život

 Ruka, pouhopouhá ruka, zpocená a strhaná, natahujíc prsty k týdnům prožitým, i k těm, s tak silně dřímající touhou ještě nedožitým, kreslí do nitra svých časem zaprášených čar bytí, jak silná a mocná je vůle vlastního žití. Ta síla, jež rodí se téměř náhle bez viditelného oslnění, síla zahalena ozdravnými barvami duše, a snahy o porozumění. Život sám vstupujíc k nám skrze všední dny, dává nám to nejcennější…to je naše podstata, to jsme my. Kolik jen vzpomínek vznáší se jako chmýří nevyjádřených pocitů okolo nás, tolika úsměvů i slz se nenávratně potopilo v hlubinách. Minulost vzala si,… co patřilo jí, ba ještě mnohem víc, protože ta jediná se neohlíží. Spousta otázek nese se řekou dál, spoustu z nich již lehký větřík z milosti rozfoukal. Proud vody však nepřestává téct…                                                                                                                                       Hladí oblázky zážitků, obroušených neutichajícím přívalem trpkých prožitků, hladí i přítomnost samu, přítomnost nesoucí na vlnkách nových dní, melodii lásky, naděje, i tajné sny. Nic neustává, průzračnost daného okamžiku dýchá stále, večer tak jako ráno, každý náznak, každá snaha tvoří jednotu, nic nezůstává bez povšimnutí samo. Jen rozhlédnout se… rozhlédnout se a zřít, skutečnost jaká je, bez nutností se dál přít, nechť prostoupí srdcem náhlý žal, v mžiku zas za radost a prozření bude vystřídán, je to jen pravda, podtrhnuta smyslem poznání, je to opět a znovu ona, jež k smíchu i pláči nás dohání. Jako se střídá nevyhnutelně den i noc, vyvstává na mysli otázka, plakat, smát se… a proč. Bez pravdy, nebylo by věru nic, k rozpoznání dobra nad zlem, navždy ztracen by byl správný úsudek, i všemohoucí chtíč.                                                                                                                                                                                         Ona ruka, rozevírající s neúprosností tikajícího času rozechvělou svou dlaň, na niž vrásky tak znatelně zprůhlednily léty dávno zapomenuté osudové cestičky protestů, spolknutých slov, těch… kterých, uznáno každým ranním svítáním, zastřených neklidným zmítáním, bylo beze sporu dost. Dlaň, jež rozevírá poslední silou smysluplného bytí, tak skutečnou tužbu vyslovit, jak barvité a tajemné je nebe, odrážejíc se ve světle, stínu, i navzájem vedle sebe. Ve světle mlčí, ve stínu spí, píseň zázračnou v onom dechu probouzí, jen poslouchat, nechat ji znít, vždyť přec nádherné je žít.                                                                                                                                                                                           Čím dána je nepochybnost ještě ta… že moudrost naději zcela unikla, tisíce pohledů vrhajících záblesky omamných září, volání, jež někde v zapomnění, vyslyšeno být se snaží. Byť příležitostí sice, je víc než oleje v knotu hořící svíce, času celé století, ani plápolající plamínek něžné lásky se nezavděčí.                                                                                                                                      Hoří však… navzdory vánku, navzdory osudu, pálí přesvědčení i tíhu pomíjivých přeludů, spolykává léta za léty, celé týdny, den co den, pár jiskřiček důvěry chybí jen. Obrys vnuknutí, ty časem zaprášené čáry bytí, obtáhnuty jsou znovu, tentokrát v ornamentech svíčky jsou vryty. Vosk stéká po nerovném povrchu bez přestání, svíčka chvěje se, ubývá, či… je to jen zdání? Doteky tepla sálajících z posledního zažehnutí, vytrácejí se pozvolna v prvním ranním procitnutí, nedýchat, mlčet či jinak se snažit, čas spravedlivý je, nedá se zastavit, kapénky potu, vyrážejí skrz kůži a je jich mnoho, ba ještě víc, kéž něčím šly by obelstít, lítost zračí se v myšlenkách, v každé prožité chvíli, tiše pláče pro přiznání, že každý se mýlí. Soucitem důvěry nechat se políbit, jen jeden, jediný krok vstříc, uznání se… o nepatrný kousek přiblížit. Čím anebo snad jak, přesvědčení tak vlezlému se vyhýbat?                                                                                                                                                                                 Není sil, není neomylnosti, slepost podřízena je nemilosrdné vtíravosti, že snad tikot hodin přetočit napřed se dá, mysl mýlit se nechce, je nepřípustná. Denně v slzách hořkosti bude se ubíjet, příčinu přesto však, dál vytrvale opomíjet. Stěží najít pouhý záblesk, smítko nepatrné snahy, zastřené je v povzdechu zklamání, odkrývaném v zrcadle dávno osamělého odhodlání. Kde ztratila se upřímnost předešlá…ani ona, se v zahanbení svém na odpuštění nezeptá, rázem vytratila se předtucha, zaujatost i přílišná chtivost, výměnou za nejcennější bohatství, které skýtá jen sám život.                                                                                                                                                     Proč ale přeci, platí skutečnost pouhá, že nepomůže promarněná touha, na některá napravení, zkrátka nestačí pozdní uvědomění.                                                                                                                                                                                               Zvolna dohořel knot zpívající svíčky, čas nadobro přikryl krásu její svými víčky, znělka povědomých tónů okamžikem se rozléhá, doprovázena pomlky ticha je i věčného klidu, jenž už nenaléhá, spoutanost prosbami svými omezená, důvěrou volnosti je vysvobozena. Tolik úsilí jimi zvráceno, úsměvem škodolibosti poctěno, a přesto…zdá se vše beze změny být, jak zbytečné by teď bylo chtít. Pláč se smíchem se mísí, svědomí oddaně hledá příslibů číši, snad jakoby pouze ohlédnutí zpět spolklo pochybnost poznání, zdolalo bázeň i zoufalost očekávaného selhání.                                                                                            První krůpěj ukápla přes ozdobný lem a pohár tíží nakloněn…vylívá se na již promáčenou zem. V odlesku kaluže čiré, leskne se rozrušení z dlouhé to chvíle. Tu z čista jasna prozřetelnost znamení, zjeví se v mžiku, než rozplyne se v rudém zbarvení. Srdce údivem, svobodomyslností plesá…                                                                                                                                                      Ruka k zemi………………………bezvládně klesá.