Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Návštěva u tety Hany

10. 04. 2018
12
43
1826
Autor
IQ nick

Návštěva u tety Hany
 

 

Jan postavil na zem konev zpola naplněnou vodou a rozpačitě se rozhlédl. 
Jako vždy v této chvíli ho zaplavila otupělá prázdnota.

Tak jsem zase tady, řekl si v duchu.
S lupnutím v kolenou se sehnul, z papíru vymotal kytici a odložil ji na kraj hrobu. Zmuchlaným papírem setřel s horní hrany náhrobního kamene i jeho podstavce zbytky vody a pár mokrých listů.
Z ručně zdobené bachraté nádobky odklopil plechovou stříšku a odložil ji na žulový schůdek. Při tom krátce pohlédl na černou náhrobní desku s několika matně vyrytými jmény. 

Znal je všechny. 
Dědečka a strýčka Vladislava sice jen z vyprávění, ale i tak měl pocit, že o nich ví dost. 
Občas si představoval, jak tam tak na sobě leží. 
Děda Josef úplně vespod. Zemřel mladý. Nepřežil zával v uhelném dolu.
Jo, to sedí, pomyslel si. Tenhle hrob je taky takovej zával.

Z nádobky vyklepal vyhořelou svíčku a pak skleněný obal opláchl malým šplouchem vody z konve.
Nebylo to potřeba. Klára udržovala hrob v dokonalém pořádku. Udělal to jen pro forma. Teta se určitě bude ptát.

Děda si tady nepoležel moc dlouho sám. Strejda Láďa podlehl zápalu plic ve dvanácti letech. Pro babičku, čerstvou vdovu, to muselo být krutý.
Janovi se z ničeho nic v mysli vybavily její vrásčité ruce. Nikdy nezapomene na její laskavé oči a bezmeznou trpělivost, s jakou mu, na jeho přání, donekonečna četla stále stejné pohádky.

Byla čilá až do konce. Zesnula stejně jako žila, klidně a tiše. Doma, v posteli, pod vlastní duchnou. Prostě se jednoho dne už neprobudila.
Zvláštní! Že se jeho babička taky nějak jmenovala, se dozvěděl až z tohohle náhrobku.

Obal osušil papírem a vrátil ho zpátky do nehluboké jamky vytlačené v kypré hlíně. 
Z malé látkové tašky vytáhl novou svíčku a vložil ji do skleněné baňky.

Svíčka v baňaté sklenici mu připomněla Milanovu rosničku. Janova tvář se uvolnila v náznaku úsměvu.
Jak že jí to říkal? Adélka? Nebo Anička… tak nějak… Hm, … nakonec se ukázalo, že to byl Antonín… 

Se strejdou Milanem si užili spoustu legrace. Strejda byl nepřemožitelný obr, alespoň v jeho dětských očích, a hlavně snílek a všeuměl, vždy odhodlaný vykonat každou lotrovinu, kterou si Jan jako malý kluk vymyslel. 
Zámečník, kameník, sadař a vynálezce, byl plný lásky, o kterou nikdo z jeho vrstevníků nestál. Svůj život ukončil v pětačtyřiceti letech vlastnoručně upleteným provazem, dva měsíce po propuštění z psychiatrické léčebny. Silák Milan, běžně lámající žulové kvádry palicí, nedokázal snést kruté vtípky místních ožralů, kteří se nemohli nabažit bezbranné mírnosti obecního blázna.

Jan se postavil, aby si protáhl nohy, ... a odkašlal si.
S pocitem naprosté marnosti posbíral s rovu i cestiček okolo, všechno spadané listí. Nepochyboval, že nejdéle do večera bude hrob zasypaný úplně stejně jako dosud.

Tuhle  hrobovou kulturu nechápal. Neměl potřebu opečovávat mohylu svých předků. Nepotřeboval ujet padesát kilometrů jen proto, aby si vzpomněl na mámu. On na ni mohl vzpomínat, kdy chtěl. I bez hrobu.

