Povzdech života

Bolest tak nutkavá tak v duši svíravá že nemohu se ani nadechnout že chci už jen před provinilosti svých činů pokleknout, bolí mě dýchat, bolí mě žít, nechce to však slyšet ten, kterému chci to říct, každý nádech dál ubírá mi sil, kdyby tady přece jen můj drahý byl, posela bych mu tvář polibky vroucí touhy, smyla bych všechny naše životní čmouhy, pohltil mě neúprosný žal, vždyť ho miluji, tak jak bez něho mám jít dál.

A dál kam? kráčeli jsme životem spolu, sami už můžeme jít snad jen dolů, k vzletu potřeba jsou dvě křídla proč  já se v něm tak bláznivě vzhlídla? Miluji ho, vždycky budu - je mi vším, teď už o něm jenom sním.