Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

O mníšku, který seděl a hleděl

Výběr: Stanislav_Vašina
12. 04. 2002
7
0
1713
Autor
Kostka

Další poučný příběh z buddhistického mudrosloví

 O MNĺŠKU, KTERÝ SEDĚL A HLEDĚL

 

zenový příběh

 

 

Zenový mníšek Li La Lo pořád jen seděl na podlaze svého skromného příbytku. Nedělal nic, jen v sošné pozici tiše patřil před sebe. Všude venku unikal život, chodili tu lidé do práce a z práce, za zábavami i ze zábav. A mníšek jenom seděl, vydělen z toho všeho, tak dlouho, že už to časem začínalo nahánět všem jeho přátelům strach. Jeden z nich zaklepal na dveře zenového mníška Li La Lo a když se zevnitř neozval sebemenší zvuk, sebemenší známka života, přítel pln strachu pohnul veřejí, jež v tomto příbytku zůstávala vždycky nedovřená, a našel tu mníška sedět a hledět v nepohnutém klidu tak jak jej kdysi viděl naposled. První obava z něj spadla, ovšem hned ji vystřídal údiv a roztrpčení.

„Příteli Li La Lo,“ řekl, „sedíš tady už moc dlouho a já i všichni přátelé si děláme o tebe starosti. Míníme, že bys udělal líp, kdybys vyšel ze svého příbytku a radoval se ze života tak jako my.“

Li La Lo však nehnul ani řasou, natož aby vydal ze sebe hlásku. Přítel, poněkud zmaten, tedy pokračoval dál.

„Ostatně nevidím tu nikde žádné nádobí, z něhož se obvykle přijímá potrava. Cožpak tu jen sedíš, nehledě na jídlo ani pití, prost i tohoto nepatrného rozptýlení, jež navíc každého člověka drží při životě?“

V tu chvíli se z věchetnatého krovního trámoví vyloupla kapka vody, která tu byla ulpěla, sražena prohnívající dřevinou z posledního deště, a mžikem sletěla mníškovi právě na špičku nosu. Tu mníšek jako na pokyn vystrčil jazyk, převislá kapka sem poslušně spadla, a v okamžiku bylo zas vše při starém; mníšek tu seděl bez pohnutí, svlažen svým denním chodem, a tiše patřil před sebe.

„Příteli Li La Lo,“ naléhal již velmi zmatený druh, sundav si mezitím z očí brýle s kouřovými skly, jež v tomto potemnělém zákoutí působily spíše přítěží.

„Teď už mám o tebe opravdu strach, neboť se zdá, že si stojíš na svém a hodláš patrně vypustit z tohoto brlohu nejprve svoji duši. Jenomže to je holý nerozum a já ti radím, abys byl rozumný. Za tvými dveřmi je svět.“

Nezamykám ty dveře, pomyslel si mníšek Li La Lo, ale neřekl nic.

„Sedíš tu zády k životu, který ti byl dán, zatímco ty jím pohrdáš. Pohrdat životem jest rouhat se.“

Opravdový rouhač se pozná vždycky snadno: spílá do rouhačů všem, kdo se modlí jinak než on, pomyslel si zenový mníšek Li La Lo, ale neřekl nic.

To už se jeho druh přestával opanovat, neboť mníškovo mlčení jej dopalovalo stále víc. Jal se tedy přecházet chatrným příbytkem a byl by rád do něčeho kopnul, kdyby tu jen bylo do čeho.

„Lituji vlastně takových lidí,“ vyšlo z něj konečně, „lituji takových, kteří se straní života, neboť se straní své přirozenosti. Vždyť život je všude kolem tebe – tak blízko, že stačí vztáhnout ruku!“

Ani to není třeba; život je ještě blíž, pomyslel si zenový mníšek Li La Lo, ale neřekl nic.