Sem jezdil jenom kvůli tetě. Aby měl pohotově uspokojující odpovědi na její tradiční křížový výslech.
“Stavili ste na hrobě?”
“Ano, teti.”
“Klárka tam jela v sobotu. Byla kytka ještě dobrá?”
“Byla. Dva květy byly zlomené, tak ty jsme vyhodili a přidali do vázy naši kytku.”
“A jakou?”  
“É…hm…, Ali, jak se menujou ty kytky?” Volával na svou ženu, která v tetině kuchyni připravovala pohoštění.

“A bylo potřeba vyměnit vodu?”
“Nebylo, teto, ale vyměnili jsme.”
Vždycky mluvil v množném čísle. Shrabali jsme, uklidili jsme, zalili jsme… Kdyby teta přišla na to, že Alice k hrobu nechodí, asi by to nepřežila.
 
Malou kupičku zlatožlutých ovadlých listů a drobných větévek zabalil do zvlhlého papíru, a pak se pozorně zadíval na rostliny vzorně vyrovnané ve čtyřech řadách uvnitř žulové obruby. 
Měl neodbytný dojem, že tyhle kytky jsou úplně jiné než ty, které tu byly vysázené na jaře.

Klára se v tom hřbitovním zahradničení teda vyžívá!
Při téhle myšlence ho hryzlo svědomí. Jeho sestřenice pečovala o hrob jako o vlastní. Zajímalo by ho, jestli to dělá, protože ji to fakt baví, nebo pro to, že by jinak nevyšla s tetou. 
Asi to druhý, při tom všem, co má naloženo.
Měl by jí být vděčný. Ale není. Kdyby bylo po jeho, nechal by hrob zarůst břečťanem.
V tomhle ohledu to maj dobře zařízený židi. Prakticky a vkusně.
 
Po vydatných deštích nebylo nutné osázený hrob zalívat, a tak jen automaticky vyměnil vodu ve váze a začal mezi původní květy vsunovat jednotlivé stvoly chryzantém.
  
Chápal, proč teta na hrobě tak lpí. Chce ho mít pěkný pro sebe, jak k Janově nelibosti při každé návštěvě neopomene připomenout. Ale oba vědí své. 
Pravda, tetě Haně už táhlo na pětaosmdesát, záda se jí kulatila a při chůzi se neobešla bez hole, ale jinak byla překvapivě čiperná a v základních věcech dosud soběstačná. A rozhodně se nehodlala vzdát žádného ze svých koníčků, včetně hýčkání tří hrobů, které ovšem už jen spravovala na dálku skrze Kláru. 

Jan se v duchu usmál. 
Hana a její svět. Miloval poklidnou atmosféru jejího domu naplněného vůni kávy, vanilky, skořice a levandule a ještě něčeho důvěrně známého, co nedokázal určit.
Těšil se na konejšivý tlumený zvuk gongu bicích hodin, a nejvíc se těšil na rozhovor s tetou. Když na to přišlo, uměla být teta Hana skvělou vypravěčkou!
Vlastně by se s ní rád vídával častěji, jen kdyby to nebylo podmíněno návštěvou tohohle místa. 
Měl by si s ní o tom... 
“Dobrý den.”
Jan sebou trhl a ohlédl se.
“Dobrý den,” řekl rozladěně.
O společnost nestál a o nesmyslné hřbitovní hovory náhodných návštěvníků už vůbec ne.

Stáli a dívali se na něj. Muž a žena, přibližně v jeho věku.
Váhavě se postavil.
Na co sakra tak vejraj!? Měl by je snad znát?
Zapátral v paměti, a když nic nenašel, popuzeně škubl rameny, otočil se k nim zády, hluboko se předklonil a zabodl do vázy poslední květ. 
 
