Srpnová

Dívám se na srpen, já druhá tráva
je mi ráno a mlčky míchám kávu
světlo je bílé jako obálky s povolávacími rozkazy 
s adresou ulice Věčnosti odesilatele   
sklenář čas zasklívá nebe rozstřílené Perseidami světlic
a vítr hraje na rezavé nábojnice jako Orfeus na Panovu flétnu
písně patiny i vzdechy, jimiž se blížíme řeči mrtvých 
v srpnu se umírá i přichází na svět 
aniž bychom chtěli jedno nebo druhé 
když bloudíme mezi vědomím a sny ve vesmíru povstalém z ničeho
v uniformách těl 
s výložkami ženských pat otištěných do ramen mužů i holek
s metály za strach, které jsme si ještě dokázali vytrhnout i s masem  
s piercingy lži v jazycích, které jsme si uvědomili, až když pravda křičela jako pornohvězda, které někdo za prachy líže kundu
posedlí sebelítostí a se zářijovými kocovinami jen co jsme se vrátili z pohřbu léta
tak míchám si kávu a kaluže včerejšího deště jsou rudé svítáním
jako tenkrát, když zbloudilé kulky zasahovaly srdce jako ďáblovy šípy Amorovy 
a pršely deště střepin a ruských letáků a jedovatých tich 
na střechy chrámů a na hřbitovy ulic 
v srpnu, který jindy šumí jako rumunské moře v mušli 
v srpnu, který je sladký jako krev srdcovek s černou kůží, co rostly před dědovým domem
v srpnu, který chutná jako siven na másle, soli a kmínu
v srpnu, ve kterém si ráno jezdí pro tabák věčný Němec bez nohou, které shnily u Stalingradu 
v srpnu, který je cosi mezi létem a zimou, když první chlad tě přiměje zapnout se až ke krku
v srpnu, který je dlouhý jako zkoušení z azbuky před tabulí 
a tak krátím si čas básní
já srpnový 
zrozený za svitu létavic a svící hvězd na hladině
líbám tě v prach rtů