Jízda autobusem a životem

Fajn, ještě tři minuty, řekla si, když letmo koukla na hodinky. Nespěchala, ale na schůzku nechtěla přijít úplně pozdě. Měla v plánu přijet o deset minut dřív a sednout si na lavičku, která bude co nejdál od kašny, kde se měli sejít. Až uvidí že přišel, opatrně kašnu obejde a přijde ze strany od radnice, protože ví, že jej takhle svým příchodem překvapí. Nemůže přece riskovat, aby se na ni díval už z dálky a ona by pak musela kráčet jemu vstříc nejméně půl minuty, což by pro ni bylo krajně nepříjemné. Preferuje nepředvídatelnost. Konečně, autobus je tady.

„Dobrý, ZUŠ Palackého prosím.”

„Dvacet tři korun.”

Ihned se jí zlepšila nálada, když zjistila, že její oblíbené místo u dveří vpravo je volné. Fajn, odsud může sledovat příchozí a zároveň se vyhne otravným spolusedícím, protože ke dveřím si v chladném listopadovém počasí nikdo nesedá. Autobus se pozvolna rozjel a její fantazie se nastartovala společně s hlučným motorem. Oblékla se střídmě. Vzala si sice sukni, ale obyčejné tenisky a svetr. Sukně byla záměr, protože ví, že právě v sukni a černých silonkách její nohy nejlépe vyniknou. Ale i tak. Neví co má od něj čekat. Znají se jen krátce, ale není nevyhnutelné že ji vezme do nějakého přehnaně drahého podniku a ona nebude vědět co si vybrat. I když v tom filmu, co se na něj koukala včera večer, si ta ženská vždycky objednala kuřecí salát a nic s tím nezkazila. No jo, ale vždyť je tak nervózní, že jen při myšlence na jídlo se jí zvedá žaludek. Mohla by sama navrhnout kam jít hned jak příjde, to by mohlo vyjít. Řekla by, že třeba můžou zajít do parku nebo k řece. Ale to pak bude vypadat moc horlivě, ne? Každopádně by mohla naznačit že má chuť na kafe, to by šlo. A navíc by jí sedlo na ten žaludek, když… Do háje.

Autobus dojel ke stanici a před zrakem se jí mihla známá tvář. Proč zrovna teď?! Proč zrovna ona má takové štěstí. Snažila se udržet hlavu vlevo a předstírat zájem nad polem, které se rozprostíralo za jejím oknem. Ale stejně jako její mysl, i listopadové pole bylo prázdné a pusté. Sedl si přes uličku vedle ní. Paráda, ví o ní a nejspíš ví i to, že předstírá že jej nevidí. Horší to být nemůže. Už ale nemusí předstírat a vklidu může hlavu otočit zpátky. Teď se snaží nenuceně koukat dopředu, ale má pocit, že to o ní celý autobus ví. Neudrží se. Zrak jí sklouzne doprava. Jediné co vidí jsou jeho ruce. Tak cizí a přece důvěrně známé. Ty štíhlé dlouhé prsty a hubená kostnatá zápěstí. Ztratila kontrolu a zrak tryskem klouzal dál. Všimla si těch paží, které od doby, co je viděla naposledy, ztratily na svém objemu, přesto jí však připadaly zcela stejné. Dlouhé nohy měl pod malou sedačkou zvláštně skrčené, ale na eleganci mu to neubíralo. Odvážila se podívat se výš. Vlasy měl stále rozcuchané, na to bývala vždy zvyklá, i když mu často domlouvala,  aby se konečně učesal, protože jí údajně dělal ostudu. A on se nezlobil když mu to říkávala, se smíchem jí chytil za pas a vlasy jí svými dlouhými prsty rozcuchal tak, že jí trvalo pěknou chvíli než je hřebenem vrátila do původní podoby. Očima, kterýma horlivě mrkal když se mu něco nelíbilo, se teď díval na ni. Probodával ji pohledem a ona pocítila vinu, i když ve skrytu duše věděla, že vinna není zdaleka ničím. Až teď si uvědomila že na sebe zírají. Rychle odvrátila zrak. Její mysl však změnou obrazu nebyla nijak ovlivněna a ona, i když nechtěla, se ponořila do vzpomínek. V hlavě jí tohle páchalo nepořádek. Tenhle člověk byl ještě před rokem jejím vším. Byl to ten typ vztahu, ve kterém společně dělali všechno. Bylo to jako by do těch rukou, které si před chvílí prohlížela, vložila veškeré svoje pocity, nálady, sny a naděje. Vložila do nich veškerý svůj cit, něhu a bezmeznou starost. Do těch ruk vložila vše co měla a vším co v té době byla. Věděla že on udělal to stejné. Jejich láska nebyla známa jen z vášnivých polibků, horkých doteků a bezesných nocí. Jejich láska vyčnívala z těch obyčejných každodenních chvil, kdy společně sdíleli všechny své dojmy, úspěchy a emoce. V trápení a slepých uličkách života to nebylo vždy jen o radách a pomoci, často stačila jen útěcha. A oni oba věděli, že i sebemenší stisknutí ruky, či nejkratší objetí jim dokážou, že v tom nejsou sami a že mají někoho, komu na nich opravdu záleží. Opěrný bod a kotva v neklidných vodách bouřlivého mládí. Avšak bouře nejsou vždy krátké a rychlé. Často trvají déle než je nutno a ještě častěji jsou vyvolány něčím zvenčí. Oba věděli, že čas, kdy ona bude muset odjet zpět domů, se každým dnem přibližoval. Ten malý mráček zlověstně nevyhnutelného loučení nad nimi byl od začátku a každým dnem nabíral na temnotě a velikosti. V těch posledních měsících jejich vztahu byl ten mrak nekontrolovatelný. Kvůli podvědomě vnímané zkázy, se začali skrz svůj smutek a žal chovat jinak. Začali se hádat kvůli maličkostem a zapalovali ohně tam, kde byly nádrže plné vody. Přehnaná žárlivost a upjatost na ostatní přátele je začala pomalu, avšak jistě oddělovat. Ke konci se dokonce těšila na svůj odchod, protože věděla, že její mysl potřebuje klid a rovnováhu. On se netěšil a zoufal si, což se odrazilo v jeho mrzutých a zlomyslných náladách. Pak odjela. Dále to trvalo už jen pár měsíců než spolu úplně skoncovali. Chvíli zkoušeli jejich vztah udržet na dálku, ale jejich srdce byly plné žalu, a oni se neustálým vyčkáváním na zprávy od druhého jen trápili. On zůstal, ona pokračovala v životě doma, tisíce kilometrů od něj. Bylo to pro těžké a nerada na to období vzpomíná. Trpěla pocity bezcennosti a neúnavného smutku, způsobeného odcizením od veškerého “domova”. Její přátelé se, stejně jako ona, za ty dva roky co byla pryč změnili a najednou si neměli co říct. Její nové prostředí jí žádné nové motivace či úspěchy nepřidalo a do toho všeho trpěla žalem a smutkem po něm. Dost možná trpěla depresemi, i když dodnes si není úplně jistá definicí opravdové deprese. Ten pocit nevědomosti a pocit neúčastěnosti na životu druhého byl však velice trýznivý a ona se trápila čím dál víc. A tak jejich vztah pomalu vyústil do nikam. Jako když se silná řeka postupně rozděluje do menších toků, potoků, říček a nakonec docela malinkých pramínků, které se s postupem času vsají do půdy a jen těžko se z ní opět dostanou ven, tak i jejich pocity, vášeň a blízkost se nenávratně vsála do jejich myslí a vzpomínek, odkud se už do jejich opravdového života nejspíš nikdy nevrátí. Když po půl roce přijela zpět na pár týdnů, cítila se mnohem lépe. Zjistila, že na navázání pout se starými přáteli byl zapotřebí jen čas a navíc navázala pouta nová. Začalo se jí dařit a ona se cítila po šesti dlouhých měsících konečně šťastná. Když přijela na těch pár týdnů, potkali se. Tehdy se nadobro rozešli. Cítila, že už byli každý někde úplně jinde a věřila, že si navzájem ublížili už dost. Nakonec to byla ona, kdo jej nechal kráčet tmou ulice, ve které bydlela. Ani se neotočila, protože cítila, že právě za sebou nechává sice někoho, kdo pro ni mnoho znamenal, ale tušila, že se jí otevírá mnoho nových možností. Se ztrátou často přichází nález, říkala si.

Teď je to rok co se viděli naposledy a on je tady, přijel zde studovat. Sedí vedle něj jen přes uličku, ale i tak jí připadá, že je od něj nesmírně daleko. Vždyť o tomhle vždycky spolu snili, že se jednou zase potkají a všem dokážou, že dálka není nic, že fyzické oddělení nemá žádný účinek spojení duší. Nedokázali to. Jejich potřeby přetrhaly jejich duševní propojení.

A tak teď vedle sebe sedí.

Jeden o druhém ví téměř všechno, ale zároveň zvenčí působí jako dva naprostí cizinci. Ani se nepozdravili a oční kontakt pro ně znamená nervozitu.

Nakonec to, co kdysi bývala nejsilnější láska, je dnes jen nepříjemná jízda autobusem.

Autobus zastavil u ZUŠ Palackého. Zvedla se, a když vystupovala z autobusu, zachytila jeho pohled. Tvářil se tvrdě  a jeho oči šlehaly plameny temnoty. Zdálo se jí však, že v jeho obličeji postřehla stín zvědavosti. Je možné, že by jej stále zajímala?

?Ke kašně došla jako druhá, navrhla aby zašli na kávu a její návrh byl lehce odsouhlasen. Kráčeli vstříc útulné kavárničce pod radnicí.

Kráčejí však opravdu vstříc příjemné odpolední schůzce, anebo je to zástěrka další nepříjemné jizdy autobusem? Kráčejí vstříc nepřekonatelně silnému sblížení, či nenávratnému odcizení? -nejhorší na tom je, že nejspíš kráčí vstříc obojí.