“Vy máte vodu?” uslyšel za svými zády mužův hlas.
“Cože?” zeptal se nevrle a opět se postavil.
“Kde jste nabral vodu?”
“Jo aha. Voda neteče. Tahle konev byla odložená mezi konvemi.” 
Znérvózněl, když si všiml, že je v jeho hlasu slyšet, jak se násilím nutí do zdvořilého tónu.  
“Můžete si ji vzít, já už ji nebudu potřebovat,” dodal rychle.  
“To byste byl hodný. Děkujeme.” 
Jan popadl konev a podal ji muži.
“A vy ji už opravdu nechcete?”
Kristepane! Proč vždycky všichni musí všechno padesátkrát opakovat! zaklel v duchu.
“Ne!” vyštěkl příkřeji, než chtěl. Fistuli skřípající v jeho hlasu doplnil strnulou grimasou úsměvu.
Žena vzala muže za loket a řekla: “Tak už pojď.”
Pohlédla na Jana a dodala: “Tak vám moc děkujeme. Na shledanou.”
“Na shledanou,” odvětil přiškrceně se zahanbujícím pocitem, že se chová jako totální trotl.
 
Otočili se a beze spěchu, odcházeli ke svým.


~~~~


 
Alice se pohodlně opřela o dveře auta a zapálila si. Vyfoukla štiplavý dým, vystrčila špičku jazyku, palcem a prsteníčkem nabrala úlomek tabáku a cvrnknutím ho odstřelila do mokré trávy.
Chvíli zamyšleně pozorovala zapalovač ve své ruce. Přemítala, zda by ho neměla donést Janovi, ale pak tenhle nápad zavrhla. Honza vyloženě nesnášel, když se motala kolem hrobu jeho matky. Trvalo dost dlouho, než jí to došlo. Následujících několik let bezradně předstírala zájem o výzdobu okolních hrobů, než s konečnou platností pochopila, že oběma bude nejlépe na opačných stranách hřbitovní zdi.
 
Ze štěrkové cesty, na které stála, se otvíral pohled do lesnatého údolí. Nízko nad horizontem se dramaticky přelévaly těžké mraky v šedých valérech, připomínajících barokní draperii.
Červeně, rezavě a žlutě zbarvené koruny stromů jásavě zářily na pozadí potemnělé oblohy. 

Ohlédla se. 
Na jižní straně se už oblaka začala protrhávat a mezi proměnlivými mezerami prokmitával dosud pobledlý sluneční svit. Sklouzla pohledem k zděné faře a pár přisedlým chalupám, za kterými se rozprostíraly zvlněné pastviny, zprava ohraničené smíšeným hájem.
Prostor mezi farou a hřbitovní zdí přehrazoval plaňkový plot, za kterým se krčilo několik zakrslých jabloní. Nevysoká obvodová zídka postavená z plochých břidlicových kamenů se zatáčela v pravidelném kruhu, v jehož středu stál malý kostelík.

Alice si pomyslela, že obyvatelé zdejší podhorské vsi nemohli svým zemřelým vybrat  půvabnější místo.
A taky svým způsobem magický.

Nikdy nekončící šepotavá píseň lesa, který z části hřbitůvek objímal a dva majestátní platany střežící vchod, bezděky přiměly každého návštěvníka ztišit hlas.
Alice se vůbec nedivila, že si Honzova teta přeje spočinou na věčnosti právě zde.

Náhlý závan větru jí rozcuchal vlasy. Otřásla se chladem. Otevřela dveře, vytáhla z auta vlněný šál a omotala si ho kolem ramen. 
Dnes poobědvala jen trochu zeleninového salátu, protože chtěla dojet k tetě vyhládlá. Věděla, jaká šichta ji na dnešní návštěvě čeká.
Tetiny vyhlášené moučníky byly vždy nadýchané, chutné a voňavé kalorické bomby, pečené podle poctivých receptů Hanina mládí. Teta nebyla uspokojena, dokud Alice nespořádala alespoň tři kousky.

Odklepla popel a podívala se na hodinky. 
Mají dobrý čas.

Návštěvy u tety Hany měly neměnný scénář. Nejprve povinná zastávka na hrobě, pak bouřlivé přivítání, po kterém byla Alice hned odvelena do kuchyně. Vařila kávu a bylinkový čaj, krájela tetin moučník a vše postupně servírovala na stůl v obývacím pokoji. Pozorně sice a pečlivě, ale co nejsvižněji, aby Honza nebyl tetině tortuře vystaven příliš dlouhou dobu. Když si pak k oběma přisedla, stočil se konečně hovor na běžná témata. Vnoučata, pravnoučata, zahrada, počasí, recepty, zdraví a kdo umřel, a pak už teta, podporována Janovými otázkami, zajela do svého oblíbeného růžového sadu vzpomínek na mládí.
