Báseň pro Markétku

bloudil jsem životem, sám a ztracený

náhle však jiskřicka, do očí přišla mi,

byla to lištička, vlásky tak zrzavý.

 

hned věděl jsem, že život se otáčí,

úplně zmatený, vzdor v sobě hledal

neměl jsem tušení, že láska má nestačí.

 

ďábel jsi pekelný, řekla mi ona,

slzy v očích u toho měla,

šanci však dávám ti, zas a znova.

 

bídný kapitán náš vztah řídil,

bohatství přitom u sebe jsem měl,

nakonec rozhodla, že on to tak cítil.

 

Květiny nestačí, to náplast je slabá,

Příliš pozdě je, chlapče můj z moravy,

Touto dobou já chtěla být už vdaná.

 

Princezna byla to, ta moje maličká,

Stvrdil to měla, ta naše Eliška.

 

Vrátit to nejde už, je za srdce zloděje,

Navzdory mínění,

Však neopouští ho naděje.

 

Teď básničku píše, v naději bláhové

Že láska by mohla všechno změnit,

Zrzka však musím mít pocity takové,

Že on je její ženich.

---