Labyrint zmatků

Vladimírovi nikdy nepřestalo být divné, proč Petra odpovídá tak zdrženlivě a nejistě. Zprávy na messengeru vypadaly vždy navenek jednoznačně, až na jeden rozumem neopodstatněný fakt: po bližším průzkumu se jevily úplně vytrženy z kontextu. Naživo si ale oba rozuměli. Komunikace postrádala tiché prodlevy a o žádných trapných zadrhnutích nemohla být řeč. V ten čtvrteční večer ale proudil městem vzduch přenášející iluzorní dojmy o strachu a úzkosti. Vladimír seděl v hospodě se svým spolubydlícím a domýšlel – přičemž vážně nechtěl Petře psát, protože telefon nezvedala - jak se vlastně přesně v brzké dopoledne, kdy se společně sice nepříliš vyspalí, přesto šťastní, domluvili.    

„Tak jí zavolej znovu,“ nabádá ho Marek.
„Nebudu jí pořád volat, do prdele,“ odtuší zprudka Vladimír.
„Kdyby chtěla, tak se ozve.“
„Jen aby,“ pokrčí nevýrazně rameny Marek. Vladimír si toho periferně všimne a zdá se mu ten pohyb divný, neurčitý; popsat slovy ale nedokáže a pak ten výraz, hm, zkrátka nic nepasovalo. Potáhne si ještě jednou svého oharku a típne ho frajersky – aspoň on si myslí, že je to frajerské - , napije se piva, v němž se zrcadlí celý okolní prostor vnitroblokové zahrádky. Od sklenice se světelná informace o hustotě pěny a míry bublinek předá do vnějších prosklených dveří a tam se přetransformuje přesně do podoby dveřní výplně, ta se odpoutá do odrazu na bočním zrcátku u zaparkovaného osobního čtyřdveřového auta; proud fotonů se od ležáku odpoutává na další odrážející se plochy až do hospody, vzdálené přesně o necelý kilometr dál, kde seděla Petra s dvěma kamarády. Nebo možná spíše známými, když chceme být přesní. Aniž by o tom byli bývali věděli, všichni po jednom postupně přijali fotonový výtrysk. Petře se v záhlaví plastového kvádříku rozsvítila dioda.                                              

„Ach jo, už zase?“ povzdechla si, ale překvapivě to neznělo tak zkroušeně, jak asi zaznít podle jejích kumpánů Luboše a Zdeňka mělo.                                                                                                                         
„Copak?“ zeptal se Luboš, aniž by ho odpověď příliš zajímala. Aby zanesl nepostřehnutelnou chvilku trapnosti, tak si upije piva; naši hrdinové totiž nic jiného pijí zřídkakdy. Podotýkám, že prvního; všichni tři tu na prochlupacené dece leží sotva půlhodiny, zhruba o třetinu méně času než kolik seděl Vladimír se svou jednočlennou partou o několik fotonových odrazů dál, ale pořád ve stejné čtvrti, kde všichni obyvatelé – nezávisle na tom, zda sedí v restauraci či hospodě, nezávisle na tom, jestli jdou po ulici ve společnosti nebo sami – sdíleli tentýž zvláštní pocit, že cosi poletuje ve vzduchu; elektrizující výboj neurózy, hmota, jež nejde zastihnout a vynajít pro ní sémantické pole. Parapsychologická matérie, vyskytující se mimo ty takzvané „normální“ zvyklosti, hmota, v níž by sémantické pole nalezli příznivci Klubu fanoušků Ericha von Dänikena.                                                                                                          
„Píše mi kámoš, ale to mě nezajímá. Teď jsem s vámi.“                                                                           
„A my už jsme doufali…“ opáčí Zdeněk.                                                                                                         „Co?“                                                                                                                                                                     
„No že odejdeš…“ podotkne s násilnou ironií Zdeněk.                                                                              
„Ty seš debil. Ale prosím tě, mě se dneska nezbavíte,“ odpoví zvesela Petra.  Odloží mobil displejem tak, aby měl zákaz konverzovat a cvrnkne Zdeňka do tváře; ten se na oko ohradí, ale vzápětí se drobnou slovní bojůvku rozhodne vzdát; Lubošovi v intermezzu rozhraboší viditelně ubývající vlasy. Zvyky to jsou pro ni zcela přirozené; ostatně i pro druhé dva aktéry podobně nepředvídatelné mikrovýstřelky už dávno nepřesahovaly práh toho takzvaného „normálního“ lidského chování. K Petře už to zkrátka patřilo. Má snad Zdeněk vědět, že i přesto, že se znali navzájem v součtu více než dvoumístné číslo hospodských posezení, tak ho i tak dokáže překvapit?                                                                     
„Kam půjdeme potom?“ pozeptá se. Začíná se totiž nudit.                                                                
„Chtěla bych vás nějak překvapit.“                                                                                                                  
Luboš se zprudka ohlédne do neurčita. Zdeňkovy zornice naberou úhel ve směru Lubošova prudkého pohybu a zpozorují v tom spasmickém vznětu doposud neobjevený strach, snad z nějakých nových informací.                                                                                    „Co se ošíváš?“                                                                                                                                                    
„Ne, nic, já jen, že jsem přemýšlel nad slovem překvapení, nad tím, jaké dopady nějaké překvapení může mít a ona najednou řekne, že ‚nás chce nějak překvapit‘.                                              
„Jako déja vu?“                                                                                                                                                    
„Ale ne, časový rozptyl u déja vu a tím momentem, o němž si myslíš, že už jsi ho někdy viděl, musí být delší, ne?“
„Měl by být, ale je to pořád iluze; nejsi přece s to rozumově dokázat, že jsi tu situaci fakt někdy viděl,“ neschová se před diskuzí Petra.                                                                                                                          
„Tady to spíš bylo souběžně. Já o tom přemýšlel a ty ses o nějakém překvapení zmínila.“                         
„Ale mně se to stane tolikrát,“ namítl Zdeněk. „Je přece tolik slovních kombinací a slovo ‚překvapení‘ není natolik frekventované jako slovo ‚hyperventilace,‘“ filozofuje. „A hlavně tohle nebylo déja vu,“ dodá ještě.
„Takže to taková náhoda není,“ nadhodí udici trankvilizérů Petra. Pro všechny jistoty směrem k oběma.         
„Není, asi ne.“                                                                                                                                                     
„Za to prudké otočení to ani nestálo,“ vytasí posměšně své hodnocení Zdeněk.                                            
„Asi ne, málem jsem nedal krk zpátky, zas o takový překvápka nestojím.“                                       
„A zatímco se tady bavíme o významech slov,“ ozve se stále ještě diplomaticky Petra, která trpí chorobnou, neřku-li obsedantní chutí v jednom kuse něco plánovat a málokdy něco zrealizovat, „pořád nevíme, kam vlastně půjdeme.“
„Spěcháš někam?“ ozvou se souběžně Luboš se Zdeňkem.                                                                      
„Ale ne, jen že tady se začne zavírat. Už se bude psát desátá…“ řekne, jako by začínala nějakou báseň a pomyslela kolik informací mohou v sobě nést droboučké fotony. Zmínit se teď Luboš nebo Zdeněk, to je samozřejmě úplně jedno, který z nich, Vladimíra beztak příliš neznají a nic moc netuší, o fotonech, jó, to by bylo jiné překvapení. Ale nikdo se o fotonech už nezmíní a tak se těch krátkých pár vteřin se svými myšlenkami strachovala zbytečně.                                                                                                                                           