Vždy, když se teta Hana pustila do vzpomínání, nebyla k zastavení. A nikdy z toho nemohla vynechat svou bezmála půl století mrtvou mladší sestru.


Alice se pobaveně se uculila.
Hani a Mili. Dvě nerozlučné sestřičky. Nejlepší přítelkyně, holky jako lusk. Táboráky u řeky, s “hošima,” chuť brambor pečených v popelu, taneční zábavy pod širým nebem, Majálesy, spartakiáda, a ještě spartakiáda, a kluci. Hlavně všichni ti kluci co se kolem nich točili!
 
„…a Miluška, ta to s nima uměla, vždycky se jenom takhle podívala a hoch byl ztracenej. A  tenkrát jsme všechny děvčata byly zamilovaný do nejhezčího chlapce v okolí, syn sedláka, a to už panečku bylo něco! A co myslíš? Na rande pozval Mílu! Dal si s ní schůzku u kapličky, to uďál schválně, aby ho mohla obdivovat, až k ní pojede. To měl dobře promyšlený, prevít.“
 
Alice sedávala na pohovce, vískala mourovatého kocoura a nechávala sebou volně procházet ty příběhy dávno zaniklých světů, které už znala zpaměti. 
Naštěstí tyhle pohádky mládí, jak si je sama pro sebe v duchu pokřtila, Hana podávala způsobem, který Alici pravidelně rozesmál. Podezřívala tetu Hanu, že si většinu těch historek notně přibarvila. 

Třeba zrovna tu o Milušce, jak stála u kapličky a už z dálky viděla v zapadajícím slunci přijíždět tmavou siluetu ztepilého jezdce, který se v sedle nesl jako kníže, a vlasy mu vlály ve větru a třásně jeho kožené bundy se pohazovaly v rytmu koňského cvalu, a užaslá Miluška hledíc na ten div, zamilovala se v tu chvíli nehynoucí láskou, láskou tak velikou, jakou svět ještě nespatřil, úžasnou a nekonečnou, láskou, která hory přenáší, trvá na věky a vydrží všechna protivenství světa, protože hospodář, největší sedlák v kraji, otec jejího prince na bílém koni, určitě bude proti nerovnému sňatku, ale ona si byla jistá, že až uvidí tu jejich velikou lásku tak on nakonec přece jen povolí. A Princ seskočil s koně a Miluška div neomdlela obdivem, padla mu do náruče a nastavila dychtivé rtíky k polibku, při kterém jistě na nebi vybuchne ohňostroj, a on ji k sobě přivinul, a ona ucítila čpavý odér koňské mrvy čpící z jeho fešácké bundy, a v tu ránu bylo po lásce.
 
„… a já ji povídám, Mili, dyť on by tu bundu neměl na sobě pořád!” Smávala se teta, až se jí po tvářích kutálely slzy.
“Á… Miluška,” vzdychávala a kapesníčkem si otírala oči,“ ta to vždycky všechno chtěla mít takový pěkný, … pohádkově čistý. A co nejíte? Vemte si ještě buchtu. Alinko, neupejpej se, jako doma. Nebo vám snad nechutná? Je čerstvá, včera jsem pekla.” 
 
A teta, ještě před půl hodinou obtížně hledající slova se rozpovídala, věty jí ze rtů splývaly pohotově a bez zámlk, její hlas zesílil a při té řeči ozvučel koketními trylky, a ona zapomněla na bolavá záda i oteklé nohy, celá se v křesle napřímila a zjasněla, jako by čerpala sílu z těch vzpomínek, které ji vracely do zlatých časů jejích nejkrásnějších let.

Alici vždy znovu překvapila ta podivuhodná proměna staré ženy v mladou dívku.
Joj, Haničko, ty by sis uměla užít flirtování a možná i jiný věci, jen kdyby sis nemyslela, že je to v tvým věku zakázaný!
Alice vydechla cigaretový kouř a přimhouřila oči úplně stejně jako vrnící Jidáš, který při každé návštěvě spokojeně okupoval její klín.
 
Párkrát ji už napadlo, že by ty tetiny monology měla nahrát. Dokud je čas.
Jenomže tušila, že s tím bude potíž. S tetou ne, ta by určitě nic nenamítala. A možná by ji to i polichotilo. Ale obávala se, že by Jan mohl klást tuhý odpor. 

Špičkou střevíce vyhloubila ve štěrku mělký důlek, … a zase ho zahladila. 
Bude muset zapřemýšlet jak to navléknout, aby Honza s nahrávkami souhlasil.  

 

~~~~
 

 
Sehnul se a rázně škrtl sirkou. Zlomila se hned za hlavičkou.
“Klasika,” zabručel.
“Css!” zasyčel vztekle, když další dvě zápalky vyhořely, aniž by se mu podařilo zapálit knot.
Odhodil krabičku na obrubu hrobu a postavil se. Napadlo ho, že Alice určitě bude mít zapalovač, ale jít ji žádat o pomoc mu přišlo příliš komplikované. 
Ostatně, Alice by tu svíčku jistě zapálila na poprvé i sirkou. 
Zamračil se a vrazil ruce do kapes.
K čemu vlastně mrtví potřebujou oheň?!!
Udělal dva kroky podél hrobu a pak se vrátil na původní místo.

Tak jo. Ještě jeden pokus, a jestli to nevyjde, tak vám ta svíčka aspoň dýl vydrží.
Přidřepl si, naklonil se k náhrobnímu kameni co nejtěsněji a škrtl. Zapálená sirka mezi jeho prsty se jemně chvěla. Svíčka se rozhořela jasným plamenem.
“A pak že to nejde!” řekl svíčce, a rázně ji přiklopil plechovým víčkem.
Knot zaprskal, ale hořel dál.
 
Posbíral úlomky zápalek, zabodal je do chumlu listů zabalených do papírového zámotku a postavil se.
Zase si připadal hloupě. Rád by věděl, co třeba teta říkává nebožtíkům na rozloučenou.
Tak se tady mějte, pomyslel si, uvědomuje si zároveň jak je to směšné.
Otočil se a šel k zadní brance vyhodit zmuchlaný papír do přistavěného kontejneru.
 
Na zpáteční cestě jen očima rychle přelétl všechna ta jména…
Josef
Vladislav
Žofie
Milan
Ludmila
…bez zastavení prošel kolem hrobu a přidal do kroku. Opět ho přepadl ten nesnesitelný pocit malého kluka, kterého donutili udělat něco proti jeho vůli.
Kovanou bránu rozrazil silněji než bylo třeba.
 
Alice otočila hlavu za zvukem. Po tváři ji přelétl letmý stín úsměvu, ale v duchu si povzdechla. Pokaždé ze hřbitova málem utíkal, nahrbený jako boxer, připravený rozdat si to s celým světem.
 
“Tak jedem,” řekl stroze, když došel až k ní.
Objala ho pohledem a pak cigaretou ukázala na obzor.
“Všiml sis těch stromů?”
“Ne?” řekl zaskočeně s intonací otázky. 
“Tak si všimni. Vidíš ty barvy? To je nádhera!”
“Hm,” zamručel a zahleděl se do údolí.
“Mohli bychom se na chvilku projít, abychom si těch barev podzimu aspoň trochu užili.” 
“Třeba jenom k lávce,” dodala a tázavě se na něho podívala.
Téměř neznatelně přikývl. Z krabičky ukryté ve vnitřní kapse saka vytáhl cigaretu a připálil si od jejího špačku.
 
Úzkou stezkou vyšlapanou v trávě zvolna scházeli k lesní rokli. Do nosů je praštila sytá vůně zapařeného humusu, podhoubí a tlejících kmenů.
Za ohybem je přivítala známá vyhlídka, která už před lety ztratila svůj význam. Dnes ji špice většiny stromů o pár metrů převyšovaly. Skrz hustý baldachýn pestrobarevných listů se k nim prodraly první sluneční paprsky dnešního dne.
Už u kapličky chránící léčivý pramen zaslechli temný hukot Mšené rozdováděné podzimními dešti.