„Říkám tedy naposled,“ zvolal již brunátný návštěvník, který si mezitím zase nasadil své brýle s kouřovými skly, neboť se bez nich cítil nesvůj, „udělej proboha něco, nebo to s tebou skončí špatně,“ a zakryl si dlaněmi celou tvář i s brýlemi, jako by zkáza hrozila spíš jemu než zenovému mníšku Li La Lo. „Příteli Li La Lo! Já i všichni přátelé máme o tebe velký strach!“

Jsi-li opravdu můj přítel, měl bys mě nechat na pokoji, pomyslel si zenový mníšek Li La Lo a měl silné pokušení vyslovit to nahlas. Jeho druh beztak jako by porozuměl; otočil se ke dveřím a vzal za veřej.

„Tvoje chyba. Asi tu shniješ i se svou chatrčí; mám velké štěstí, že u toho nebudu. Vskutku velké štěstí“, opakoval druh, „neboť mohu jít kam chci; všude se děje víc než tady.“

Zenový mníšek Li La Lo, jemuž se po celou tu dobu nepohla v tváři ani řasa, seděl dál v sošné pozici a patře kamsi před sebe, pomyslel si klidně: Děje se tu pořád až dost...

 

Plynula léta. Přátelé mníška dávno oplakali, neboť jej nepovažovali za živého. Chodili po světě; měli za to, že právě tak svět nejlépe poznají. Potkávali různé lidi, což si nemohli dost vynachválit. To je dobře, říkali často, že známe tolik lidí, protože tolik lidí pak zná i nás: když nás lidé znají, znamená to, že žijeme. A nevynechali jedinou příležitost, jak se nechat znát.

Jelikož byli pořád mezi lidmi, poznali časem nejrůznější kličky, jimiž je možné získat co chtějí a přitom neztratit svoji přitažlivost, ba naopak ji těmi obmysly ještě zvyšovat. Jejich cesty, které se navenek zdály ladné, se ve skutečnosti klikatily stále víc; mníškovi přátelé netušili, že ten, kdo nechodí přímo, obchází pravdu.

Nakonec se do všech svých klikatin zašněrovali tak důkladně, že v jisté chvíli už nebylo možné se nijak vyprostit a pokud chtěl člověk při všem zůstat v pohybu, nezbývalo než zaplétat se dál a dál, krom toho, že obmykat jednu lež druhou lží je velmi výhodné – jednak se zastře a jednak upevní.

A když je ta pevnost počala tísnit, bylo již pozdě; zestárli. Neboť netušili, že kdo lže, ten stárne.

V takové chvíli si jeden z nich vzpomněl na dávnou návštěvu u zenového mníška Li La Lo a vrtalo mu hlavou, co by se asi přihodilo, kdyby zas zaklepal na dveře jeho prostého příbytku; až se jednoho dne rozhodl, že svého přítele přece jen navštíví. Nešlo to tak snadno jak se to řeklo, tísnilo jej už tohle stáří, takže se kvůli odpočinku musel často zastavovat. Leč pořád děkoval, že má ještě nějakou sílu; věděl o mnohých, jimž všechny jejich kličky dávno stáhly hrdlo.

Zaklepal na známé dveře a když zevnitř nezaslechl jediný zvuk, jedinou známku života, nejprve myslel, že mníšek dávno zetlel v své hnilobě, pro jistotu však přece jen vztáhl ruku k veřeji. Stačilo lehce tknout, a veřej bez hlesnutí ustoupila.

Když spatřil mníška na obvyklém místě sedět a hledět, na chvíli se v něm ztajil dech; takový pohled totiž v žádném případě nečekal. Zenový mníšek Li La Lo v strnulosti své sošné pozice nejevil vcelku žádné zvláštní změny ani co do svého vzhledu, odečteme-li ovšem bohatší vous, plnější pysky a nápadně růžovější barvu pleti.

Přišel blíž a těžce se posadil naproti mníšku. Hleděli si do očí, alespoň se tak zdálo – nešlo vědět jistě, co mníšek před sebou vidí. V zraku se mu vůbec nic nepohnulo, ba i zřítelnice zůstávala stejně veliká. Přítel však mníška sledoval dobře; a musel uznat, že tahle tvář je nad všechny pochyby tváří člověka, který si ponechal svoje mládí.

Vida, příteli Li La Lo, vypadáš zdravě, pomyslel si druh, ale neřekl nic. Málem bych řekl, žes omládnul, ale snad se mi to jen zdá, neboť já sám jsem velmi starý a zrak se mi zamžil, takže už ani nepotřebuji své brýle s kouřovými skly.

Málem bych řekl, že tvé líce jsou růžovější než kdysi, ale to se mi asi jenom zdá, neboť již uplynulo mnoho let a já přece nemohu pamatovat barvu tvých lící. Nemohu pamatovat na všechno, zvlášť ne teď, když jsem tak starý.

Jen vous by sis občas mohl přistřihnout – málem bych ti jej zasedl.

To všechno si pomyslel znavený druh, ale nic z toho neřekl nahlas. Jen dlouze povzdechl, pokýval zmoženě hlavou a potom zas hodnou chvíli mlčel; cítil najednou, že toho za celý život namluvil až dost.

Tu však promluvil zenový mníšek Li La Lo:

„Za několik okamžiků, můj příteli, se z krovního trámoví vyloupne dnešní kapka. Chceš-li, přenechám ti ji.“

Mníškův přítel údivem otevřel ústa; chtěl něco říct, ale nevyšlo z něj nic. Nahoře, vespod prohnilého dřeva, se vskutku rýsovala průzračná kapka, a když k ní vzhlédl, vyskočila v ní křišťálová jiskra a oslnila jej. V mníškově příteli se zatajil dech.

„Ach, drahý příteli! Drahý příteli Li La Lo...“ stačil si ještě pomyslet, než v něm všechno ztichlo. Okamžik nato pozbyl tělesné vlády a zvolna se položil k podlaze; v tu chvíli však jeho duše již mohla odejít, protože byla připravena.


četlo se to pěkně...T

Kostka
26. 05. 2003
Dát tip
Pro ty kteří ještě teď náhodou zabrousí...od debat došlo k změně a není již diskutované poslední věty... Příběh teď dýchá ještě buddhističtějc.

nin
18. 11. 2002
Dát tip
ta poslední věta je ok, bez ní by to bylo obyčejnější, jen ji tam nech :-) dobrý!!! *

roštěnka
16. 04. 2002
Dát tip
tassa uhodila hřebíček na hlavičku: mníšek - smíšek Kostka: neslyšel jsi ještě příběhy o potulných smějísích se mniších?

Kostka
16. 04. 2002
Dát tip
roštěnka: neslyšel! Už takhle napsáno to vypadá hezky bizarně... a vůbec, s tou dušičkou na tom asi něco bude

roštěnka
16. 04. 2002
Dát tip
Až na nějaký narzím nebo si vzpomenu, kde jsem to četla, pošlu ti odkaz

roštěnka
15. 04. 2002
Dát tip
Větší zlehčující žertík A jsou vůbec mníšci, ti co se nesmějí. jinak "mníšek" je úžasné slovo :)

Kostka
15. 04. 2002
Dát tip
roštěnka: "mníšek", ano to má zvuk! (perverzní trošku) ale jak to je s tím smíchem? horák: při pořádném čtení se musí pracovat!

tassa
15. 04. 2002
Dát tip
Bavíte se tady o mníškovi nebo o smíškovi. Mně se zdá, že tenhle mníšek má řádně vysmátou dušičku.

Kostka
13. 04. 2002
Dát tip
Malý zlehčující žertík. A vůbec - jsou nějací mníšci, kteří se smějí?

horák
12. 04. 2002
Dát tip
Dá to práci se tím pročíst, ale moc se mi líbil použitý jazyk.*

roštěnka
12. 04. 2002
Dát tip
Mám ráda takové příběhy. Ale z mníšků radějí ty, co se smějí. * Je se mi do příběhu nehodí ta poslední věta...je zbytečná...koho by to nezaskočilo :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru