Ticho

Ticho
A je dnes den mlhy
kdy je jako tehdy
kdy šedivé břehy činžáků 
z jejichž tváří padaly slzy omítek a štuk
pomalu sleply okno za oknem špínou z výtopen a kamen v obývácích
kdy Praha jakoby sňata z kříže krvácela z ran lhostejnosti
a dýchala rychle jako zraněné zvíře s rozpáraným břichem
z jehož vnitřností stoupá pára
jako z komínů žižkovských domů těch nekonečných nedělí 
kdy se z prvních vyznání v šerosvitu dvorků stávala otrava duší 
a z pionýrských šátků kanula Kristova krev
stejná jako ta v nuceném výseku
schnoucí na první stránce novin jako ruská vlajka 
když jim zabalili maso, které uřezali z nich samých
na což si se síťovkou v ruce vystáli frontu
je mi stejně
když se dívám do hladin času a vidím 
jak skrze kruhy hozených slov 
zas plivou nám do tváře Pane
a tak jediné, co zbývá je hledat jehlu světla v kupě tmy 
zaplatit za svíci, kterou rozsvítíš večer na nebi 
a pomodlit se s láskou v srdci i za toho feťáka, co si to vpálil do žíly za bílého dne na České
za něhož jsem na sebe vzal tu bolest z injekční jehly 
na dohled od Petrova
a pak ti poděkoval, že jsi mi připomněl všemi holuby 
jak příliš jsem připoután k zemi
tělem, které jsi mi půjčil a jež ztrácím ve městech a čase
když s černými brýlemi na očích ukrývám touhu po barvách 
jež přichází z žen 
a na tvoji slávu mlčím Bože
neboť jsem přijal ticho jako tvůj největší dar
a v básních jej daruji dál