Strachovat, kdoví zda zbytečně a bezúčelně, se možná měl Vladimír, když – a to nesázel na fotony – se ho dobýval neodbytný, a ne snad špatný pocit, ale možná jen pocitový záchvěv, předzvěst, že to s Petrou zase tolik vážné není, že je to jen nějaká legrace, která prostě musela být; třikrát a dost. Rozhodl se jí nevolat, vždyť přece: s Richardem se rozešla nedávno, v kontaktu s ním je určitě, protože proč ne – proč nebýt s někým v kontaktu, vztah to nebyl nejkratší, byť ani ne nejdelší, přemýšlel Vladimír, myšlenky mu rezonují a odrážejí se jako paprsky v zrcadlovém bludišti. Jen s jednou, avšak důležitou závadností. Z toho původního silného paměťového paprsku se vždy, po dalším odrazu, uchová jen jeho zbytek. A tak se původní a celistvá informace rozštěpuje do nápodoby reliktního záření, ohlodává sama sebe vlivem tužeb po dalším a dalším odrazišti, ořezávala se skelnými ořezávátky dopadových ploch a tak se zužovala a ztenčovala, až po usilovném přemýšlení, po mnohých odrazech v mozkovně už nevěděl, co mu přesně Petra říkala nejen o minulém vztahu, ale i jakou masku nesla její rétorika v tom – co to vlastně mezi nimi bylo: vztah? Povyražení? Něco mezi? Kamarádi s výhodami? Příliš přemýšlí. To mu nikdo z našich postav nepřeje. Znal Zdeňka s Lubošem a Petra možná nadhodila cosi o tom, že s nimi jde na pivo a že se setkají, tak proč byl tak podezřívavý? Otrávené fotony mohly létat vzduchem nebo prostě zkusil špatnej materiál. Přemýšlí, ani nedutá. Myšlenky se ale stávají čím dál tím hlasitější a pohříchu skutečně nabývají na paranoických konturách. Doufá, že si toho nikdo všímat nebude. Ale ne; nic náhodě nenechá a raději se jde vyvětrat.

***

Richard sedí v osamocené kanceláři, obležený propiskami, šanony a těsnopisem narychlo načrtnutými poznámkami v ohmataných blocích. Na celém patře pouze v jeho kóji zářivka zarputile rozsévá svých 1230 lumenů nejen na něj, ale i na jeho o stůl ledabyle opřenou akustickou kytaru. Připomíná kvasar v oceánu vesmírné černi. Svou práci rád neměl. Teď musel zrekvírovat šanony do požadovaného vzorce podle písmen, druhu, velikosti a číselného indexu. Logice uspořádání rozuměl pravděpodobně jen jeho šéf. Procentuální splnění plánu ale nikterak neřešil. Spíš jen doufal v přítomnost dostatečného množství vizuálních vjemů, jež by ho cvrnkaly do ramen zlovolné Chuti na spánek. Dělá přesčasy a málokdo ho za to ocení, vlastně, pravda, teď už vůbec nikdo. Doma ho totiž nic nečeká, maximálně prázdný hrnec skýtající domov pro několik druhů mastnost; maso vyjedl a jinak lednici vévodily čtyři pivní flašky, tak proč si nedát pohodu a kouknout se na seriál? Nebo na koncert? Co je sám, tak nebývale zpasivněl, sem tam napíše pár řádků svých pamětí, zaměstná se obsesivním, a nepochybně zbytečným, přemýšlením nad nedávnou minulostí, sem tam mu vytane Petřin úsměv, ale i ten je zmatnělý jako pouhý odraz fotonu v zrcadlovém bludišti, jež se sem tam zaskví drobnými kapičkami krve od prasklých kapilár, nenávratně poškozených vlivem prudkého nárazu nebohého dítěte do prosté nápodoby sebe sama. Když se takové sedmi nebo osmileté dítě takovým svérázným způsobem zraní, dává to i svéráznou logiku. Dítě vidí odraz sebe sama, ale zároveň v tom vidí únik, protože samotné zrcadlo se mu percepčně vlije zrakového centra jako další klam a považuje ho za realitu. Richard si přesně na takovou událost ze své krátké soukromé historie vzpomněl, samorezonančním reflexem se ta vzpomínka zahalená tušovou černí a kapilárním odleskem krve navracela tím častěji, čím více pomyslel na Petru. Vedle roztahaných šanonů a ostatní kancelářského nepořádku staví na svém pracovním stole i svůj poslední vztah analogicky k souboji klamu a reality v zrcadlovém bludišti.                    

