili suverenitu. Na tohle nemá nikdo právo. Tady jsem doma, ne na Ericsonu! Stojím za naším prezidentem.“ „Nechápu tyhle zpátečníky,“ řekl demonstrant z opačného tábora. „Jsem obchodní zástupce. Dokážete si vůbec představit, kolik to zabere času přelétávat z planety na planetu? Až to proběhne, tak se všude dostanu vznášedlem nebo rychlovlakem. Akorát tihle idioti to pořád brzdí! V čele s tím páprdou nahoře!“

No ty seš teda chytrej, pomyslel si Criff, znechuceně se ušklíbl a nalil si další sklenici vody. O protestech mu nemusela televize nic říkat, měl to pod okny skoro celý den. Teď už byl naštěstí klid a ulice zela prázdnotou.

Planetární fúze byl skutečně megalomanský projekt. Většina hvězdných soustav měla mezi sebou vytvořenu nějakou formu unie, ať už více či méně těsnou. To platilo i pro Ericsonskou soustavu. Fúze byla ovšem naprosto výjimečným projektem, v galaxii zcela ojedinělým. Pět obydlených planet a dalších sedm neobydlených, které byly využívány pro těžbu surovin, se měly spojit s Ericsonem, vyhaslou hvězdou, kolem které obíhaly. Byl to pochopitelně projekt technicky velice náročný. Nejdříve měly být na povrchu Ericsonu vytvořeny obrovské krátery pomocí jaderných výbuchů a laserových paprsků. Totéž bylo potřeba udělat s planetami. Forantové planety, díky své plastické struktuře, stačilo pouze naříznout, a jejich povrch pak bylo možné ohnout. Pevné planety musely být rozbity na několik kusů, aby se zachovala infrastruktura. Poté bylo třeba na Ericsonu umístit antigravitační pole, jinak by gravitace planety doslova vcucla. A nakonec se musely nad povrchem planet vztyčit štíty, aby je nepoškodily jaderné výbuchy, pomocí kterých se měla změnit orbita planet, které pak dopadnou na určená místa. Celých 120 let trvalo špičkovým vědcům vše přesně propočítat. Kdyby jediný článek řetězce nevyšel podle plánu, znamenalo by to obrovské ztráty na životech.

Prezident Ericsonu Albius Fellon byl jedním z mála státníků v galaxii, kteří zůstali ve funkci po skončení První galaktické války. Byl už dost starý – bylo mu přes 900 let – a těšil se na odchod do penze. Předtím chtěl ale udělat něco, čím se zapíše do dějin, a to měla být právě planetární fúze. Fellon chtěl fúzi dokončit ještě za svého funkčního období. Pak odstoupí a na funkci prezidenta nově spojeného Ericsonu už kandidovat nebude. Mělo to ovšem jeden háček: Všechny planety už fúzi odsouhlasily, až na Superhexu. I když se většina obyvatel v referendu vyjádřila pro, a podporu vyjádřila téměř celá vláda, Criff byl zásadně proti. Celý proces tak blokoval, protože pro tak závažnou záležitost byl potřeba souhlas prezidenta. Jediný, kdo by mohl jeho veto zlomit, byl prezident galaxie Lond Ardeen. Ten však do této věci odmítl zasahovat.

Zazvonil zvonek a na holografu se objevil záběr na Criffova poradce. Criff mu tedy otevřel dveře.

„Pane prezidente,“ zeptal se poradce, „přál jste si se mnou mluvit?“

„Moment,“ odbyl ho Criff, „sleduju zpravodajství. Zatím se posaďte.“

„A teď už následuje přímý přenos z planety Afir, kde se právě již tradičně koná soutěž královny krásy,“ ozvalo se z projektoru. Objevily se krásné Afiranky s nazelenalou pletí a zářícíma bledě modrýma očima. Byly oblečeny do různobarevných šatů a s úsměvem si vykračovaly po pódiu.

„Afir!“ ucedil Criff. „Zase ten Afir. Podívejte se! Podívejte se, jak se tam vystavujou! Barbaři. A ještě si o sobě myslí, jak nejsou důležití. Vytahujou se na celou galaxii, a přitom jsou to jenom křupani! Množí se to jako divoši, obléká se to jako divoši… za tohle bych jim dal dvacet let!“

„Jenom podotýkám, že zákon o základním oblečení platí jenom v Ericsonské soustavě,“ poznamenal poradce.

„No to já vím taky. Ale stejně jsou to barbaři,“ opáčil Criff a znechuceně vypnul projektor.

Afir byla planeta, která se v mnoha ohledech lišila od jiných. Afirané měli zelenou pleť a vlasy v různých odstínech od modré až po zelenou. Rádi si je ovšem barvili, takže bylo možné potkat Afirana v podstatě s jakoukoliv barvou vlasů. Měli doslova zářící oči, které ve tmě vyzařovaly slabé světlo; ženy měly oči světle modré a muži jasně červené. Afiranky byly nejhezčí ženy z celé galaxie, na což byli obyvatelé patřičně pyšní. Byl to vůbec velmi hrdý a patriotický národ. Afir vedl velmi nacionalistickou a do značné míry izolační politiku. S jinými planetami sice udržoval obchodní a diplomatické styky, ale téměř nepřijímal imigranty z jiných planet, ani cizí kulturu. Také to byla jedna z mála vyspělých planet, která se neúčastnila války. Ani k občanským nepokojům nedošlo; až na pouliční bitky a drobné výtržnosti se žádné závažnější incidenty nestaly. Pro Afirany bylo zkrátka mnohem důležitější, že jsou Afirané, než jestli je někdo Lond nebo Hart.

Zatímco v mnoha soustavách, včetně té Ericsonské, bylo zákonem přikázáno nosit dlouhé kalhoty, dlouhé rukávy, ponožky a boty, a i v těch ostatních se považovalo za krajně neslušné na veřejnosti odhalit víc než hlavu a dlaně, Afirané si to tolik nebrali. Byl to také jeden z mála národů, které se ještě dělily na muže a ženy. Ve většině vyspělých planet bylo pohlavní rozmnožování dávno překonaným přežitkem. Před dávnou dobou byly obyvatelům pomocí rekompilace DNA spojeny mužský a ženský chromozom, čímž vznikly zcela bezpohlavní bytosti. Jednou za určité období se vždy sešla skupina ekonomů, sociologů, a dalších expertů, kteří vypočítali optimální počet obyvatel pro danou planetu. Pokud byl tento počet vyšší než aktuální, bylo uměle zplozeno potřebné množství dětí. Ty byly potom vychovávány specializovanými pracovníky ve státních ústavech. V opačném případě se přebytečné obyvatelstvo pochopitelně nelikvidovalo; prostě se počkalo do dalšího období. K tomu ale příliš často nedocházelo, protože i přes značný pokrok ve zdravotnictví umírali i obyvatelé vyspělých planet, ať už přirozenou cestou, při nehodách, nebo násilných trestných činech. Tato politika se promítla i do populace: Afir, velký přibližně jako Mars, měl přes 10 miliard obyvatel, jeho měsíc Afrid pak okolo 2 a půl miliardy. Pro srovnání: Superhexa, přibližně o velikosti Země, měla asi 270 milionů obyvatel, obří Ericson pak necelé 4 a půl miliardy.

Zvláštní kultura Afiranů ale nebyla tím hlavním, co Criffa iritovalo. Trápila ho padesát let stará dohoda o dodávce železa a lithia z Afiru. Superhexa za tyto suroviny dodávala forant. Ten se ovšem stával stále vzácnějším a pochopitelně dražším. Navíc někteří ekologové varovali, že masivní těžba by v budoucnu mohla způsobit ekologickou katastrofu. Smlouva uzavřená jako oboustranně výhodná najednou začala hrát do karet právě Afiru, který se jí pochopitelně nechtěl vzdát. Criff se hodně snažil o její změnu, ale zatím bezúspěšně. Jenže nic naplat, Superhexa železo a lithium potřebovala, a dodávky z Afiru byly stále ekonomicky i energeticky nejvýhodnější variantou.

Criff sklopil hlavu. „Já se z toho zblázním!“ zakřičel a bouchl pěstí do stolu. „To je pořád to samý! Afir, fúze, Panckleon, Bearcher. Fúze. Afir. Fúze!“

„Podle mého názoru byste měl svoje rozhodnutí ohledně fúze ještě zvážit,“ řekl poradce.

„No ještě vy s tím začínejte. Přece nenechám tuhle planetu zničit!“

„Ale vždyť tady nejde o zničení, ale o spojení. Osobně si myslím, že by to pomohlo všem. Většina obyvatel s tím ostatně souhlasí. Stejně je jen otázka času, kdy k tomu dojde. Navíc už máte v podstatě jistou pozici viceprezidenta, což ale do budoucna není jisté.“

Criff se na něj rozzlobeně zamračil. „Vy si opravdu myslíte, že mi jde o funkci?! Klidně odstoupím, kdyby to mělo zachránit planetu! Žádná fúze nebude. Ne, dokud jsem prezident. Uvědomujete si vůbec, že bysme tím navždycky přišli o veškerou suverenitu?“

„No ale suverenita by nám zůstala,“ oponoval poradce. „Legislativně se nic nemění. Pravomoce vlády Superhexy by zůstaly stejné. Jenom by se dost výrazně uspořil čas. Takhle se musí složitě přelétávat mezi planetami a Ericsonem. Po fúzi by všechno bylo mnohem jednodušší a časově, ekonomicky i energeticky úspornější.“

„Energeticky úspornější?! Posloucháte se vůbec? Víte, kolik energie by tohle spolklo? To je ten nejnákladnější projekt v historii galaxie.“

„Ale většina prostředků už na to byla vynaložena. A podle propočtů se náklady vrátí už do 180 let. A pak už budeme jenom prosperovat, protože-“

„No a co když se to nepodaří? Co když se nějaká planeta odchýlí? Celou ji to rozmetá a poškodí to i Ericson. S tím naši inženýři asi nepočítají, co?“

„Vždyť to bylo všechno několikrát důkladně přepočítáno. Všichni odborníci se shodují na tom, že je to naprosto bezpečné. Mají plán pro všechny scénáře.“

„A co když selže antigravitační pole? Myslíte si, že byste mohl jen tak pochodovat po povrchu hvězdy? Rozmačkalo by vás to tak rychle, že byste si to ani neuvědomil.“

„Ale na tom je přece postavená celá ericsonská infrastruktura. Antigravitační pole tam jsou pod všemi městy a tunely. A ty pole mají více vrstev. Když náhodou jedna selže, ostatní to v pohodě udrží. Stejně tak probíhají revize. To by se muselo jednat o úmyslnou sabotáž, ale s tím se určitě taky počítá. A kromě toho se ty pole napájí přímo z hvězdy, takže nebude ani potřeba plýtvat energií.“

„No dobře, ale město není planeta. Je trochu rozdíl, položit pole o průměru několika desítek kilometrů, a několika desítek tisíc. Vždyť to není nikde odzkoušené! Výpočty jsou jedna věc, ale nikdo doopravdy neví, co se stane. Ne!“ Criff zase bouchl pěstí do stolu. „Superhexu nedám!“ Opřel se a napil se vody. „A vůbec,“ pokračoval, „co mi tady máte co vykládat? Do mých rozhodnutí vám nic není.“

Poradce se na něj udiveně podíval. „Promiňte, pane prezidente, ale myslel jsem, že jste si mě zavolal kvůli odborné konzultaci.“

„No to ano.“ Criff se naklonil, a, teď už klidným hlasem, pravil: „Třicet let jsem neměl dovolenou. Pořád řeším nějaké nesmysly, a už mi to leze na mozek. Jsem přepracovaný. Potřebuju minimálně na měsíc někam vypadnout. A od vás potřebuju, abyste mi poradil, kam letět.“

„No já nevím,“ přemítal poradce, „Zkusím něco vymyslet.“

„Dáte si zatím plutoniový čaj?“ zeptal se Criff.

„Ne, to mi nějak nedělá dobře. Vždycky se mi z toho motá hlava. Dám si jenom vodu, jestli můžu poprosit.“

„Dobře.“ Criff zmáčkl pár tlačítek na kontrolním panelu, a přiletěl obslužný dron. „Jeden plutoniový čaj a jednu sklenici,“ řekl Criff.

„Potvrzuji,“ odpověděl dron a zase odletěl. Za chvilku se vrátil a položil sklenice na stůl. Poradce vzal svou sklenici, natočil si vodu, napil se a povídal:

„Já jsem byl před rokem na Flagrattonu. Jsou tam pěkné privátní pláže a moc hezká architektura. Myslím, že by se vám tam líbilo.“

„To není nic pro mě,“ opáčil Criff. „Architekturu si můžu prohlédnout na holografu. A vyvalovat se na pláži není nic pro mě. Je tam moc světla a moc tepla.“

Protože Ericson nevyzařoval téměř žádné světlo, na Superhexe byla celou dobu noc. Vše se řešilo umělým osvětlením.

„No,“ přemítal poradce, „a co takhle Crobhonia? Můžete se tam proletět na dracích.“

„Tak to v žádném případě. Byl jste někdy na Crobhonii?“

„Ne, ale viděl jsem upoutávky na zájezdy. Já jsem tam nebyl, je to nad moje finanční možnosti. Ale vypadá to fakt zajímavě.“

„Tak až budete plánovat příští dovolenou, tak tam radši ani nejezděte. Já jsem tam byl. Víte, že tam je jenom jedno město? Jedno jediný město!“ Criff se znechuceně napil čaje. „A draci? Ve městě jich je pár ochočených. Můžete se trochu proletět nad městem, dáte za to spoustu peněz, a za nic to nestojí. Zbytek planety je divočina. Všude jsou draci a jsou extrémně agresivní. A navíc mají takové smysly, že dokážou detekovat maskování na civilních lodích. To bych tam musel letět bitevním křižníkem. A to by se jejich vládě asi moc nelíbilo. A naší armádě asi taky ne.“

„A co takhle Migus?“ vyhrkl poradce. „Jestli teda máte rád vysokohorskou turistiku.“

Criff se na něj ironicky ušklíbl. „Vypadám snad jako sportovec? Ještě bych tam někde spadnul. Navíc, Migus mi ani nepřipomínejte. Toho jejich prezidenta nemůžu ani vidět! To radši skočím z okna.“

Migus byla hornatá planeta. Po celém povrchu tekla žhavá láva, ale hory byly povětšinou duté a v nich byly podmínky pro život. Některé byly obydlené, jiné obsahovaly různé suroviny. Mezi jednotlivými horami vedly přírodní nebo umělé mosty. Na Migusu žili zelení ufoni. Zatímco Afirané měli pleť spíš nazelenalou a po použití make-upu a kontaktních čoček byste si je mohli splést s pozemšťany, Migusané byli jak vystřižení z běžných představ o ufonech. Byli zelení jako žába, okolo metru a půl vysocí, neměli vlasy a z hlavy jim trčela dvě tykadla. Tykadla byla pro jejich život velmi důležitá, mohli díky nim rozpoznávat předměty i za některými materiály, přes které nebylo vidět. Hlavně se ale jednalo o prostředek komunikace. Neměli schopnost řeči, takže ke komunikaci s jinými rasami museli používat komunikátor. V Ericsonské soustavě byly takové planety původně tři. Bohužel je ale nepotkal dobrý osud. Migus byla jediná planeta, která přežila válku bez větších potíží. Planeta Marx byla vybombardována na příkaz Arphagornona Harta, někdejšího velitele ericsonských ozbrojených sil a současného viceprezidenta Superhexy. Téměř třicet procent Marxu bylo nenávratně zdevastováno a zbytek planety se z následků masivního bombardování nevzpamatoval dodnes. Planeta Mongo pak padla za oběť pulsarovému dělu, experimentální zbrani planety Bodygards. Z Monga tak zbyl jen pás asteroidů.

Mladý a ambiciózní Lond Raach se narodil 30 let před koncem války. Byla to velmi těžká doba; vše se soustředilo na válku a následnou poválečnou obnovu, a na výchovu dětí mnoho prostředků nezbylo. Raach však dokázal tuto dobu nejen přečkat, ale také si zařídit dobrou kariéru. Postupně šplhal po politických funkcích, a ve svých 174 letech se stal nejmladším prezidentem planety v celé vyspělé galaxii. Nyní byl tím nejfavorizovanějším kandidátem na prezidenta nově sjednoceného Ericsonu. To byl také důvod, proč ho Criff neměl zrovna v lásce. Ne že by proti němu měl nějaké osobní antipatie, ale byl zapřisáhlým odpůrcem fúze, kterou Raach pochopitelně hlasitě propagoval.

„Tohle ne,“ řekl Criff. „Najděte mi něco zajímavého. Něco, na co budu dlouho vzpomínat. A hlavně něco mimo naši soustavu. Tady létám pořád.“

„Počkejte,“ odpověděl poradce. „Zkusím něco vymyslet.“ Napil se vody a chvíli poklepával prsty po stole. „A co takhle se připojit k nějaké vědecké expedici? Mohlo by vás to zaujmout.“

Criff se ušklíbl. „Jasně, a já se tady budu koukat na to, jak zkoumají nějaké šutry?“

„Ale vůbec ne. Těch expedic je spousta. Můžete třeba letět na průzkum nějaké primitivní kultury. Spousta z nich už je na docela vysoké úrovni. Mají relativně vyspělou technologii, akorát ne natolik, aby byli schopni se zařadit do Galaktického společenství.“

Criffa to evidentně zaujalo. „Tak tohle už zní líp. Co přesně navrhujete?“

„Zrovna teď se plánuje expedice na Zemi. Jdou ve výzkumech hodně dopředu. Je jen otázka času, kdy vyvinou warp pohon, a budou schopni se dostat k dalším soustavám. A my to všechno monitorujeme. Podle mě by to byla hodně zajímavá zkušenost.“

„Počkejte,“ zarazil se Criff. „Země, Země… to mi něco říká. No jasně! Tam byla přece ta velká havárie před 70 lety! Neříkejte, že o tom nevíte.“

„No, něco jsem slyšel, ale bohužel jsem to tak nesledoval. Nevím přesně, co se stalo.“

„Vy jste tady ještě nepracoval, ale já o tom vím své. Neumíte si představit, co to bylo za aféru. Nepřál bych vám, abyste tohle musel řešit.“

Mluvil samozřejmě o Oblasti 51, kde v roce 1947 havarovala vesmírná loď. Americká armáda potom uzavřela celou oblast, pitvala těla astronautů a zkoumala vrak. Byli to právě ericsonští vědci, kteří ztroskotali nedaleko od Roswellu. Na Zemi se okolo tohoto incidentu vynořilo mnoho spekulací. Nikdo neví, jestli se jednalo o chybu posádky, nebo technickou závadu. Každopádně Lond Ardeen kvůli tomu velmi zuřil. Albius Fellon měl co dělat, aby celou situaci vyžehlil, protože mu vážně hrozilo, že přijde o funkci. Criff měl v té době také plné ruce práce, protože musel uklidnit vědeckou obec. Ardeen totiž dočasně zakázal všechny vědecké expedice, což se vědcům pochopitelně nelíbilo.

