Pes v okně

         Vždycky tam byl.

         Nikdy se nestalo, že by tam nebyl. Anebo tam byl jen poprvé, a já si pak už pokaždé vytvářel představu, že tam je? Kdepak. Určitě tam byl!

         Někdy se však přece jen zdálo, že tam snad ani není, neboť se vůbec nehýbal. Dokonce i jeho pohled byl strnulý, což mohlo znamenat, že vůbec nebyl živý.

         A to byl ten problém.

         Jestli nebyl živý, byl stále tím, čím byl, když byl živý? Poněvadž to, co ho dělalo tím, čím byl, když byl, by již neexistovalo.

         Jak jsem však poznal, on nebyl tím, čím by měl být, ani když byl živý.

         Vypadal úplně obyčejně, až na ten pohled. V něm bylo obsaženo vše. Pořád se někam díval, ačkoliv v onom prostoru se nebylo na co dívat. Možná to jen tak vypadalo, že se někam dívá. Mohl být ponořen do sebe? Mohl se snažit uvědomit si vlastní prožívání? Své vnitřní biologické pochody? Svou vlastní determinovanost?

         Co mě to probůh napadlo! Vždyť tohle mu nemohlo být dáno!

         Jeho pohled však prozrazoval odraz prostoru pro mě v nepochopitelné jednoduchosti a abstrakci.

         To přece není možné! On takhle nemohl myslet!

         Najednou jsem si uvědomil svou vlastní determinovanost. Už v tom, že jsem si nechtěl připustit něco, co si ani nikdo jiný na základě smyslové zkušenosti nepřipouštěl.

         Pozoroval jsem dál jeho pohled. Byla v něm hloubka, touha a ještě něco, co ani nedokáži správně a výstižně popsat, neboť to vybočuje z mezí mého chápání.

         Připadalo mi, že už dávno nepatří nejen do svého druhu, ale ani do žádného jiného. Začal jsem být skutečně přesvědčený o tom, že není tím, čím by měl být.

         Když se jednoho dne sám stal abstrakcí, věděl jsem, že mé tušení bylo správné. Budoucí události se nebudou týkat jen nás. Může se stát, že i ostatní bytosti začnou toužit být něčím víc, než tím, čím dosud byly.

                                                                              PES V OKNĚ

(2001)