***

Distanc mezi oběma partičkami se začal prodlužovat. Petra ví proč: nechce být tolik svázána s Vladimírem. Jeho parta jí nezajímá, nezajímá ani dokonce zda tam jsou nějaké její konkurentky. Nezajímá jí nic. Chce teď být s Lubošem a Zdeňkem, přece s nimi dlouho nikde nebyla, a je přece jedno, co si o tom všem Vladimír bude myslet.   
„A kam že jdeme?“ nechal se slyšet Luboš. Kráčí po půlkruhu obepínající zalesněný vrcholek čnící uprostřed města. Na vzdálenějším konci zůstala osamoceně teď už opuštěná hospodská štace, němě hledící přímo na jejich záda.   
„Do Labyrintu!“ rozsvítí se ve Zdeňkových očích několik lumenů.
„Tam? Tys tam ještě nebyl?“ podiví se sinusoidicky Luboš; přece jen, Labyrint je kult, sice bez zrcadel, ale člověk si nakonec nemá kde rozbít nos. Nevybídne-li k takovému frontálnímu střetu nějaký vulgární nesouhlas s opilým štamgastou. Ale i to se stávalo sporadicky; žárlit na Petru, to bylo chvilkové, to už by přece nedokázal ani vnímat – a navíc, proč to řeší, takové střety, házení barových židlí, dostat po držce kvůli Petře; případová studie to byla zaměřena jen a pouze na Luboše.
„Mám se za to stydět?“ ozve se Zdeněk.                                                                                               
„Za co?!“ lekne se Luboš.                                                                                                                                  
„O čem se asi bavíte, ty vole…“ prohodí nenuceně Petra. Oba na chvíli zapomněli, že tam je. No jo, tohle ťukání na mobilu, když se ostatní baví. Petra se zastaví kus za jejich diskuzí o oprávněnosti svobody nenavštívit Labyrint a s nonšalancí – jakou si chcete dovolit jen na ulici, aby Vám mohla alespoň její část na chvíli patřit – si zapálí cigaretu.           
„To je snad jedno,  že ještě nebyl v Labyrintu, ne? Snad lepší pozdě nežli později,“ dodala, aniž by takové klišé musela dodávat.
„Já nic neříkám,“ začne Zdeněk.                                                                                                                     
„Jen konstatuješ…“ odpoví Luboš.                                                                                                                 
„A podotýkáš…“ doplní Petra, už se zapálenou cigaretou a vyfoukne první díl ze seriálu Výdechy kouře, aby prozatímní závěr konverzace obohatila o patřičné kouzlo.                                                                         
Nic neříkáš.                                                                                                                                                            Konstatuješ.                                                                                                                                                           Podotýkáš.                                                                                                                                                             
Jako pahýly vět z nedokončeného a pravděpodobně špatného psychologického románu o citech, pomyslela si Petra. Silně jí to připomínalo Richarda, obleženého šanony, asi už spí, přemítá Petra, zatímco se oba pánové rozhodují chvíli nenásledovat její myšlenky, ale pokračovat v živé diskuzi nad tím, jak bylo možné, že Labyrintu celkově vzato nevěnovali více pozornosti, ale ne, neměla by přemýšlet o Richardovi, užuž zase vytahovala mobil, kde by rozsvítila displej, naučeným jednoprstým pohybem otiskla opakující se vzorec do klouzacího zámku, rozhodla se přečíst poslední zprávy a užuž jim odpovědět, aby se její minulí a současní chlapci neocitali v citovém marasmu, protože, ano, jsou to sice navenek tvrďáci a dokonce se tak tváří, ale pak začne to jejich neodbytné „Ale copak, že nepíšeš?“, rádoby ironické „Jak dělá, že tu není?“ nebo prosebné „Tak sorry, že jsem otravoval“, pánové, o co jde, vždyť nikoho neotravujete a dělá to i Vladimír a dělal to ostatně i Richard. Znechuceně si prolistovávala katalogem omluv a výmluv od všech mužů, co kdy slyšela a asi tak po osmi sté se jim snažila přijít na kloub. Ale takový kloub měl natolik nesmírně nepravidelnou strukturu, že odkrytím jedné vrstvy nacházela další, komplikovanější a mnohaúhelnější.                                                                                                                                                                                                                                                                               

S odkrýváním vrstev nabalených na binárně vykalkulkovanou informaci, která uvedla diodu na vršku telefonu do spolehlivé pohotovosti, si Vladimír v žádném případě hlavu nelámal.                              
„Hele, už píše,“ podotkne téměř mimoděk.                                                                                                 
„To se nám všem oddechlo,“ reaguje unaveně Marek. „A co že píše?“                                                   
„Že prý kde jsme.“                                                                                                                                              
„Kde bychom byli? Jsme tady pořád,“ čímž myslí bar Zmatek. Vysedávali tam den co den: nejen od začátku textu, ale i přesně od té doby, co, jak se Vladimír snažil už po několika pivech upamatovat, se valilo vzduchem reziduum marihuanového oparu, ryzího „Vancouveru“, který tříbil smysly a vyhledával strach, úzkost a paniku.                                                                                       
„Není s ním lehké pořízení,“ prohlásí Vladimír.                                                                                                     
Marek se zakucká pivem. „Cože? S kým? Se mnou?“                                                                                    
„Co?“                                                                                                                                                                     
„Říkal jsi, že s někým není lehký pořízení.“                                                                                              
„Myslím Petru. S ní,“ zdůrazní předmět, „s ní není lehký pořízení.“                                                 
„Proč zase?“                                                                                                                                                         
Z neznámého důvodu vypluje Vladimírovi na povrch hipokampu dopaminová vřídla paměti, ukrývající cosi o třídících se šanonech, hledání východů z labyrintu a prohlubování nebo naopak usnadňování citových a obecně osobnostních zmatků. Mezi těmi všemi paměťovými slupkami se zanechávala stopa paměti po Petře; zbytnělá parodie ruského realistického románu a sebestředná, neukojitelná a Vladimírovi libozvučná touha po ztrátě.                                                                                        
„Takže potíže v ráji, říkáš,“ nadhodí Marek.                                                                                               
„Ráj je poněkud přepálený označení.“                                                                                                         
„Asi,“ pokrčí rameny Marek. „Kde vůbec je?“                                                                                          
„Na to přesně neodpověděla. Je někde s kámošema. Prej zavolá.“                                                     
„Zníš nějak rozmrzele. Trpíš chvilkovou paranoiou?“                                                                            
„Jako myslíš žárlivostí?“ zeptá se s horlivou opatrností Vladimír.                                                       
„To v žádným případě,“ odsune rázně z konverzačního stolu chuchvalec podezření. 
„Zabouchl ses do ní?“                                                                                                                                     
„Ne.“                                                                                                                                                                      
Ale Marek mu nevěří; ba co víc, cítí závan výslovného podezření na lásku, protože nikdo se nikdy k lásce nepřizná: jedině až v ten čas, kdy mu nic jiného nezbývá, kdy zůstává na okraji propasti racionalizace svého zblbnutí, když se přistihne, jak kontroluje větnou skladbu vzkazů odeslaných na messengeru a kdy se mimoděk spustí enigmatická centra pro kopírování pohybů a návyků chování u osoby, jež se stane právě takovou přikrášlenou obětí.

***

Richard zavolal Petře. Nebylo zbytí. Práce mu usilovně lezla na nervy a potřeboval se odpojit od klaustrofobního světa kancelářských kójí a navázat spojení se světem vnějším, lidským a pročištěným, nikoliv sterilním. Jedno zvonění, druhé zvonění, třetí zvonění… čtvrté nechává viset v mělkém hrobě mezi životem a smrtí signálu.                                                                                                                          No co, povzdechne si, žádný větší důvod pro volání jsem stejně neměl.                                              
Napíše jí na messengeru. Vedle její ikonky zeje suché vyjádření: „1 hod.“ Hodinu je off-line. Co tak může dělat? S kým asi je? Ale ona si asi někoho našla. Neměla nikdy problém někoho najít. Proč nad tím přemýšlet? Protože hovno. V duchu odsoudí všechny aplikace, jež stahují život do bezedné jámy sociálního zapomnění.
Zamkne kancelář na dva západy, načež si chvíli pohrává s myšlenkou, zda klíč nezahodit do průrvy za terasou, na níž s kolegy chodili přestávku co přestávku vykuřovat a darovat stoicky položenému popelníku každodenní sadu cigaretových špačků. Svůj nápad ale urychleně vzdá. Vyjde ven i s kytarou pod paží do nikdy nekončícího shluku fragmentarizovaných ruchů. Připadá si výjimečně. Jako jediný prvek z celé městské populační Mendělejevovy tabulky si připadá prvkem nejvzácnějším, protože ani náhodou nemá chuť podlehnout ďábelským svodům zůstat několik hodin v hospodě.

***

„Normálně se divím, že jsem tu ještě nebyl,“ prohlásí Zdeněk.                                                                           
„Můžeš se klidně divit i nenormálně,“ zahlaholí Luboš. Jeho ústa bojovala s invazní jednotkou nakládaného hermelínu.              
„Dík, jsi hodný. Petro, ty se s námi nebavíš?“                                                                                              
„Ale jo, bavím,“ odtuší, zatímco v obou rukou odťukávala přepečlivě květnatá souvětí s patřičně flirtovními podtóny. „Já jen odepíšu, kluci.“                                                                                            
„Jen odepiš,“ řeknou dvojhlasem. Hodinu jí stačilo být off-line, pomysleli si oba v jimi nevědoucí sdílené rétorické figuře.
Pak už nebylo co psát. Prozatímní problém s Vladimírem si vyřešila, ale vezměte si v úvahu druhou stranu: jaký má ona problém? Vždyť se mu líbila, tyhle pitomosti a všední fráze si přece už před nějakou dobu řekli. V čem si zesložiťovat vztah? Ale to také neví. Vždyť přece: nejen vztahy si kolikrát zesložiťujeme, ale zároveň s nimi i celý ten předchozí proces, to „nabalování“ neboli přesvědčování sebe sama a protějška, že existuje nespočet společných styčných bodů zužujících duševní průrvu mezi nimi. Ty styčné body musí zas a znovu najít ty své protějšky a pak donutit meziosobní vakuum, aby se – ač to zní samozřejmě nesmyslně paradoxně – anihilovalo. Ty si to děláš schválně složitý, řekla jednou Zdeňkovi, který se dost dlouho na to, aby se celá kauza stala nakonec zhola absurdní, zajímal do absolutní míry o jednu slečnu, Karolína se – pokud je mi dobře známo – jmenovala. Petra viděla před svými zraky distanční katastrofu. Být fatální ve vyjádřeních je vcelku neférové, ale Petra si nemohla pomoci. Její rozum jí velel zcela jasně: ti dva spolu být nikdy nemohli. Karolína nebyla nikdy poblázněná do týpků, jako byl Zdeněk, ale možná spíš do týpků jako býval Richard; ne do zodpovědných a moralistně odstínovaných gentlemanů jako byl Zdeněk (ač i o tom existuje nespočet pochybností), ale do průserářských smilníků, neřku-li děvkařů, jako byl Richard, který si někdy, ovšem ne vždy, abychom nepřehnali, nešel pro ránu daleko. Mějme ale na mysli, že Richard nikdy – a ostatně stejně jako Zdeněk – konflikt nevyvolal. Jakkoliv se mohl Zdeněk o Karolínu snažit, jakkoliv zapříst konverzaci, jakýmikoliv dešifrovacími zařízeními nalézt společný jazyk, vždy to bylo chvilkové a efemérní. Podlehl jakémukoliv náznaku naděje – a jako důsledek jej Karolína vnímala jako jedinou skutečnou jistotu a tak proč by ho nemohla odložit zase zpátky, jen si tak s ním chvíli pohrát, ukázat mu ukazováčkem gesto „Pojď za mnou“ a pak se na druhé odbočce ztratit. Pak ho znovu na chvíli omámit. Pak ho navést. A pak ho ztratit. A takhle pořád dokola. Petra toho byla pořád svědkem, litovala Zdeňka, ale sama nenalézala vhodný vzorec na rozlousknutí takového oříšku. Zdeněk si zatím střídavě připouštěl osvobozující mantru „Jsem smířený, že spolu nikdy nebudeme“, aby si ji pak nahradil mantrou, o poznání posvátnější: „Ne, jednou to vyjde, protože víc cítit už nemůžu.“ Blbec, říkala si Petra v nejtragičtějších chvílích celého toho obskurního divadla, kde naplněná láska posunovačem děje rozhodně být nemohla. Teď už se jí ale zdá, že se Zdeněk uklidnil. Karolína jednoho dne odjela pryč. Dost daleko na to, aby se částice melancholie střetly s antičásticemi poblouznění a Zdeněk mohl normálně fungovat. A Petra byla kdovíproč šťastná, což si ani ona sama nemohla vysvětlit. Šťastná proto, že se Zdeněk ze všeho vymanil. A možná, což si nechtěla přiznat, poťouchle šťastná i proto, že Karolína na tu stáž do Švýcarska odjela. Katastrofa odezněla.

„Jsem ráda, že to máš za sebou,“ ucukne zpět od přemýšlení nad hodnotou platonické minulosti Petra směrem ke Zdeňkovi.                                                                                                                          
„Co vlastně?“ zeptá se Zdeněk. Zároveň se v něm mimoděk vzpříčí prkno neurózy. Bylo poseté hřeby, na nichž vlály vlaječky s helvétským křížem.                                                                                                   
„Tvou první návštěvu Labyrintu.“                                                                                                                    
„Tak za sebou to ještě nemá, ne? Snad ještě neodcházíme,“ přidá se Luboš. Spokojeně si mnul břicho po snězeném sýru.
„Ne, to jsem tím říct nechtěla,“ zachvěje se Petra. Málem začala s citlivým tématem a tak od něj raději upustila. Ať nevypadá, že nemá co říci, tak podle prapůvodního, byť z celospolečenského hlediska pouze několikaletého, vzorce odtáhne mobil od svého soukromého prostoru a rozhodla se sousední partu slušně poprosit o několik selfie fotek. Zdeňkovi bývají takové kratochvíle zpravidla ukradené, ale Lubošovi se dvakrát nechce.                                                                                                                                                     
„Už zase?“ protáhne.                                                                                                                                         
„Zdeněk je tu poprvé, tak proč ne,“ rozkáže Petra. A vůbec, nějak přehnaně se o něho stará, o toho Zdeňka, pomyslí si Luboš. Své podezření ale na povrch vynášet nehodlá a zakope ho raději do studnice podezření, nedomyšlených nápadů, paranoii; obecně informací, které buď jedna nebo druhá strana vědět nesměla.
„Tak když jsi tu poprvé, tak proč ne,“ pokrčí rameny.                                                                               
„Dík, ty vole,“ odvětí Zdeněk.                                                                                                                           
Petra zatím našteluje na mobilu ideální nastavení pro fotoaparát tak přepečlivě, až dospěje ke zjištění, že v přecpané hospodě je tak málo místa pro pití piva, natožpak pro další vizuální příspěvek do narcistního katalogu. Koukne na protější konec stolu, kde se vybavovali tři mladí týpci. Přísahala by, že jednoho z nich zná. Možná byl jen příliš podobný Richardovi.
„Pánové, mohli bychom poprosit?“ zaprosí svým úsměvem a podá dvojníkovi Richarda odraziště reality k týpkům přivrácené části hospody.                                                                                                  
„Ale jo, jasně,“ pokusí o jemný náznak flirtu Richard.                                                                                       
„Nejmenuješ se Richard?“ zeptá se. Nemohla odolat.                                                                                      
„Ne,“ zasměje se domnělý aspirant jména, „já jsem Zdeněk.“                                                                      
„Já jsem Petra,“ podotkne bez sebemenšího náznaku překvapení. Herecky to zvládne na výbornou. Ale Zdeněk to neslyší, a i kdyby to slyšel, tak je přece úplně jedno, že se někdo jmenuje Zdeněk a už vůbec nezáleží na tom, že o tom někdo píše, protože náhoda je zkrátka blbec a nějaké další souvislostní tkanivo nemá valného smyslu hledat. Úplně ji to ale neuklidní. Místo vyměnili, špeluňku vystřídala jiná, ale ten vzduch všude okolo je fakt jiný, divný, naředěný. Docházelo k difúzi neslučitelných částic. Někdo užívá nějakej špatnej materiál, zobrazí se jí v mysli.                                                                                                                                               
„Už jsi spokojená?“ prohodí k Petře Luboš směsku předstírané ironie a dobře míněného výsměchu.                                                          „Teď už jo, dík,“ řekne a vyfotí ho ještě jednou. V rámci tradiční kratochvíle pak zoomuje a oddaluje jeho obličej. Společnou fotku se rozhodne na instagramu nakonec raději nesdílet. Kdoví, kdo všechno disponuje účtem a podle hashtagů je možné najít kohokoliv. Pošle to Vladimírovi. Bude s ní počítat.                                                                                                                                                                    

***

Zatímco Richard, bez nostalgických vzpomínek, bez euforie, jen zažívající podivný nával spokojenosti mizí kdesi v dáli od centra, míjí změť barevných nápisů oznamujících oblíbené pivní speciály, a směřuje ke svému bytu na periferii, přesně opačným směrem se elektronkovým vzduchoprázdnem vydá seskupení pixelů o dvou megabajtech. Vladimírovi se roznítí nebeská modř ikonky. Na jejím rameni přistane červená jednička.                                                                                                     
„Hele, Petra je s Lubošem a Zdeňkem,“ vysloví nahlas. Marek se ohlédne.                                         
„Tak to nemusíš mít zrovna žádný podezření, ne?“                                                                                   
„Neblbni. To fakt ne. Vždyť je znám. Trochu, ale znám.“                                                                          
„A to má být všechno? To je úplně jedno, že je znáš,“ usuzuje Marek.                                                 
„Neklič ve mně zbytečnou paranoiu,“ zasměje se Vladimír. „Navíc říká, že dojde,“ dodá.                  
„Tak paranoiu… víš jak se to říká…“ začne.                                                                                                   
„Jo vím, a je to klišé.“                                                                                                                                         
„Klišé to je, neskutečné, ale snad zároveň pravdivé. Jinak to nebylo klišé.“                                        
„Moc filozofuješ. Na můj vkus… prostě moc filozofuješ,“ odmítne ho kriticky Vladimír.                           
Marek se rozmýšlí s odpovědí. Chvíli hledí z okna zamatlaného tlustým fixem křiklavých neonových barev. Chvíli se je snaží přečíst v zrcadlovém odrazu. Za chvíli to vzdává a zkusí úkol o poznání snadnější.
„Ale to není žádný filozofování. Já jen říkám, že je tak trochu všechno možný. Já si jen myslím, že to, co k ní chováš, tradičně s sebou nese i právě tenhle strach. Přímá úměra.“                                
Vladimír zamyšleně zvedne hlavu od piva.                                                                                                   
„Ale já nejsem…“                                                                                                                                                 
„Co nejsi?“ zdvihne k Marek oči v naději.                                                                                                     
„Opilej… ještě ne,“ řekne nejistě Vladimír.                                                                                                   
„Rozhodně ne alkoholem.“                                                                                                                              
„Měl bych na tom zapracovat.“                                                                                                                      
Ťuknou si na zdraví. Sklenicový cinkot překvapivě zplastičtí prostor. Ozvěna dospěje až k barmanovi, který chtíc nechtíc, zaslechne i auditivní vlnu skýtající jméno Petra a rozpomene se na rána, kdy nebylo co říci, protože všechno se už stalo v noci. Kdoví, zda to byla ona. Nebo to snad byla Pavla? Kolik Pavel a Peter se tak může vyskytovat v tomhle perimetru? Protože jedna Petra chodívá sem, a jedna Pavla a Petra chodívají do Labyrintu, to on věděl jistě; vždycky se o jednu z nich snažil, několikrát dokonce i úspěšně, ale pro něj to představovalo vždy veskrze náročnou anabázi: než se zbavil všech zoufalců, než všichni, i ti závěreční ožralci odešli, tak do té doby ho zpravidla jímala zoufalost, jindy ale i střízlivé uvažování a naprostý klid, protože on se určitě zavíračky dožije a Pavla (nebo snad Petra) taky. A vždycky se to jevilo fajn. Ráno bylo povětšinou trapné, čest výjimkám, ale pak i ta trapnost odezněla, jako odezněl i celý ten euforický krátkovztah. Obě využil, to si přikládal na srdce s jeho každotýdenní chvílí přehnané sebereflexe. Řešil jí nejinak: buď se přiopil nebo s metodickou a kompulzivní účelovostí plnil svou barmanskou práci. A pak se samozřejmě přiopil, když se konečně vylidnil Zmatek. Zpravidla dvě tři hodiny si pouštěl svou nejoblíbenější hudbu skládající se povětšinou z důvěrně známých art a prog-rockových pecek od Pink Floyd a King Crimson, přepočítával inventuru a ochutnáváním řízných ležáků rozšiřoval fantazii svých pivně degustátorských buněk. Sám si to takové léčení svých problémů, jež, co si budeme povídat, nepochybně nadsazoval, představoval lépe a styděl se při tom, ale co naplat: lépe mu ve výsledku bylo.  

Zdeněk už se stával otupělým. S Petrou postávají před Labyrintem, pokuřují a nechávají protentokrát zatvrzelého Luboše vypořádat se s rozkazem jeho direktivní slečny Lenky, která mu předeslala, že by se za ní měl zastavit; matka prý cosi chystá a kdoví vůbec co chystá, Lubošovi to bylo úplně jedno. Teď jen s neoprávněným rozčilením, vycházející z pro něho brzkého konce večera odepisuje Lence protentokrát pravdivé lži o dopití posledního piva. Není to žádná atomová fyzika. Za Lenkou se mu jít nechce. Ale přitom už nechtěl zůstávat s druhými dvěma aktéry. Luboš už nějakou dobu uvažoval takhle bipolárně. Sám sebe se ptal v duchu:   
„Proč někdy Lenku nemusím vidět?“                                                                                                             
„Proč mi ale pak nevadí, že jsem v její přítomnosti?“
Snaží se sám sobě na obě otázky zodpovědět: vytvořit si množinu pro každou z nich a obě množiny pak propojit, podtrhnout klíčová slova, tagy označující dvě vzájemně se odporující problematiky a z toho vyvodit prudkou změnu nálad, serotoninovou erupci, kterou setkání s ní způsobuje. Vzpomene si na Zdeňka, který teď:       

poslouchá Petru. Ta se mu zpovídá ze svého vztahu s Richardem, jenž se zrovna zpovídá maximálně jak kočičím hlavám, neúnavně se podrobujícím Richardově pohledu, tak i periferně viděným výlohám s dámskou konfekcí nebo s veganskými specialitami. Koneckonců, aspoň Richard jako jediný nevěnuje svůj pohled zářícímu pětipalcovému mobilnímu displeji. Systematicky vykračuje od náhlé změny plánu pro dnešní večer a cítí už povědomě a zároveň podvědomě, že dnešek nebude ve znamení vzácného nastavení hvězd. Když se to vezme kolem a kolem, je rád, že je sám, že nikomu z dvoučlenné instituce jménem Vztah dnes neupije pivo z lednice. A že to Petře dělával hodně často, takové upití piva sice vypadá navenek neškodně, ale jak se to opakuje, varovala Petra Zdeňka, tak tě to začne lehoulince štvát.                                                                                                                                                        

„Neříkej mi, že váš vztah ztroskotal na tom, že ti upíjel pivo…“ zavěsí domněnku do vzdušného háku Zdeněk. Vážně to znělo jako blbost. Ale blbostí je jen poslání.                                                                   
„To určitě ne. Jen se nashromáždily detaily.“                                                                                           
„Detaily typu…“ napadne Zdeňka, ale tuší na jakém znovu a znovu rozkopaném pohřebišti odpovědí zrovna tahle leží. Ani nevěděl, proč se znovu ptá. Není to poprvé, co takto spolu rozjímali, divil by se kdyby naposled.                          
„Však víš. Pořád někde byl, člověk úplně ztrácí kontrolu a je paranoidní a pak zjistí, že je ta paranoia vlastně pravda.“                      
„Ale jo, vím,“ povzdechne si Zdeněk. Vážně, proč to spolu znovu probírají? Já to také nevím. Ano, koho by neštvalo, že je podváděn? Koho?

(Chronické nihilisty.)

 Proč pořád přetáčí jednu magnetofonovou pásku? Proč pořád otáčejí týž papír tu na jednu, tu na jeho druhou stranu? Navíc se nemohl zbavit dojmu, že Petra tak trochu lže; nebo že si přinejmenším pravdu trochu stylizuje, protože mluví o Richardovi, nikoliv už tolik o sobě. Přesněji řečeno: pochybnosti o Richardovi vůbec nemá, to Petře věří, ale spíš má pochybnosti o ní, o druhé straně téže mince. Nutno dodat, že už notně zkorodované. A tak Petra mluví a mluví a mluví, potvrzuje si už předem vytyčené sloupky plotu pravdy a Zdeněk jen přikyvuje a přikyvuje a přikyvuje, až rozhovor nakonec působí jako jedna z těch učebnicových lekcí unaveného psychoterapeuta z manželské poradny, jenž už slyšel podobných příběhů o lásce, zradě a vystřízlivění z relativně hezkého holportu nesčetně mnoho. Mýlit se ale nenechte, protože Zdeňkovi se obdobné svěřování nakonec celkem zamlouvá, protože s Petrou byli dobří kámoši (nebo si to alespoň myslel) a nějaké jeho dávné pokusy už zahrabal šest stop hluboko. O něčem smysluplnějším, o něčem, co by nahlédlo za roh banální mantry „Petra se mi líbí“ do širokého a bezmála agorafobního prostoru nazvaném „Vztah s Petrou“ přemýšlel sotva pár dnů než zjistil, že takový prostor je světem nereálným a oproti potenciálnímu světu s Karolínou i světem nechtěným. Smířil se s takovou představou rychleji než by možná bylo zdrávo a od té doby se rozvinulo mezi ním a Petrou zkrátka regulérní vykleštěné přátelství bez jakýchkoliv, byť jen krátce exponovaných, náznaků.
„Já to všechno chápu,“ blábolí.                                                                                                                       
„Jo. Říkám ti to moc často.“                                                                                                                            
„Ale ne.“                                                                                                                                                               
„Ne, jen jsem to už někde slyšel.“                                                                                                                  
„Tak frustrovalo mě to…“ zamyslí se a nedomyslí se Petra. Pak si mimoděk pokrčí rameny: „No a co.“                                              
„Ty ani nemluvíš o Vladimírovi,“ namítne Zdeněk. Zase neví proč reaguje. Diskuze ho přece od začátku nebaví, tak se, Zdeňku, prober a neprodlužuj to. Chuť zahrát si prodloužení nakonec přece nemá ani Luboš. Zničehonic se vynoří z Labyrintu, ve vchodu si vytrhne čouhající nit ze své hipsterské košile a protože už dobrých pět minut nezkontroloval čísílka u messengerové ikonky, rozhodne se přesvědčit, zda si Lenka náhodou své přání jeho přítomnosti u ní doma nerozmyslela.                                     
„Tak si to nerozmyslela,“ říká mimochodem tiše hovořící dvojice. Okolo vzlínají zvolna mizející obláčky kouře, které přetínaly každou z těch triviálních hospodských pravd o Vztazích.                                
„Co si měl kdo rozmyslet?“ zeptá se Petra.                                                                                                  
„Ale, Lenka… asi má zas náladu.“                                                                                                                    
„Nějak slyším chmury v tvém tónu, zdá se mi to?“ ujišťuje se uštěpačně Zdeněk.                             
„Nevím, jaká je správná odpověď.“                                                                                                                
„Tak tady zůstaň,“ zkusí to mírně Petra.                                                                                        
Obdobně mírné prosby ale zpravidla u tvrdého Luboše neprocházejí. Vrhne své síly do vypití škopku, co ještě drží v ruce, na chvíli zmizí ve vnitřku pajzlu a se stejnou mechaničností o pár krátkých chvilek později, jež pohotově vyplní špatné pokusy o kouřové kroužky, verbální vyplňovače času a frázovité dumání, vyjde v náladou plné polní a s trampskou písničkou na rtech směr přítelkyně, jež ho vlastně – proč to říkat složitě – tolik nebaví. Luboš se přátelsky rozloučí, přesto že si většinu večeru povídal spíše s nápodobou staromódní socializace a Richarda ve stejnou chvíli přepadne divný dojem, že „už není tak výjimečný“, jakým býval ještě zhruba před hodinou. „A co já vlastně potřebuju,“ věnuje si nejen sobě, ale i ledničkovému sloupoví pivních lahví, uklidňující modlitbičku. Pravda, mizerně krátkou, protože přesně taková záchrana by si zasluhovala spíše pivní hymnus, který by:                                           