 


Na suti rozvolněné cesty jí podklouzl podpatek.
“Sakra,” sykla tiše.
Zachytil ji, aby neupadla.
“Nevrátíme se?” zeptal se starostlivě.
Usmála se a zavrtěla hlavou.
 
Pomalu, ruku v ruce, sestupovali příkrou strží k dřevěnému můstku.
Nemluvili.
Nebylo o čem.

 

 

 

 


43 názorů

kvaj
14. 05. 2018
Dát tip

Prázdnota je ale zástupný termín, který fyziologickou podstatu nemá. Opravdovou prázdnotu si málokdo dokáže představit, jelikož se vyskytuje jen mezi částicemi v mikrokosmu a nebo v makrokosmu v mezihvězdném prostoru, ale i tam je prý černá hmota. Ostatně ani když o řekneš o někom, že má prázdnou hlavu, nemyslíš tím, že v ní nic nemá, nýbrž že tam má nasráno.


kvaj
14. 05. 2018
Dát tip

Na zaplavování nějakým pocitem je zvláštní úplně všechno, protože je to blbost. Zaplavit tě může horko, zima apod., respektive ti může připadat, že je to jako zaplavení, protože pocit horka, chladu, pálení... má jakousi fyziologickou podstatu, kdežto prázdnota ne, navíc prázdnota je totéž jako nic, a to nemůže být otupělé ani žádné jiné. Máš ale pravdu, že je to celé hovadina a ve svém příspěvku do diskuze jsem to uvedl jako příklad formulací, které mi vadí, no a trochu jsem objasnil proč. V každé hovadině, co jich v tom textu bylo, jsem se určitě nenimral.

Mám za to, že careful je nick, nikoli jméno, takže nerozumím tomu, proč se tě tak dotýká, když to zkomolím. A když už jsme u toho, mohl jsi mě na to komolení upozornit poněkud méně agresivně. Co říkáš? Jinak mám dojem, že přežiju obě alternativy, tedy jestli mě budeš nebo nebudeš mít rád.


kvaj
14. 05. 2018
Dát tip

Samota, prázdnota - možná na tom nezáleží, na tom vyjádření v povídce mi ale vadilo spíš ono zaplavení.

No tak dobře, pamatuji si carefur. Rozumím tomu, že jsi ji měl moc rád. Ovšem mě tak rád nemáš a nejspíš nikdy ani rád mít nebudeš. Aspoň ne tak, jako carefur. :-)


kvaj
14. 05. 2018
Dát tip

Na to, aby to byl normální dotaz, tady s tou svou carefur otravuješ už poměrně dlouho. Kromě toho jsem se tě na něco ptal, a tys mi odpověděl otázkou, jestli jem se minul s carefur? 


kvaj
14. 05. 2018
Dát tip

Další tvoje obsese, Zdendo? 


kvaj
14. 05. 2018
Dát tip

Jaká otupělá samota, Zdendo? V textu stojí, že ho zaplavila otupělá prázdnota a uvedl jsem to jako jeden z příkladů, co mě v textu ruší.


IQ nick
13. 05. 2018
Dát tip

Lakrov + Kvaj + Zdenda + Vigan + Fruhling: moc děkuju za přečtení,  komentáře i zajímavou diskusi.


Fruhling
13. 05. 2018
Dát tip
Tak ja vam vyjevim to grozive tajemstvi: ploche svetlo je etablovany vyraz pro mekke nasvetleni. Tim chci rict tolik, a u careful to byli zvlast markantni, ze dekonstrukce banality casto nevyjevi kvality textu, ale limity dekonstruktera.

kvaj
11. 05. 2018
Dát tip

Ta povídka mě vůbec neoslovila, v těch zmiňovaných lidech jsem se ztrácel. Čekal jsem, kdy přijde něco, nějaká akc, která ozřejmí, proč to píšeš. Nedočkal jsem se však. Nevím, nějak mě neberou popisy čištění hrobu, zapalování svíčky či kouření cigarety. Je tam moc přívlastků a řekl bych, že dost nefunkčních a často hodně profláklých, a rovněž některé podivné věty a formulace.