„No jasně,“ řekl uštěpačně Criff. „Vy po mně chcete, abych letěl na nějakou misi, ze které se už nevrátím? Vysekám se jako ti, co tam byli?“

„Ale ne! Nehody se prostě můžou stát. Ale uvědomte si, kolik expedic jsme už udělali. Tohle byla prostě nehoda; stane se. A navíc jsme se už poučili. Myslím, že je to naprosto bezpečné. Kromě toho, expedice se zúčastní profesor Frax, což je přední expert, co se týče Země. Podle mě se nemáte čeho bát.“

Criff se zamračil. „Letět na dovolenou s Fraxem?! S tím magorem? Tak to vůbec!“

Profesor Frax Hart byl jeden z nejgeniálnějších vědců v celé galaxii. Původně se věnoval výzkumu warpových pohonů, a díky jeho objevům se cestování nadsvětelnou rychlostí stalo mnohem rychlejším i bezpečnějším. Během války se ovšem přeorientoval, a začal se zajímat o výzkum méně vyspělých planet. Jeho hlavní vášní se stala právě Země. Dobře znal pozemskou historii i kulturu. Hovořil plynně anglicky, rusky, francouzsky a čínsky, a to vše bez pomoci překladače. Jako mnoho géniů byl ovšem také značný podivín. Neměl žádné přátele; jeho jediným zájmem byla Země. Líbily se mu pozemské filmy a seriály, z toho nejvíc ty animované. Nejradši měl Mickeyho Mouse a Myšáka Jerryho. Jeho posedlost dosáhla takové míry, že se nechal dokonce plasticky přeoperovat. Superhexťané měli našedivělou pleť, ale obecně atraktivním bylo být co nejsvětlejší. Někteří obyvatelé se nechávali uměle zesvětlit. Frax však šel jinou cestou – nechal si kůži zešedivět, udělat si velké uši i oči, černý nos, kolem kterého si nechal udělat pár vousů. Vypadal tak jako obří myš, jako vystřižená z animovaných filmů.

„Tohle je na mě moc,“ řekl Criff. „Omluvte mě, musím si pročistit hlavu.“ Otevřel okno a skočil z něj.

Forant byl velmi zajímavý materiál, kterým bylo pokryto asi 80 procent povrchu Superhexy. Měl tmavě růžovou barvu, a konzistencí byl něco mezi sněhem a želé. Byl jednolitý, ale dal se snadno oddělit nebo těžit. Zároveň se jednalo o silně radioaktivní materiál. To ovšem obyvatelům forantových planet vůbec nevadilo; naopak, čerpali z něj cennou energii, kterou potřebovali pro život. Další zajímavou vlastností forantu bylo to, že fungoval jako obří trampolína. Když nějaký předmět dopadl na povrch, forant se prohnul a vymrštil jej zpět, a to až do výše několika kilometrů, pokud dopadl z dostatečně velké výšky. To samozřejmě platilo i pro živé bytosti. Při použití dostatečně vysoké teploty forant v podstatě zkameněl a změnil se v materiál velmi podobný obsidiánu. To se obyvatelům také velmi hodilo, kvůli výstavbě budov a další infrastruktury.

Criff si skákání na forant velmi užíval. Vždy, když měl velké starosti s prací, vyskočil z okna. Při každém dopadu nabíral do rukou kousky forantu, a poté je zase pouštěl zpět. Cítil, jak mu do těla proudí energie. Ale tentokrát…

„Au!“ zařval Criff. „Kterej blbec sem postavil tu lampu?“

Poradce se vyklonil z okna. „Pane prezidente?“ vykřikl, „jste v pořádku?“

„Vypadám snad jako v pořádku?! Zavolejte mi záchranku!“ zakřičel Criff, přičemž pořád ještě skákal po forantovém povrchu. Snažil se nedopadnout na zraněnou ruku.

Asi za tři minuty přiletělo vznášedlo. Z něj vyskákali dva záchranáři. „Jste v pořádku?“ zeptal se jeden z nich.

„Vypadám snad jako v pořádku?!“ zakřičel Criff, už téměř hystericky. „Mám asi zlomenou ruku.“

„Počkejte,“ řekl jeden ze záchranářů a přišel k Criffovi. Vytáhl skener a začal skenovat jeho zraněnou ruku. „Je to jasné,“ kývl na svého kolegu. „Obyčejná fraktura, vezmi ho do vznášedla, ať to můžeme spravit.“

Druhý záchranář vytáhl antigravitační zařízení. Pomocí něj zvedl Criffa ze země a přenesl ho do vznášedla. Pak ho umístil do rehabilitačního tubusu.

„Tak, teď se nehýbejte,“ řekl záchranář. Tubus se zavřel, začal skenovat Criffovu zlomenou ruku a následně ji opravovat. Za chviličku bylo vše hotové.

„Tak,“ řekl záchranář, když se tubus zase otevřel. „Máte to v pohodě. Kdyby něco, tak si zajděte k lékaři, ale nic by se stát nemělo. A v příštích 24 hodinách nezvedejte těžké předměty.“

Criff obrátil oči v sloup. „Proč bych asi tak já zvedal těžké předměty?! Každopádně vám děkuji za pomoc.“ Vyšel ven ze vznášedla a ještě zakřičel: „Až zjistím, kdo sem postavil to osvětlení, tak to bude mít dohru!!“

Vznášedlo odletělo, zatímco Criff se vrátil na svůj úřad. Vyjel výtahem až do své kanceláře a vstoupil.

„Už jste v pořádku?“ zeptal se poradce.

PacClaffius stál na velitelském můstku. „Takže říkáte, že by žádné problémy nastat neměly? Ať nenarazíme na piráty nebo tak.“

„Buďte bez obav, veliteli,“ mávl rukou JosSoarth. „V sektorech, kam letíme, ještě nebyly hlášeny žádné incidenty. A v okolí Alpha Centauri byla veškerá pirátská aktivita vymýcena. Jak mi bylo řečeno, tak je galaktická flotila vystřílela všechny. Vůbec bych se ničeho nebál.“

„Všechny systémy fungují, jak mají,“ řekl Iffulax. „Neočekávám žádné problémy.“

„No jen aby,“ zapochyboval PacClaffius. „Nechtěl bych dopadnout jako ti vědci z Ericsonu.“

„Ale to je přece nesmysl,“ zoufale prohlásil Frax. „Prostě se stala nehoda, ale víte, kolik expedic už jsme tady uskutečnili? Země je naprosto bezpečná planeta. Nevím, čeho se tady všichni bojíte!“

Frax byl zastáncem zařazení Země do Galaktického společenství. Byl ve svém názoru ovšem téměř osamocen; drtivá většina vědecké obce s tím nesouhlasila. Považovala Zemi za příliš primitivní, než aby mohla komunikovat s vyspělými planetami.

Než mohl někdo z posádky zareagovat, zapípaly dveře. Vzápětí se ozvalo bouchání. Když se dveře otevřely, vstoupil nazlobený Criff.

„Udělejte něco s těma blbejma dveřma!“ zakřičel. „Nebudu tady čekat dvě stě let, než se mi to otevře! Proč to nedokážete nastavit tak, aby se to otevřelo hned? Takhle je to po celý lodi!“

„Takhle je to ale nastaveno od výrobce,“ namítl Iffulax. „My tady s tím nic neuděláme, ty dveře jsou součástí lodi.“

„Jasně,“ ušklíbl se Criff. „Jste tu parta vědců, a nedokážete seřídit pitomý dveře! Kdy tam vůbec budeme?“

„Pokud půjde vše podle plánu, měli bychom tam být za tři dny,“ odpověděl JosSoarth.

„No, to je teda výborný.“ Criff obrátil oči v sloup. „Kdybyste vy,“ ukázal na Fraxe, „kdybyste se místo nějaké primitivní planety radši věnoval warp pohonům, tak už jsme mohli být na místě!“

„Tak moment,“ ohradil se Frax. „Tohle není žádná primitivní planeta!“

„A mimochodem, na tuhle misi jste se přece přihlásil dobrovolně. Chtěl jste se podívat na výzkum cizích kultur, nebo ne?“ dodal JosSoarth.

„Tak cizí kultury můžou být zajímavé, ale výzkum warp pohonů je mnohem důležitější! Tenhle výzkum může být zajímavý, ale důležitější je, abychom dokázali cestovat po galaxii co nejrychleji, nebo ne? Možná bysme už mohli cestovat i do okolních galaxií. Ale ne, my tady trčíme jak blbci! No to je jedno. Jdu se ještě prospat.“ Criff se otočil a zmáčknul knoflík na kontrolním panelu dveří. „A seřiďte už ty pitomý dveře!“ zařval a odešel z místnosti.

PacClaffius zakroutil hlavou. „No, ten je teda příjemnej,“ poznamenal otráveně.

„Já to nechápu!“ zakřičel JosSoarth. „Jak jsme si takovýho blba mohli zvolit za prezidenta?!“

„Já ho nevolil,“ odpověděl PacClaffius.

„A to já zase ano. A klidně bych ho volil znova,“ oponoval Iffulax.

JosSoarth se na něj udiveně podíval. „Zbláznil ses? Vždyť jsi ho teď slyšel, ne? Je to normální psychopat!“

„A ty si myslíš, že je to jednoduché řídit celou planetu?“ opáčil Iffulax. „Má spoustu starostí, a k tomu se nás snaží zachránit. Jenom díky němu jsme ještě samostatná planeta.“

„No ty si snad děláš srandu! Víš, jak dlouho trvalo to všechno připravit? Já jsem na tom pracoval skoro padesát let! A teď se to všechno zdržuje, protože to tenhle blbec blokuje!“

„Tak už se nehádejte,“ uklidňoval to PacClaffius. „Máme tady důležitější věci na starosti.“

„Moment,“ přerušil je Frax a naťukal nějaké příkazy do kontrolního panelu. „Vypadá to, že už jsme v dosahu pozemského vysílání. Zvládnete to tady beze mě? Chtěl bych se podívat na poslední díly Simpsonů, co jsem ještě neviděl.“

„Jasně, profesore,“ zasmál se PacClaffius. „Odřídit loď ještě zvládneme. Až budeme na orbitě, tak vám dáme vědět. Zatím si klidně relaxujte; pak nás čeká spousta práce.“

„Poleťte ještě trochu blíž,“ řekl PacClaffius.

„Jasně, šéfe,“ odpověděl JosSoarth a přiblížil loď k americké vesmírné stanici Philadelphia.

„Tak tohle vypadá hodně zajímavě,“ poznamenal Iffulax, zatímco skenoval stanici na holografickém projektoru. „Tady na té planetě jsem ještě nic podobného neviděl. Vždycky tu byly jen civilní stanice, ale tahle má balistické střely, torpéda a bomby. Na takhle primitivní planetu je to dost solidní arzenál.“

„Frax o tom bude vědět víc,“ řekl JosSoarth. „Říkal, že se tady možná schyluje ke konfliktu. Ale já nevím, zas tolik tuhle planetu neznám. Každopádně bysme ho měli zavolat.“

„Souhlasím,“ odpověděl PacClaffius. Naťukal pár tlačítek do ovladače rozhlasu. „Jsme na orbitě planety Země,“ řekl. „Prosím všechny členy expedice, aby se shromáždili na řídícím můstku.“

Vzápětí přišel přenos na holografickém projektoru. „Budu tam asi za patnáct minut,“ řekl Frax. „Ještě tu mám rozkoukaný jeden díl seriálu. Není to problém?“

„Ne, to vůbec nevadí. Zatím to tady budeme skenovat. V klidu si to dokoukejte, a pak se k nám připojíte.“

Neuběhla ani minuta a otevřely se dveře. Criff vstoupil na můstek. „Říkal jsem vám snad jasně, abyste něco udělali s těma dveřma, ne?!“ řekl nazlobeně. Rozhlédl se po místnosti. „Kde je ten magor?“

JosSoarth se na něj zamračil. Pořád si ale zachovával slušnost. „Pokud tím myslíte pana profesora, tak vás žádám, abyste se o něm takhle nevyjadřoval. Je to jeden z našich nejlepších vědců. A profesor je teď u sebe v kajutě, ještě tam má nějakou práci.“

„Hm,“ ucedil Criff. „Určitě tam zase sleduje ty svoje blbosti. Ale to je teď jedno; kdy bude výsadek, když už jsme na orbitě?“

„Žádný výsadek nebude,“ odpověděl PacClaffius. „Tohle je monitorovací mise. Budeme skenovat tuhle stanici, stejně jako povrch planety. Po celou dobu musíme zůstat maskovaní. Všechno bude zobrazeno na projektoru, můžete to sledovat s námi.“

„Počkejte, takže to znamená, že vůbec nevstoupíme na povrch?!“

„Bohužel, to nejde. K přímému kontaktu s touhle planetou nemáme povolení od Ardeena.“

„Já kašlu na Ardeena!“ zařval Criff. „Tak tam poletíme v maskování, nebo tak. Já jsem neletěl šest dní na dovolenou, abych se tu koukal na blbej holograf! Já chci na povrch. A nařizuji vám, abyste zorganizoval výsadek. Z titulu prezidenta.“

„Tohle ale nespadá do vašich pravomocí,“ odpověděl PacClaffius, „a vy to moc dobře víte. Já jsem velitelem téhle mise, a tohle rozhodně schválit nemůžu. Jednak na to nemáme oprávnění, a jednak je to moc nebezpečné. Budeme to monitorovat tak, jak bylo původně v plánu.“

Na Criffově obličeji bylo vidět, že má chuť vraždit. Naštvaně se otočil a zmáčkl knoflík na kontrolním panelu dveří. Ozvalo se pípnutí. „Já se z toho zblázním!“ řekl Criff a několikrát bouchnul pěstí do kontrolního panelu. V záchvatu vzteku pak strhl panel ze stěny a vytrhl kabely v něm.

Najednou celá loď zhasla. Nebylo vidět vůbec nic, všichni astronauti se díky stavu beztíže vznesli a začali poletovat po místnosti.

„Gottone!“ zařval JosSoarth. „Vy jste takovej vůl!“

„Gottone, co to mělo znamenat?! Vždyť jste nám tady shodil veškerou energii!“ PacClaffius vytáhl z kapsy mobil a rozsvítil žárovku. „No ale to vyřešíme potom,“ pokračoval. „Teď to musíme zase všechno spustit. Iffulaxi, nahoďte pojistky. JosSoarthe, vy se postarejte o gravitaci. Já vám k tomu budu svítit.“

„Jasně, šéfe,“ odpověděl JosSoarth.

„A vy uhněte a nepřekážejte,“ obořil se PacClaffius na Criffa a odstrčil ho. Ten odletěl až na druhý konec místnosti. Protože si ale uvědomoval, co způsobil, raději mlčel.

„Moment,“ řekl Iffulax. Chvíli pracoval na kontrolním panelu. Celá loď se pak rozsvítila. „Energii jsem zapnul. Teď musím nastartovat všechny ostatní systémy, bude to chvíli trvat.“ Přesunul se k počítači a začal zapínat komunikaci.

JosSoarth se mezitím přesunul k jinému panelu. „Tak, teď se všichni něčeho držte. Zapínám gravitaci,“ řekl. Zadal nějaké příkazy do počítače a za chvíli celá posádka padla k zemi.

„Tak, to bysme měli. Iffulaxi, teď hlavně zapněte maskování. To je v tuhle chvíli pro nás nejdůležitější,“ řekl PacClaffius.

„Jasně, veliteli,“ odpověděl Iffulax. Potom se však zarazil. „Moment! Tady mi to nějak nefunguje. Musím to celé restartovat. Nějak se to seklo, nebo co.“ Začal zadávat příkazy do počítače.

„Co to má znamenat?!“ vyhrkl udiveně JosSoarth. „Tady vidím nějakou zprávu nebo co to je. Někdo se nás snaží kontaktovat.“

„Pusťte to do rozhlasu,“ odpověděl PacClaffius.

„This is your last warning. Identify yourself within three minutes, or we will start to shoot,“ ozvalo se z reproduktorů. „??? ???? ????????? ??????????????. ????????????????? ? ??????? ???? ?????, ??? ?? ?????? ????????. ????????? ???????????????????.“

„Rozumíte tomu někdo?“ zeptal se JosSoarth.

„Nevím a nezajímá mě to,“ odsekl Iffulax. „Snažím se nahodit to blbý maskování,“ přičemž stále zápolil s počítačem.

Za chvilku se ozvalo bouchání na dveře. „Otevřete, máme tu krizi!“ křičel Frax.

„Nejde to otevřít,“ odpověděl PacClaffius. „Gotton rozbil panel. Bude to dlouho trvat, než se to opraví.“

„Tak všichni odstupte, ať vás to nezraní!“ řekl Frax a laserovou pistolí dveře nařízl. Následně je vykopl a vběhl do místnosti. Všichni se na něj udiveně otočili, protože od něj by nic takového nikdy nečekali.

„Začnou po nás střílet!“ zakřičel. „Okamžitě musíme zapnout maskování, jinak nás sestřelí!“

„To bude problém,“ řekl Iffulax. „Nějak mi to nechce fungovat. Pořád to hlásí nějakou chybu. Potřebuju víc času.“

„Tak to se musíme okamžitě evakuovat! Ta zpráva, co tady proběhla, bylo poslední varování před střelbou. Musíme vypadnout. Hned!“

„A proč nezapnete štíty?“ ozval se Criff.

„Tohle je vědecká loď, vy idiote. Tady žádné štíty nejsou,“ odpověděl JosSoarth.

„Moment,“ řekl Iffulax. „Zapínám lasery proti kosmickému odpadu.“

V tu chvíli proti nim stanice Philadelphia vypálila několik balistických střel. Obranné lasery okamžitě zareagovaly a střely rozstřílely na padrť.

„Takže je to v pohodě. Vypadá to, že to funguje,“ poznamenal Criff.

„Ale to vůbec ne!“ řekl JosSoarth zoufalým hlasem. „Vždyť tam mají i torpéda! A proti tomu se už nemáme jak bránit. Když dojde k výbuchu, tak to naše lasery nezvládnou.“

„Okamžitě se evakuujte!“ vykřikl Frax. „Vemte si nouzové balíčky a vyskočte.“

„Ale my nemáme žádné nouzové balíčky,“ odvětil PacClaffius. „To je váš výmysl, nic takového v oficiálním protokolu není!“

„No vidíte, jak by se vám to teď hodilo! Tak si aspoň vezměte to nejdůležitější – překladače, boty, kondenzátory a ostatní věci. Pak se tam někde setkáme, teď není čas to rozebírat podrobně. Někde se tam uvidíme,“ řekl Frax a odběhl pryč do vestibulu.

„A co takhle je zkusit paralyzovat?“ přemítal PacClaffius. „Moment, jsou tu nějaké pulsní granáty?“

„No jasně,“ ušklíbl se JosSoarth a vyndal jeden z přihrádky. „A jak to tam chcete asi dostat? Poslat jim to rozhlasem?“ řekl ironicky a hodil jej PacClaffiusovi.

V tu chvíli Philadelphia vypálila další sérii balistických střel. Lasery superhexské lodě je opět zneškodnily. „Frax má pravdu, musíme se okamžitě evakuovat!“ vykřikl Iffulax a vyběhl pryč. Criff ho následoval.

„Tak, tady máte boty,“ řekl Iffulax, když dorazili do výsadkové místnosti. Podal Criffovi tryskové antigravitační boty. Oba se k sobě otočili zády a začali se přezouvat. I v takové situaci mysleli na slušnost.

„Našel jsem tu jeden překladač. Ale není to nahrané. Budete si s tím muset nějak poradit,“ řekl Iffulax a podal Criffovi malou krabičku. „Máte štíty? Nemůžete jen tak poletovat ve vesmíru bez štítů. Umrzl byste a při skoku byste shořel v atmosféře.“

„Jasně,“ odsekl Criff. „Myslíte si, že skáču na planetu poprvé?“

„Ale hlavně nezapomeňte při dopadu brzdit! Není to forantová planeta. Nezabijte se o povrch!“

„S tím počítám. Někde se tam setkáme,“ odpověděl Criff a vyskočil z lodi. Iffulax dal ještě dohromady pár věcí potřebných pro výsadek, a skočil také.

Vzápětí se ozval obrovský výbuch. Lasery sice dokázaly zničit obyčejné střely, ale s torpédy už si neporadily. Celá loď se zatřásla, začal houkat poplašný signál, a světla začala červeně blikat.

„Musíme vypadnout!“ vykřikl JosSoarth a vyběhl z místnosti.

„Souhlasím!“ odpověděl PacClaffius a běžel za ním.

Když doběhli do výsadkové místnosti, PacClaffius prohledal přihrádky a našel vybavení pro nouzové přistání. „Tady máte,“ řekl a hodil JosSoarthovi generátor štítů. Ten si ho zběžně prohlédl.

„Vždyť to není skoro vůbec nabité!“ zakřičel.

„No tak poletíme spolu,“ odpověděl PacClaffius. „Nemáme čas, tak dělejte.“ Oba dva se přezuli. PacClaffius zapnul štíty s rozšířeným dosahem a oba vyskočili do vesmíru.

Právě včas. Ozval se další výbuch a loď se rozlomila na dvě části. Zatímco členové posádky padali směrem k Zemi, Philadelphia vypálila další torpéda, a ze superhexské lodi zbyly jen trosky.

Mezitím Eduard Falcký dopil svoji kávu. Vypnul počítač, oblékl si kabát a chystal se zamknout kancelář. Práce vedoucího analytika v České národní bance nebyla nic moc zajímavého. Eduard však neměl o změnu zaměstnání zájem. Peníze měl dobré a na tomto postu pracoval už téměř dvacet let. Táhlo mu na padesát a počítal s tím, že v této práci vydrží až do důchodu. Žil sám a už se těšil domů. Dnes, jako každou středu, nepůjde do svého oblíbeného baru na pivo, protože dávají reprízu seriálu Zákon a pořádek. Měl doma v lednici ještě zbytek guláše, takže si ho ohřeje, otevře si lahváče, a uvelebí se u televize na gauči. Měl to být obyčejný, stereotypní den, jako každý jiný. To ovšem ještě netušil, co ho čeká…

„Počkejte, zabrzděte!“ vyhrkl PacClaffius. „Máme tu problém. Musíme zastavit!“

„Co se děje?“ zeptal se JosSoarth a oba začali brzdit. Za chvilku se zastavili a zůstali viset ve vzduchu.

„Špatně jsem to propočítal,“ odpověděl PacClaffius. „Mám málo energie generátoru štítů! Stačí to sotva pro mě. Musíme se rozdělit, jinak shoříme v atmosféře! Máte dost energie, abyste se dostal na povrch?“

„Moment,“ řekl JosSoarth a začal prohlížet data na svém generátoru. „Stačit by to mělo. Ale co budu dělat na povrchu? Nemám překladač!“

PacClaffius se zamyslel. „No tak si oba budeme muset nějak poradit. Už nejsme daleko od povrchu, nějak se budeme muset setkat. Ale teď nemáme dostatek energie. Musíme se rozdělit. Tak hodně štěstí!“ řekl, přepnul štíty na osobní spotřebu a spustil se směrem k zemi. JosSoarth zapnul ty své a následoval jej.

Už se stmívalo a Criff postupně brzdil. Tryskami reguloval směr letu, aby nenarazil do okolních budov. Nakonec hladce přistál. Zmateně se kolem sebe rozhlížel. Viděl kolem sebe plno zaparkovaných aut, budovy a sloupy veřejného osvětlení. Protože neměl o této planetě ani potuchy, nic nechápal. Špatně se mu dýchalo; atmosféra Superhexy byla bohatší na oxid uhličitý, a ta pozemská obsahovala příliš mnoho kyslíku. Navíc cítil, že mu chybí energie. Aspoň něco, řekl si a vytáhl z kapsy kondenzátor. Zapnul ho, a kondenzátor začal přeměňovat zbytek slunečního záření na jadernou energii. Criff jej svíral v ruce, ale věděl, že tato energie je nedostatečná. Zároveň si do krku zapíchl překladač. To bylo velmi malé zařízení, které umožňovalo komunikaci v jiných jazycích. Překladače byly přímo napojené na mozek a překládaly sluchové vjemy z cizího jazyka. Stejně tak to fungovalo v případě řeči. Tento byl ovšem nenabitý, takže se musel nejprve učit. Criff přemýšlel, jak to provede, aby mohl nějak komunikovat s lidmi.

V tom před ním prudce zabrzdilo auto a dlouze zatroubilo. Criff vystrašeně uskočil a málem upadl. Řidič vystrčil hlavu z okna. „Kam čumíš, ty debile?!“ zařval. „Nevíš, kde je chodník?“

Criff, pořád ještě zmatený, vůbec nevěděl, co se děje.

To bude asi nějakej ožrala, pomyslel si řidič, zakroutil hlavou, objel Criffa a pokračoval v jízdě.

Criff byl možná dost impulsivní, ale byl také inteligentní. Když viděl další přijíždějící auta, došlo mu, že na silnici asi nemá co dělat. Oběhl proto zaparkované auto a vstoupil na chodník. Když po něm procházel a pozoroval kolemjdoucí lidi, začínal chápat, jak funguje doprava. No ano, ale kam dál? Criff se rozhodl pokračovat kupředu. Třeba ho něco napadne.

„Prosím tě, neměl bys cigáro?“ zeptal se mladík, který procházel okolo.

„Kam čumíš, ty debile?“ odpověděl Criff.

Muž si odfrkl. Neměl zrovna náladu na žádné konflikty. „No tak sorry, no,“ odsekl a pokračoval v cestě.

Stejně tak pokračoval i Criff. Když přišel k nejbližšímu přechodu, už si dával na auta větší pozor. Sice nerozuměl semaforům, ale nějak to neřešil; prostě přešel, když žádné auto nejelo. Pokračoval ještě nějakou dobu kupředu, až došel do parku na Karlově náměstí. Na lavičce tam seděli tři mládenci, od pohledu pochybné existence: byli oblečeni v ošuntělých šatech, v ruce cigarety a na zemi krabicová vína.

Criff si je prohlédl. Snažil se nějak navázat komunikaci, ale neměl ponětí jak, jeho překladač neměl v databázi žádný z pozemských jazyků. „Kam čumíš, ty debile?“ zkusil to Criff.

Mladíci se zarazili a udiveně se na něj podívali.

„Kluci,“ řekl jeden z nich, „tady chce asi někdo dostat přes držku.“ Ostatní na něj kývli a vstali.

„Prosím tě, neměl bys cigáro?“ odpověděl Criff.

„Tak hele,“ řekl další z nich. „Ty chceš asi fakt rozbít hubu, že jo?“

Criff nerozuměl ani slovo, ale zkusil zareagovat stejně: „Tak hele, ty chceš asi fakt rozbít hubu, že jo?“

Mladíkům už došla trpělivost. Přistoupili k Criffovi a chystali se, že mu dají co proto. Ten, i když nerozuměl vůbec ničemu, pochopil, že nemají dobré úmysly. Rychle se otočil a dal se na útěk. Ti tři se rozběhli za ním.

„Kašleme na něj, stejně je to nějakej feťák,“ řekl po pár metrech jeden z nich.

„Ale jak zdrhá,“ odpověděl další. Všichni se zasmáli a vrátili se zpět na své místo.

Criff ještě nějakou dobu utíkal, ale pak mu došly síly. Ohlédl se a oddechl si, když viděl, že ho nikdo nepronásleduje. Byl naprosto bezradný; nevěděl, jak se má dorozumět. Navíc cítil, že na něj leze únava. Potřeboval se trochu prospat. Šel ještě o pár ulic dál, až došel k jakési zahradě.

Tady musí někdo bydlet, řekl si a přistoupil ke dveřím. Zoufale hledal nějaký kontrolní panel, ale žádný nenašel. Tak vzal za kliku a chvíli s ní lomcoval. Bohužel se na zamčenou zahradu neměl jak dostat.

Zase ty blbý dveře, pomyslel si a zamračil se. V tom ale dostal nápad. Viděl, že v domě se svítí. Napadlo ho, že by se mohl dostat blíže. Možná, že uvnitř bude normální kontrolní panel, řekl si. Dostat se přes plot nebylo nic těžkého. Zapnul antigravitaci na svých botech a pomocí trysek přeletěl na zahradu.

Eduard se zrovna chystal ohřívat svůj guláš. Už ho chtěl vyndávat z lednice, ale zaslechl ze zahrady podivné zvuky. Říkal si, že to bude asi hluk z ulice, ale přesto se otočil. Přišlo mu na tom něco divného. Přistoupil k oknu a podíval se ven. Docela se vylekal, když spatřil neznámou postavu.

„Co to má znamenat?!“ vykřikl a přeběhl ke dveřím. Otevřel je a vyběhl na zahradu. „Co tady děláte?!“ zakřičel. „Jak jste se sem vůbec dostal? A co tu chcete, tady je to soukromý pozemek.“

„Kluci, tady chce asi někdo dostat přes držku,“ odpověděl Criff.

„Cože?! Vás je tu víc?“ lekl se Eduard. Nervózně začal prohledávat kapsy. „Volám policii.“

„Prosím tě, neměl bys cigáro?“ odpověděl Criff. „Volám policii,“ dodal.

Eduard se na něj udiveně podíval. „Co to blábolíte?“

„Kam čumíš, ty debile? Nevíš, kde je chodník?“

Tak tohle patří spíš na psychiatrii, pomyslel si Eduard a začal vytáčet číslo na záchrannou službu. V tom se něco na zemi mihlo. Vedle Criffových nohou se objevil ježek. Na Eduardově zahradě to nebylo nic neobvyklého, ale Criff se neskutečně vylekal. Vykřikl, uskočil stranou a rychle zapnul antigravitační boty. Vzápětí se vznesl asi tři metry nad zem.

Teď se zase vylekal Eduard. Upustil telefon na trávník. „Co to má znamenat?!“ zakřičel, „co jste zač?“

„Co to blábolíte?“ odpověděl Criff a vyděšeně ukázal na ježka.

„Vždyť je to jenom ježek!“ řekl Eduard. Opatrně vzal ježka do ruky a odnesl ho na druhý konec zahrady. Criff, když viděl, že je vzduch čistý, se zase snesl zpět na zem.

Eduard k němu přistoupil. I přes slabé světlo viděl, že má nápadně šedou kůži a tmavě šedé vlasy, avšak podle rysů tváře to byl mladík. Pořád byl v šoku, ale začínal si uvědomovat, že tu nemá co dočinění s nějakým cvokem nebo feťákem. Kdepak, říkal si, tohle bude nějaký šílený vědec s nějakou experimentální technologií. A nebo... ale tohle přece není možné!

Raději tu myšlenku zahnal. Jako analytik to byl velmi racionálně uvažující člověk. To, že by se snad na jeho zahradu vloupal mimozemšťan, mu přišlo naprosto absurdní. Rozhodně se ale o něm chtěl dozvědět víc. „Nechceš jít dál?“ zeptal se a ukázal na dveře.

„Vždyť je to jenom ježek,“ odpověděl Criff a vstoupil.

„Chceš se něčeho napít?“ zeptal se Eduard, když oba vešli do domu.

„Cože? Vás je tu víc?“ odpověděl Criff.

„Ale, nech toho,“ mávl Eduard znechuceně rukou. „Vždyť ty ani nevíš, co říkáš.“ Přešel k vodovodu a natočil trochu vody do sklenice. „Voda!“ řekl, ukázal na sklenici a podal ji Criffovi.

Criff vzal sklenici do ruky. Chvíli si ji prohlížel a potom se napil. „Voda,“ řekl a ukázal na sklenici.

„Přesně tak,“ odpověděl Eduard a pokýval hlavou. Už mu docházelo, že s jeho novým hostem bude muset jednat spíše polopaticky. „Eduard,“ řekl a ukázal na sebe.

„Eduard,“ odpověděl Criff a zopakoval jeho gesto.

„Ale ne,“ povzdechl si Eduard a zakroutil hlavou. „Já jsem Eduard,“ ukázal na sebe a snažil se mluvit co nejpomaleji. „Ty jsi?“ ukázal na Criffa.

Criff konečně pochopil. „Já jsem Criff,“ řekl. „Ty jsi Eduard.“

„No jasně!“ vyhrkl Eduard. Usmál se a podal Criffovi ruku. Criff se po dlouhé době usmál také. Stiskl Eduardovu ruku. I když nerozuměl jazyku, došlo mu, že si tu našel nového přítele.

Eduard vyndal z lednice hrnec se zbytkem guláše. „Guláš?“ zeptal se. Criff si přičichl k hrnci, ušklíbl se a uskočil stranou. Superhexťané nic nejedli; živili se pouze jadernou energií. Criffovi guláš připadal jako něco jedovatého.

No tak asi ne, pomyslel si Eduard a nandal si tedy porci jen pro sebe. Dal jej ohřívat v mikrovlnné troubě, šáhl do basy, vytáhl z ní lahev piva a otevřel ho. „Pivo?“ zeptal se. Criff si k němu přičichl. Zamračil se, protože mu to moc nevonělo. „Voda,“ odpověděl.

„No tak si ji natoč sám,“ odvětil Eduard. „Podívej se, takhle se to pouští,“ řekl a pustil vodu z vodovodu. Criff to pochopil, takže vzal svou sklenici a natočil si. „Voda,“ řekl a usmál se.

„Pojď,“ řekl Eduard. „Sedni si.“ Sedl si na gauč a pokynul Criffovi. Ten to pochopil a sedl si vedle něj. Eduard zapnul televizi a pustil se do guláše. Criff se na to jen udiveně díval. Nechápal, jak je možné, že někdo má plazmovou televizi, a ne holografický projektor.

Vždyť to je technologie jak z pravěku, pomyslel si. Ale radši mlčel a díval se na seriál. Jeho překladač zaznamenával dialogy a snažil se dát dohromady strukturu jazyka a smysl slov.

Když seriál skončil, Eduard vypnul televizi. „Tak,“ řekl, „musíme jít spát. Vstaň, já ti tady připravím gauč.“

„Díky,“ odpověděl Criff a vstal. Eduard se usmál, pokýval hlavou a začal rozkládat gauč. Criff se na to díval ještě více udiveně, než předtím. To, že by se to nerozkládalo automaticky, za pomoci nějakého kontrolního panelu, to je přece absurdní!

„Tak, tady si lehni, já ti přinesu deku,“ řekl Eduard a ukázal na gauč. Poté přinesl Criffovi deku a podal mu ji. „Dobrou noc,“ řekl.

Frax byl jediný z celé výpravy, kdo byl na případnou evakuaci dobře připraven. Dlouho prosazoval, aby všichni účastníci meziplanetárních misí měli připravené nouzové balíčky, pro případ, že by se museli evakuovat. Bohužel, nikdo ho neposlouchal. Úřady jej buďto ignorovaly, vysmívaly se mu, případně se k celé věci stavěly velmi laxně. Havárie se totiž většinou nestávaly, a pokud ano, v drtivé většině případů nikdo stejně nepřežil. Frax si proto sestavil balíček sám pro sebe. Dal si dohromady několik důležitých přístrojů, potřebných pro přežití, a nosil je s sebou na každou misi. A právě teď se mu to náramně hodilo.

Když Frax klesal k zemskému povrchu, věděl moc dobře, kam padá. Geografii Země znal moc dobře, takže i bez přístrojů věděl, že míří na Sibiř, na východ od Krasnojarsku. Do města by se už dostat nedokázal, tak alespoň reguloval směr letu tak, aby dopadl poblíž dálnice a ne někam do tajgy.

Když už se blížil směrem k zemi, dával velký pozor na to, kam dopadá. Pochopitelně nechtěl skončit na koruně jedné z okolních bříz, ani přímo na dálnici. Potřeboval se dostat na okraj lesa, což se mu nakonec podařilo. Začal stopovat projíždějící auta. Asi deset jich projelo, až nakonec jedno zastavilo.

Řidič vystrčil hlavu z okna. Udiveně se na Fraxe podíval, ale pak se pousmál. „Co, vy už se připravujete na Halloween?“

„Co, proč?!“ zeptal se Frax, protože to nechápal.

„No myslím, kvůli té masce,“ zasmál se řidič. „Pojďte, nastupte si, já vás svezu,“ řekl. Frax nastoupil a rozjeli se.

„Tak co, kam jedete?“ zeptal se řidič.

„Do Pripjati,“ odpověděl Frax, protože věděl, že tam je ještě pořád dostatek jaderného záření z havárie v Černobylu. Reaktor byl sice zalitý betonem, ale pro Fraxe nebyl problém beton rozstřílet laserovou pistolí a dostat se dovnitř.

„Cha,“ zasmál se řidič. „Tak tam fakt nejedu. Ale jedu do Krasnojarsku. Můžu vás vzít na nádraží, jestli chcete. Pak můžete jet vlakem.“

„Tak to by se mi docela hodilo,“ odpověděl Frax.

„Jinak, já jsem kdyžtak Igor,“ řekl řidič a podal Fraxovi ruku, i když by se to během jízdy asi nemělo.

„Já jsem Frax,“ odpověděl Frax a stiskl Igorovu ruku. Ten se zatvářil velmi udiveně.

„Frax?!“ zeptal se nevěřícně. „Takže ty jsi Američan? Nebo odkud jsi?“

„Z daleka,“ odpověděl Frax.

„Jasně, ale odkaď? Máš nějaký divný přízvuk, takový jsem ještě neslyšel. A mimochodem, tu masku si můžeš sundat.“

Frax si povzdechl. „Tak já ti to řeknu. Ale musíš mi slíbit, že si to necháš pro sebe.“

„Jasně. Nikomu nic nevykecám.“

„To, co mám na hlavě, není maska. To je můj normální obličej. A já jsem vědec z daleké planety. Byli jsme tu na expedici a naše loď ztroskotala. Vůbec nevím, kam dopadli, nebo jestli vůbec přežili. A taky nevím, jak se s nimi zkontaktovat. Ale v první řadě se musím dostat někam, kde narazím na radioaktivní materiál. Takže proto potřebuju dojet do Pripjati.“

Igor se zamračil. „Tak hele,“ řekl, „jestli si ze mě budeš takhle dělat srandu, tak si můžeš zase vystoupit.“

„Ale já si nedělám srandu! Jestli chceš, tak zastav, a já ti dokážu, že jsem doopravdy z vesmíru.“

„Tak dobře!“ Nazlobený Igor zastavil hned, jak to šlo, a zaparkoval vedle silnice. To bude asi nějaký šílenec, řekl si. Když Frax vystoupil z auta, měl sto chutí ho nechat na místě a raději rychle odjet. Něco mu ale říkalo, že to nemá dělat. Vystoupil proto také.

„Tak se předveď!“ řekl a předpokládal, že za chviličku zase nastoupí do auta a odjede.

„Moment, hned to bude,“ odpověděl Frax a začal prohledávat svoji tašku. Měl v ní asi takový pořádek, jako blondýna z běžných stereotypů. Nakonec tu pistoli ale našel. „Tak, moment,“ řekl a porozhlédl se po břízovém lese. Uviděl malý stromek, který by nikomu nemohl vážně ublížit, pokud by padl. „Teď si dávej pozor, ať tě to nezraní,“ řekl. Igor to víceméně ignoroval; považoval Fraxe za nějakého blázna. Frax však vzal laserovou pistoli a rozřízl stromek, který si předtím vyhlídl. Stromek se okamžitě skácel k zemi.

Igor byl z toho velmi šokován. „Co to máš?!“ zeptal se. „Ty jsi agent FBI, nebo co?“

„Zvládnul bych i ty větší,“ odpověděl Frax, „ale nechci, aby nás to zranilo. Chceš vidět ještě něco?“

„No jasně, ukaž.“

Frax zapnul antigravitační boty a vznesl se o pár metrů nad zem. Vzápětí se spustil zase dolů.

Igor se tak lekl, že málem upadl. „Co to je za technologii?! Kde jsi to sehnal? To máš od FSB, nebo co?“

„Ne, to je standardní výbava pro kosmické lety,“ odpověděl Frax. „Jestli chceš ještě něco vidět, tak teď zmizím. Ale neboj se, hned se zase objevím,“ řekl a zapnul svoje maskování. Igor už tohle nemohl vydržet; vyjekl, klopýtl a spadnul. Frax se okamžitě odmaskoval, podal mu ruku a pomohl ho zvednout.

„Tak už mi věříš?“ zeptal se.

„No ano,“ odpověděl Igor, pořád ještě vystrašeně. „A neměl bys tam ještě něco?“ vyhrkl.

„Potřebuju papír. Nemáš nějaký?“

„Moment,“ odpověděl Igor a oba dva se vrátili do auta. Igor začal prohledávat přihrádku. „Tady bych měl mít pár dokumentů; stejně už je nepotřebuju… jo! Tady jsou,“ řekl, když se prohrabal těmi všemi papíry.

Frax zase prohledal svou tašku, a našel malou krabičku. „Takže, teď mi dej ten papír a já ti předvedu, co tenhle přístroj dokáže.“

Igor vzal jeden list papíru a podal jej Fraxovi. Ten ho zmačkal, vložil jej do přístroje, a něco naťukal na tlačítka. Vzápětí ze zařízení vyjela krásná pětitisícirublová bankovka. Frax ji podal Igorovi a usmál se. Ten se na ni nevěřícně díval, a pak si ji prohlížel. Všechny bezpečnostní prvky byly v pořádku; vypadala jako právě vytištěná z centrální banky.

„Tohle je můj vlastní vynález,“ pochlubil se Frax.

Igor se na něj nevěřícně podíval. „Neměl bys tam ještě jednu?“ zeptal se.

„Jasně,“ odpověděl Frax. „Tak mi podej papír.“

Frax vytiskl další bankovku a podal ji Igorovi. Tomu se rozzářily oči. „A umí to dolary?“

„Samozřejmě. Všechny hlavní světové měny. Dej mi další papír a já ti to předvedu.“

Igor mu podal další list, Frax znovu něco naťukal a vytiskl zbrusu novou stodolarovku. Igor si ji prohlédl. Opět na ni nebyly žádné známky falšování.

„A eura?“ vyhrkl nadšeně.

„Jasně. Ale pak už musíme jet. Musím se co nejdřív dostat do Pripjati, nabrat trochu síly, a nějak se spojit s kolegy.“

„Tak,“ řekl Igor, když dorazili na nádraží v Krasnojarsku. „Tady se musíme rozloučit. Mám tu jednání. Moment, já ti ještě najdu spoj.“ Chvíli hledal na svém smartphonu. „Takže, za hodinu ti jede vlak do Kyjeva. Tam přestoupíš na autobus do Pripjati. Nevím, jak se dostaneš přes hranice, ale předpokládám, že tohle máš už vymyšlené,“ zasmál se.

„Není problém. Kdyžtak se zamaskuju.“

„A neměl bys tam ještě jednu pětistovku?“ žadonil Igor.

„Tak jo, tak mi podej papír,“ odpověděl Frax už otráveně.

„Díky moc! Tak hodně štěstí,“ řekl Igor a podal Fraxovi ruku.

Frax zamířil směrem k nádraží. Někteří lidé se na něj nevěřícně koukali, jiní znechuceně zakroutili hlavou, další si na něj ukazovali a smáli se.

„Projděte,“ řekl otráveně pracovník ostrahy u bezpečnostního rámu procházejícímu člověku. „Projděte, projděte,“ opakoval dalším cestujícím.

„Píp,“ ozvalo se z rámu. Procházející mladík se zarazil.

„Projděte,“ mávl rukou pracovník ostrahy, a už se chystal dočíst si článek na svém telefonu.

„A co tohle má znamenat?!“ rozčílil se, když uviděl Fraxe. „Sundejte si tu masku!“

„Ale já žádnou masku-“

„Sundejte si masku a ukažte mi doklady!“

„Ale já nemám doklady,“ odpověděl Frax.

„Tak se okamžitě otočte a vypadněte odsud. Nebo zavolám policii.“

Frax tedy raději odešel zpět na ulici. Našel si místo, kde ho nebude nikdo vidět a zamaskoval se. Nechtěl budit zbytečnou pozornost. Vrátil se zpět na nádraží a opatrně prošel bezpečnostním rámem.

„Píp, píp, píp,“ ozvalo se.

„To je tak blbej krám, už to zase nefunguje,“ zanadával pracovník ostrahy a několikrát do přístroje bouchl pěstí.

Frax si prohlédl informační tabule a vyhledal spoj do Kyjeva. Když vlak přijel, opatrně prošel okolo průvodčích. Potom si vyhlédl volné lůžko a uvelebil se na něm. Naštěstí měl dost energie v maskovacím zařízení, takže ho nikdo neviděl. Když se vlak rozjel, Frax zavřel oči a usnul…

Po pár hodinách nastoupila do vlaku žena, která měla zarezervované své místo. Sedla si, když v tu najednou…

„Co to je?!“ zakřičela, protože to vypadalo, jako by si sedla na neviditelnou bariéru. Stejně tak zakřičel i Frax. Prudce vstal, čímž ji odhodil na protější lůžko, kde zrovna spal nějaký mladík.

Když Iffulax dopadal ke španělskému pobřeží, neměl vůbec ponětí, kam padá. V pozemské geografii se nevyznal, řešil hlavně technické záležitosti. Zoufale se snažil regulovat směr trysek tak, aby dopadl na pevninu. Bohužel, už neměl mnoho energie a foukal silný vítr, který ho unášel na opačnou stranu. Iffulax si tedy alespoň nastavil antigravitaci na takovou úroveň, aby se dokázal přesně udržet na vodní hladině. Sluneční svit jej dost ubíjel, stejně tak jako teplé počasí.

Aspoň že je tady tolik vody, pomyslel si, nabral si jí trochu do dlaní, a napil se. Vzápětí vyprskl, zakymácel se, a měl co dělat, aby nespadl. Pochopil, že mořská voda asi není pitná. Vydal se tedy k nejbližší pevnině, kterou viděl.

Když dorazil ke břehu, už byla skoro tma. Byl úplně vyprahlý a vyčerpaný. Z posledních sil ještě stačil regulovat generátor antigravitace, aby přešel z mořské hladiny na tu suchozemskou.

Na pláži už bylo jen málo lidí, většina se už odebrala do svých hotelů. „Zázrak! Zázrak!“ vykřikli tři z nich, klekli si na kolena a začali se modlit, když uviděli Iffulaxe chodit po vodě. Někteří se raději rozutekli, další jen nevěřícně zírali, a ostatní vytáhli své smartphony a začali jej fotit.

Iffulax se dopotácel k nejbližšímu lehátku. „Vo… vo… vodu,“ řekl z posledních sil.

„Tady máte,“ odpověděl jakýsi muž a podal mu lahev minerálky. Iffulax ji vypil v podstatě na ex. Pak už se mu udělalo podstatně lépe.

„Kde je tady nejbližší bar?“ zeptal se Iffulax.

„Tamhle v tom hotelu určitě nějaký bude,“ odpověděl muž a ukázal na protější hotel, „ale bude dost drahý.“

„To mi vůbec nevadí,“ řekl Iffulax a vydal se směrem k hotelu. Když dorazil na místo, sedl si na barovou stoličku, „Jednu vodu a jeden plutoniový čaj,“ poručil si.

Barman se na něj udiveně podíval. „Plutoniový čaj?! Máme černý, zelený, ovocný, mátový nebo zázvorový,“

„Tak třeba ten zelený.“

Barman položil na stůl objednávku a Iffulax se napil. Otřásl se. Jednak mu to moc nechutnalo, a navíc z toho necítil ani kapku energie, „A nemáte tu nějaký radioaktivní materiál? Uran, plutonium, radium, nebo něco podobného?“

Barman vyvalil oči v sloup. „Tak tohle fakt nevedeme. Jinak to dělá 7,3 euro.“

„Moment,“ řekl Iffulax. „Máte tu list papíru? Já si pak odskočím a hned vám to zaplatím.“

Barman mu podal čistý papír. Ten chce snad ty eura nakreslit, pomyslel si. Iffulax však odběhl a když se vrátil, držel v ruce zbrusu novou pětistovku. Barman si ji nevěřícně prohlížel. Několikrát překontroloval bezpečnostní prvky, ale vše se zdálo být v naprostém pořádku. „To se snad ze mě děláte srandu, ne? Platit sedm euro pětistovkou! Vždyť já ani nemám na vrácení,“ řekl zoufale.

„To je dobrý, drobný si nechte,“ opáčil Iffulax.

Barman byl naprosto šokován, zatímco Iffulax obcházel ostatní hosty, jestli náhodou mezi nimi neobjeví někoho, kdo by měl přístup k radioaktivnímu materiálu.

„Co říkáte? Já neumím anglicky,“ odpověděl jeden z nich.

„Radioaktivní co?!“ vyvalil oči další.

Takhle to pokračovalo, dokud Iffulax neobešel celý bar. Už byl dost unaven, takže se rozhodl ubytovat. Když přišel na recepci, položil před recepčního další pětistovku. „Chtěl bych pokoj pro jednoho,“ řekl, „na kolik dní to vyjde?“

Recepční si to propočítal. „Bylo by to přesně na osm dní. A ještě vám dvacet euro vrátím.“

„To je dobrý, drobný si nechte.“

Recepční se na něj udiveně podíval, protože tohle se mu moc nestávalo. „Tak děkuju. Tady máte klíče. Je to třetí patro, pokoj 314.“

„Taky děkuju. Jo a ještě jedna věc: potřebuju denní tisk. Kde seženu noviny v angličtině?“

„Tamhle za rohem,“ ukázal recepční, „tam je taková velká trafika. Tam mají úplně všechno, včetně zahraničního tisku.“

PacClaffius měl mimořádně vyvinuté smysly. Když dopadl do Západní Virginie, cítil radiaci, která vycházela z nedalekého uranového dolu. Když k němu došel a uviděl několik postav postávajících a pokuřujících vedle dolu, raději se zamaskoval. Došlo mu, že ti tři uniformovaní budou nejspíš policisté nebo dozorci, a ti ostatní vězni. Takže se nenápadně postavil mezi skupinu vězňů a poté se odmaskoval. Nemohl se nabažit toho lahodného cigaretového kouře. Nikdo si ničeho nevšiml, až na dva z vězňů. Sice se jim zdálo něco podezřelého, ale nechtěli na sebe zbytečně upozorňovat.

„Konec přestávky! Do práce!“ zakřičel jeden z bachařů. Vězni si postupně začali oblékat antiradiační obleky, vzali si potřebné náčiní a vešli do dolu.

„A co vy se tady flákáte?!“ obořil se dozorce na PacClaffiuse. „Antiradiační oblek na sebe, vezměte si sbíječku a padejte do práce!“

PacClaffius ho poslechl a zamířil do šachty. Byl zcela zmatený; nikdy v životě manuálně nepracoval. Každopádně následoval jednoho z trestanců. Už proto, že i přes antigravitační oblek tím směrem cítil radiaci.

Když dorazili na konec chodby, Bobby vzal do rukou sbíječku a začal kutat. Kusy uranové rudy potom odhazoval do připraveného vozítka. „Tak co je?“ křikl na PacClaffiuse. „Co tady stojíš, pojď mi s tím pomoct!“

PacClaffius sice neměl tu správnou kvalifikaci, ale pochopil, co Bobby dělá, tak ho prostě napodobil. Za chvíli už byl vozík plný uranové rudy. Bobby už se jej chystal odeslat zpět a nechat přivézt prázdný. PacClaffius už to však nemohl vydržet. Serval ze sebe antiradiační oblek, nabral do rukou kousky rudy a přiložil si je k obličeji. Byl nesmírně šťastný; po dlouhé době konečně přišel do styku s radioaktivním materiálem.

„Co to děláš?!“ vylekal se Bobby. „Vždyť je to radioaktivní, může tě to zabít! Je to nebezpečný!“

„Já mám radioaktivitu rád,“ odpověděl PacClaffius sebejistě. „Kdybys věděl o něčem silnějším, tak řekni.“

„Pojď, prosím tě.“ Bobby jej vzal za ruku a odvlekl pryč ze šachty.

„Co to má znamenat?“ zamračil se dozorce. „Vždyť vám ještě nezačala přestávka! A kde máte antiradiační oblek?“

„Sundal si ho a začal sahat na uranovou rudu,“ odpověděl Bobby. „Proto jsem ho taky odvlekl pryč. Ale vzpouzel se.“

Druhý dozorce si PacClaffiuse dobře prohlédl. „Moment,“ řekl, „tady mi něco nesedí. Tohohle jsem tady ještě neviděl. Nebo aspoň si ho nepamatuju. Martine, kolik že tady pracuje vězňů?

„Sedm,“ odpověděl třetí.

„No a já si je pamatuju všechny. A tenhle mezi ně rozhodně nepatří. Hej, ty,“ ukázal na PacClaffiuse, „jak se jmenuješ?“

„Lond PacClaffius.“

„Hm, a co tady vlastně pohledáváš? Nikdo mě o nikom novém neinformoval.“

„Chtěl bych tady pracovat.“

Všichni tři dozorci se na sebe udiveně podívali. Takovou práci nechtěl dobrovolně vykonávat nikdo, v uranových dolech pracovali téměř výhradně trestanci.

A sakra, řekl si JosSoarth, když přistával. Měl v tryskách velmi málo energie a téměř nedokázal regulovat směr letu. Viděl, že dopadá na střechu jakési prapodivné budovy pětiúhelníkového tvaru. Mimo už by se dostat nedokázal, tak alespoň zapnul plný výkon, který v tryskách ještě zbyl, aby nedopadl na střechu, ale do parčíku uprostřed této zvláštní budovy.

Tři členové ochranky Pentagonu šli zrovna na cigaretovou pauzu, když v tom zaslechli prapodivné zvuky. Běželi se proto podívat, co se děje. Z ničeho nic spatřili neznámou postavu, jak se zmateně rozhlíží kolem.

„Kdo jste?“ zeptal se jeden z nich, „jak jste se sem dostal a co tu hledáte?“

JosSoarth mlčel; neměl překladač, a to ani nenabitý jako Criff.

„Říkám to znovu a naposledy: kdo jste, jak jste se sem dostal, a co tu pohledáváte?“

JosSoarth opět mlčel.

Harry Flame seděl v baru na střeše hotelu Hilton a popíjel Whisky s Colou. Jack Firebolt mezitím spěchal do sálu.

„Můžu vás pomoct nějak usadit?“ zeptala se provozní.

„Moment,“ odbyl ji Firebolt. „Hledám známého.“ Chvíli se nervózně rozhlížel po sále, až si ho nakonec všiml.

„Harry, Harry!“ vykřikl nadšeně, a aniž by se ptal, přisedl si. „Já věděl, že tě tady najdu.“

Flame se na něj zamračil. „A tím chceš jako říct co? Myslíš, že je to jednoduché, pracovat jako ministr obrany? Člověk si musí trochu odpočinout. Je to totiž docela stresující, víš? Ne jako psaní těch tvých nesmyslů o ufonech.“

„Počkej, ty jsi na mě pořád ještě naštvanej?“

„Řeknu ti to asi takhle, Jacku. To, že zahodíš dobře placenou práci v NASA, navíc se slibným kariérním postupem, a místo toho zkoumáš nějaké konspirační teorie o ufonech, to je jenom tvůj problém. Nevím, kterej blázen ti na to přispívá, ale to je mi jedno. Ale něco jako služba vlasti ti nic neříká, co? Já jsem na rozdíl od tebe patriot. V soukromém sektoru bych si vydělal víc, ale chci to nejlepší pro naši zemi. A ty bys byl dobrej. Vždyť jsme spolu studovali Harvard, já vím, co dokážeš. Ale ne, ty místo toho, abys něco udělal pro Ameriku, lovíš mimozemšťany.“

Fireboltovi zasvítily oči. „No právě proto jsem za tebou přišel,“ vyhrkl nadšeně. „Konečně jsem našel důkazy o existenci mimozemských civilizací!“

„Tak to bych chtěl teda vidět,“ ušklíbl se Flame.

„Nějaká podivná loď se z ničeho nic objevila vedle Philadelphie. Ta ji potom sestřelila. Víc informací je v těchto papírech, mrkni na to.“

Flame si prohlédl obdržené dokumenty a zamračil se. „Můžeš mi laskavě říct, jak ses k těmhle materiálům dostal? Jsi si doufám plně vědom toho, že to je přísně tajné?“

„To je teď snad vedlejší, ne? Našli jsme přece důkaz o existenci UFO.“

„Takže,“ pokračoval Flame, „buďto ses nějak naboural do systému NASA, nebo to vynesl ten tvůj povedenej synáček. Stejně jsi ho tam protlačil ty; je tak neschopnej, že by to místo neměl šanci získat. Ale uvědomuješ si, doufám, že je to federální zločin? Jediný důvod, proč to rovnou nejdu nahlásit FBI, je, že jsme pořád ještě staří známí. Ale pokud něco takového uvidím na tom tvém konspiračním webu, nebo kdekoliv jinde, tak se postarám o to, abys už z toho kriminálu nevylezl. Je ti to jasný?“

„Buď bez obav,“ uklidňoval ho Firebolt. „Právě proto s tím jdu rovnou za tebou. Nikomu jsem to neříkal, ani jsem to nikde nezveřejňoval. Ale podívej se na ty fotky! Takhle přece normální raketoplán ani vesmírná stanice nevypadá! Navíc se jen tak najednou objeví na radarech.“

„Samozřejmě, že jsem o tom jako ministr obrany informace dostal. No tak Rusáci sestrojili nějakou experimentální technologii a asi zkoušeli naši trpělivost, nebo tak něco. No tak jsme je sestřelili. Jejich chyba; podle mezinárodních úmluv musí každá země hlásit plánované lety do vesmíru, aby nedošlo k nehodám. A tihle se odmítli identifikovat, i když jsme je k tomu několikrát vyzvali.“

„A kde by asi Rusko vzalo takovou technologii? Vždyť to bylo maskované naprosto dokonale.“

„No tak to byla Čína, co já vím.“

„A Čína už vůbec ne.“

„A kdo jinej asi?“ zasmál se Flame. „Severní Korea?“

„Kromě toho, všichni ti kosmonauti vyskákali ven bez skafandru! To přece nejde!“

„No tak zpanikařili, když jsme po nich začali střílet. Pamatuješ, jak spadly ty Dvojčata? Lidi skákali z dvoustého patra, i když to neměli šanci přežít. Prostě nechtěli uhořet. A tady to bude stejný.“

„Možná máš pravdu. Ale co když jsou to doopravdy oni? Nikdo neví, co doopravdy chtějí! Co když plánují invazi a tohle byla jenom obhlídka? Fakt chceš tohle riskovat?“

„Tak podívej se,“ shrnul to Flame, „já tomuhle absolutně nevěřím a pomáhat ti v tom nebudu. Ale ty si pátrej, jak chceš. Až budeš mít konkrétní důkazy, tak za mnou přijď a můžeme to probrat.“

„Tak domluveno,“ souhlasil Firebolt. „Já se pustím do vyšetřování. A zaúkoluju i děti. Melanie má zrovna prázdniny, takže bude mít dost času procházet média a hledat něco neobvyklého. Bude sice prskat, protože chtěla jet s přítelem na dovolenou, ale pokud chce, abych jí dál platil školné, bude mi muset pomoct. A Jimovi řeknu, ať pozorně sleduje nejnovější zprávy z NASA a probere archiv, jestli tam nenajde něco, co by s tím mohlo souviset.“

Flame zakroutil hlavou: „Nezahrávej si s ohněm! Už jsem ti přece říkal, že tyhle informace jsou přísně tajné. Ty i tvůj syn skončíte ve federální věznici.“

„Tohle si necháme jenom pro sebe. Nikdo se nic z toho nedozví. To ti přísahám, Harry.“

„Tak to doufám. Ve tvém vlastním zájmu, Jacku.“

 

Pokračování příště....

---