Smetí písmen

syn domů přichází,

matka křičí,

poloprázdnou flašku drží,

syn omluvami hýří,

matka brečí,

syn se trápí,

a hle,

otec domů vchází,

jedna facka,

už to letí,

druhá facka,

syn teď brečí,

matka řve,

otec kleje,

zlá nálada

do domu spěchaje,

otec v extázi

ze samé facky,

ulehá na gauč,

matka celá nesvá,

loka radši si dá,

syn celý zmatený,

cigáro v pokoji si zapálí

toť nový styl

naší domácnosti.

Vidím miliony tváří,

oni se div nepáří,

blik

cvak

blik

blik

blik

nový televizor značky Shit.

Prasátko v ohradě

si spokojeně žere,

a netuší,

že silou člověčí

ho stejně někdo zabije.

Dřevěný slon

na poličce stojí,

padá na něj prach,

a je mu jedno

jestli ho někdo

vyhodí.

Kapky medu

padají na chleba,

tak lehce

jak tichá koleda,

a vté harmonii

náhle skončí

v nějaké nenažrané papuli.

Zásuvka tiše

přede

svoji báseň

elektrickou,

tiše a klidně

oddává se pohodě,

než nějaký debil

do ní vloží

stovkový hřebík

a ten proud ho zabije.

Keramický pejsek

štěká.

nikdo ho neslyší,

jen tak štěká

do okolí,

než rozmazlené děcko

o zem s ním hodí.

Kolik by mohl vyprávět

náš lustr v kuchyni

tolik hádek,

tolik breku

a šťastných nadějí...

ale nemůže,

je přece nemluvný.

Židla klidně v pokoji

vychutnává

kouzlo klidu,

pak příjde majitel

sedne si,

prdne si,

a židla je celá zasraná.

Jen knihy hrdé jsou

na informace,

které nesou,

Jen lidé jsou tak

praštění,

že si jich neváží.

Pecka v jablku

se těší

až tělo matky- jablka

odzraje

a pak spadne na zem

s intuicíí klidně

se do půdy zarije,

místo přeměnu ve stromy,

dostala se někomu do huby,

kuck a flus,

a hrrr

už to letí,

pecka pomalu hnije ve smetí

Kalendář ukazuje lidem dny,

dny, které by měly žít,

místo toho lidé obrací

jeho listy živoucí,

rychle,

rychle,

ať už ta smrt přijde.

Baktérie prachu

skákat budou,

ať je léto nebo zima,

stejně tě srat furt budou.

Zrcadlo hnusem

otřepává se,

kolik spodin

ukazovat musí,

jen opravdový člověk

vidět se nemusí,

ví, že jednou příjde čas,

kdy půjde pod kytky,

na co zrcadlo?

k čemu nám je,

nádhera se zobrazuje

v nás

a né v nějakém stupidním zrcadle.

Vlas na hlavě

kdejakého blbce roste,

užívá si dokud může,

než spadne z té líné kůže,

spadne na zem kachlíkovou,

jo na vojně,

jo na vojně.

Voda láskyplně teče

v řece,

jen tak šumí,

bublá,

vře,

náladu má všelijakou,

rozhodně ne takovou,

jakou máme my.

Posranou.

Otáčím se dozadu,

doleva a doprava,

a stejně nevydím,

to co bych chtěl.

myslíme,

jak raci chodí,

dozadu,

vidíme jen to

co se stalo,

nevydíme přítomnost,

ta je důležitá,

a vysrat se na budoucnost,

je převeliká,

jako dort,

který nesežerem,

a co z toho plyne?

bude nám akorát blbě.

Víra je věc neskutečná,

kdo ji má

poznal,

že život má i jiné stránky,

nežli práce, volno

práce, volno....

Hrozně rád bych se podíval zpátky,

jen pokušení my v tom brání,

uviděl bych pravdu,

a toho se bojím.

Někdy je lepší nemyslet,

pak by sme dopadli,

jako ta včela,

která dlouho přemýšlela,

než ji masožravá kytka sežrala.

Pýcha v člověku rychle kvete,

ale nemá dlouhé trvání,

jako kouzelná fazole,

která rostla až do nebes,

a v té výšce,

zlomila se,

spadla na zem

a lidé se kolem fazole

rychle zhlukli,

celou ji rozebrali

a sežrali.

Fazole už nikdy nechce

růst do takové výše,

jen my blbci lidé,

k ní stavíme dlouhé tyče.

Už dosti bylo básní,

cigareta je pro mne přednější,

jsem já to ale zmetek,

hodit můzu lvům....

Zvážit někdy pro

a proti,

je hodně těžké,

zvláště když si chcete,

zapálit cigaretu

s nimi v bytě.

Chtíč je silnější než rozum,

na nic se neptá,

jen to prostě chce.

Toť pauza pro dnešek,

cigareta už čeká....

je nenasytná,

už chce býti v mých

plicích,

ale rozum by chtěl

radši psáti básně....

Strašně těžko se mi loučí,

nashledanou moje můzo,

někdy příště,

třeba po té cigaretě?....

P.S. Jestli někdo dočet až sem (Zázrak), tak si může přečíst

autokritiku:

Je to všechno skoro stejný, ale každej kousek má jinej smysl..

a stejně je to nesmysl!

P.S. 2 - Zásadně po sobě nekontroluji hrubky. Nevím proč.