Například:

Zaplavila ho otupělá prádnota - byl tedy dřív plný a prázdnota ho jako voda zaplavila, čímž vytěsila jeho obsah? To si moc nedovenu představit. Chápu akorát to, že se někdo může cítit prázdný. No a otupělá? Co je opakem otupělého, snad vyostřený, zjitřený? Zjitřená prázdnota! Cítíš, že je to nesmysl?

"Nikdy nekončící šepotavá píseň lesa, který z části hřbitůvek objímal a dva majestátní platany střežící vchod, bezděky přiměly každého návštěvníka ztišit hlas." Tato věta je příšerně komplikovaná a podle mého nedává dobrý smysl. Nevím, co návštěvníka vlastně nutí ztišil hlas? Ta šepotavá píseň, nebo les, nebo ty platany?


Lakrov
10. 05. 2018
Dát tip

Při čtení první stránky mám dojem nadbytku přívlastků.  Možná že je jich dost i dál, ale už mě to v té hřbitovní atmosféře  (z níž je nejzajímavější vzpomínkový přehled předků) tolik netahá za oči.  Na můj vkus je ta povídka příliš "rozsáhlá" -- né délkou textu, ale tím  odhlížením k několika tématům, z nichž nedokážu poznat,  co je ústředním námětem; co nebo kdo: Vzpomínky na zemřelé? Svět dožívajících?  Nebo ony zvláštní postoje obou protagonistů...  Unylost, která na mě z textu padá, se k té hřbitovní náladě celkem hodí,  autora tuším (po odhlédnutí na začátek se dozvídám, že se mýlím),  a víc k tomu říct nedokážu.  


IQ nick
02. 05. 2018
Dát tip

Fruhling: děkuju za přečtení i komentář.

Jen bych upřesnila, že v tomhle příběhu je hrob častějšímu setkávání se spíš na překážku... :-))


Fruhling
01. 05. 2018
Dát tip
Tak v prve rade jsou hroby mistem pro zive, kteri se tak mohou navstevovat a vypravet si. O cemz je castecne i text. Otazka je, jestli to neni prilis jednoduche zjisteni. Napsano hezky, ale me osobne prilis neoslovilo.

IQ nick
24. 04. 2018
Dát tip

Vigan, děkuju za krásný a trefný komentář. Vycítila jsi to přesně.

Hrob v téhle povídce je jen rekvizita na které jsem chtěla promítnout jemné předivo v podstatě láskyplných vztahů. Všechny postavy se mají rády, ale aby to mohly dát najevo způsobem, který ti druzí chápou, tak každý musí nějak překročit svoji komfortní zónu... :-))

Od pekelnice z Kyjovska bych teda nechtěla dostat ani násadou od motyky :-O)))))


Gora
21. 04. 2018
Dát tip

avi


Gora
21. 04. 2018
Dát tip

díky ti:-)


IQ nick
21. 04. 2018
Dát tip

Marcela. K.: děkuju za čtení a osobní komentář. 

Karle, děkuju za nominaci. 

Ireno, samozřejmě souhlasím : -))


Gora
20. 04. 2018
Dát tip

Blanko, souhlasíš s nominací? 


K3
20. 04. 2018
Dát tip

Nominoval bych do soutěže Próza měsíce.


Marcela.K.
20. 04. 2018
Dát tip

Chápu tetu, rozumím Janovi... Je to na každém z nás, jak se se smrtí svých blízkých vyrovná. Táta umřel, když mi byly čtyři roky. Maminka už se znovu nevdala a z nedělní návštěvy "hrobečku" se stal rituál spojený s návštěvou bohoslužeb. Každý týden čerstvé květy. Patřilo to k mému dětství...natrhat kopretiny na louce, šeřík, tulipány, narcisy, pivoňky, karafiáty, cynie, růže...Po 49 letech, dle přání maminky, jsme hrob zrekonstruovali - původní náhrobek kameník vkusně zkombinoval s novou částí...a urnu s tatínkovým popelem jsme konečně uložili i s tou maminčinou do hrobu. Ty roky předtím byla urna v prosklené skříňce na náhrobku. Vlastně si tam tatínek na maminku počkal :-)

Zrovna jsem se chystala jít zasadit do truhlíčku macešky a ledovky...a místo toho tu čtu tvoji povídku.  Hrob opečovávám s láskou, mám to místo ráda a vůbec to neznamená, že bych své rodiče nenosila v srdci - naopak. Mám to kousek, asi čtvrt hodiny chůze.

 


IQ nick
20. 04. 2018
Dát tip

bixley + K3: děkuju za čtení, tipy i milé stopy v komentářích. Mám radost, že se vám povídka líbila. :-)


K3
18. 04. 2018
Dát tip

To je napsané krásnou kultivovanou češtinou. T. 


bixley
17. 04. 2018
Dát tip

Někdy to naši příbuzní za nás moudře vyřeší. Nechají se rozptýlit na rozptylové loučce. Jako moje matka a dědeček. Hezká povídka.


IQ nick
15. 04. 2018
Dát tip

Hani, děkuju za návštěvu, komentář i tip. 


8hanka
14. 04. 2018
Dát tip

i ja mám také hroby, kam chodím, starám sa, lebo nik iný z rodiny...zvykla som si ešte za života mamy,  proste to tak malo byť a robím to naďalej, aj keď už  mama nie je...spoločný hrob, kde je  otec, brat, mama ... kým vládzem budem tam chodiť ... nie preto, čo povedia ľudia...mám to miesto rada, dedinu, kde som vyrástla......cintorín je na brehu, pod ním Váh, okolo hory meniace farby podľa ročných období, ticho...


IQ nick
13. 04. 2018
Dát tip

Stargazer: děkuju za přečtění, komentář i tip.

Mrtvým je to jedno, ale co by řekli ti živí, že jo? Ale myslím, že takhle to vnímáme jen my, co jsme nebyli vedeni ke každotýdenní návštěvě hrobu. Teta Hana v tomhle příběhu to chápe jako opravdové vyjádření úcty a lásky, jediné, které svým milovaným ještě může dát... to jsou prostě ty různé úhly pohledu...


Stargazer
11. 04. 2018
Dát tip

Zprvu mě odrazovala délka textu, ale po přečtení nelituju. Pěkně trefené téma. Každý máme někde takový hrob, každý máme (nebo jsme měli) takovou upovídanou tetu. Podivná, přetrvávající obsese "hlavně ať máme uklizený hrob, vždyž co si o nás lidi pomyslí". Jako by na tom těm mrtvým proboha záleželo. Hřbitov je magické místo, jen se v naší kultuře chybně chápe akt smrti. Smrt je prostě fakt, neměnný fakt - nic jiného. A my donekonečna leštíme mramorové desky... TIP


IQ nick
10. 04. 2018
Dát tip

Aleši + Diano :moc děkuju za čtení, komentáře i tipy.

Aleši,  já vím, přemýšlela jsem o tom dost dlouho, ale nenapadlo mě, jak to vyjádřit jinak. Hrob, v kterém je pochovaná moje rodina, je zapsaný na moje jméno a platím za něj poplatky je můj i když tam ještě neležím, ne? :-)

Diano: děkuju za osobní komentář. Jsi první, kdo na tenhle  (ne)vztah k hrobu poukázal, a já jsem moc ráda, že v tom nejsem sama. Ano, mí milovaní jsou ve mně. Pod žulovou deskou jsou jen kosti. 

 


Diana
10. 04. 2018
Dát tip

Velmi pochopitelné vyprávění. Zaujal mne ten ambivalentní vztah k rodinnému hrobu. Přiznávám, že tento zvyk opečovávání hrobů také špatně chápu. Například svého otce jsem si nesmírně vážila a milovala ho. Věnoval se mi od útlého dětství, četl pohádky, vysvětloval, dodával mi  literaturu, udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby můj život byl šťastný. Myslím na něho denně s vděčností, na jeho rady, jeho moudrost. Ale jeho hrob mi nic neříká. Není v něm! Je ve mně, v mých vzpomínkách...    


pečovala o hrob jako o vlastní...hmm...:o)


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru