Poslepu

Je první den podzim a mlha padla zas
jako víčka moje večer únavou
a vítr tam venku na psy zvedá hlas
ptáci krouží stínům lidí nad hlavou.

Je čas jak šíp letět a zasáhnout obzor
dole nechat soumrak ležet tiše jen
a cítit, že v sobě povstává mi prostor
a že hlínou voní rozoraná zem.

Tak jako když v polích mlčky drolíš hroudu 
a otevřeš ústa říjnovému dešti
a vypustíš loďku jít cestou po proudu
který kámen ticha pod hladinou leští.

Pak stačí jen večer stáhnout světlu knoty
odložit své šaty spolu s těmi tvými
poslepu jak lampář vyzouti si boty
a rozsvítit hvězdy tvé doteky stými.