oslovoval znalce, ale i dost neznalců                                                                                                              
řidiče busů, i parních válců                                                                                                                               
a těch, kteří si:                                                                                                                                                     
doma přihnou výjimečně                                                                                                                                   
bez tendence volat slečně                                                                                                                                
proto, říkám si:                                                                                                                                                    
nech se slyšet                                                                                                                                                       
vztahy jsou klišé                                                                                                                                                  
řekni si: „bohužel“                                                                                                                                              
není to lepší,                                                                                                                                                         
než piva kužel…                                                                                                                                     
                                                                                                                                                                                               
Richard se přistihuje, jak ťuká hrdly o hrdlo; notuje si a trylkuje, načež střídavě zaměstnává ukazováčky, jež mají jedinou starost: udávat tempo jeho hymnu, jež by dřív nebyl ochoten skládat domácímu chlastání, ale jedině a pouze Petře.

Podobné veselí je na hony vzdáleno Lubošovi, který se přistihuje, jak kráčí k činžovnímu domu s čím dál tím menší jistotou v kroku. Pravda, už v minulosti do něj mnohokrát vešel s neskrývanou euforií, ale teď, zrovna teď v nejméně vhodnou chvíli mu na jeho bankovní konto přibývalo až příliš metastatických neuróz. To bude zas výčitek a hádek kvůli kvaziproblémům. Přece se neosypu kvůli takovým píčovinám, postěžuje si k chodníku. Je přece tvrdý. Ale v soukromí neodolá a vzápětí mu ještě přidá sebelítostivou poznámku pod čarou: „Ach jo.“

Vladimír se vytoužené potvrzovací zprávy od Petry přece jen dočkal, ale s tím, jak večer progredoval mohl být ještě rád, že takovou zprávu vůbec obdržel. Nějakou chvíli předtím, kdy se Luboš co nejpomaleji přibližoval ke svému původci svých aktuálních neuróz, kdy Petra se Zdeňkem dokončila svou obvyklou rozmluvu o Richardovi hltavým dopitím závěrečného loku, kdy Richard už v pohodlné dálce od svého notebooku a zpohodlnělé náladě sledoval koncert Pink Floyd v pompejském amfiteátru, kde art-rockové ozvěny překrývaly polorozpadlé zdi a spolupracovaly s ovládacím panelem na sluneční svit, tak v tu chvíli dospěl večer, můžeme si to klidně říci na rovinu, do své, Zdeňkem neočekávatelné polohy. Zatímco tyčové sběrače nabíjely svou nepřetržitou směnou svrchní dráty pro trolejbusy, štamgasti opodál zvučně hovořili o svých větších či menších problémech a vzduch protínal fotonový smog a divný odér podezření, Petru napadlo si zavzpomínat na ideu neuskutečněného, spontánního a jak vystřiženého z fotorománů v časopisech pro brzké puberťáky.                           

„Já si vždycky chtěla něco vyzkoušet,“ nadhodí líbezně jen tak mimochodem. Zdeněk samozřejmě sotva stihne zareagovat. Než se vůbec k nějaké adekvátní reakci naděje, jež by se beztak sestávala jen z nechápavého „Co?“ jako od Richarda M. Nixona, donutí ho svými rty prudce otevřít ty jeho a vášnivě a bez jakýchkoliv myslitelných skrupulí vsunout mezi ně jazyk. Zdeněk pochopí konkrétno, nechápe ale obecno. Rezonance zavřené minulosti? Ne zavřené, ne, vždyť tam přece žádná minulost ani nebyla a nikdy nevypozoroval alespoň minimální příznak toho, že by se Petra s ním tak nutně toužila líbat. Naštěstí Zdeňka podobné rozmlouvání se svým mozkem hned opouští a líbá se s Petrou vesele dál.

Vladimír samozřejmě nevěří na to, že být off-line deset minut musí hned cokoliv podezřelého znamenat, ale když už si tak palcem scrolluje dolů po věčně načatých konverzacích a ťukne na jméno Petra, tak mu nažene ta číslovka ničím neopodstatněnou úzkost. Jestli má takhle vypadat láska, tak doufám, že jsem se jí nenakazil. Je to určitě jen úzkost, ujišťoval se a zaplašil jakoukoliv neurózu směrem k zaprášeným komnatám podvědomí. Paranoia je jen nesmírně lákavá, ujišťoval se znovu.

Petra se Zdeňkem nemohou přestat. Nejde se rozpojit, jako kdyby byly k sobě připoutáni rozvernými drátky od rovnátek. Pak ale rázně skončí a začnou znovu a takhle asi několikrát; jako každá dvojice, v tomhle případě spíše kvazipár, okolo sebe nepochybně nikoho nevidí: celá ulice i se všemi chodci, naplněnými odpadkovými koši, nepravidelně osvícenými budovy a pravidelně rozsvícenými kandelábry se absorbovala za horizont pouličních událostí a jediné, na co se zbývá soustředit, je jen střídmé kroucení jazyků do takové míry, aby nevznikl efekt zběsile se otáčecího pračkového bubnu. V tu nekonečnou chvíli byli souzněni blízkostí. Ve stejnou chvíli zůstali distancí souzněni Richard s Lubošem.
Pak napadne Petru spásný nápad. Všechno hezké jednou končí, snad jste si nemysleli, že z naší patnáctiminutové dvojice bude ihned páreček držící se za ručičku, což? Na to má totiž Petra relativně dost kamarádů a každý z těch kamarádů okupuje nějakou ulici.                                                                                
„Tady bydlí jeden známej, počkej, já na něj zazvoním,“ zašvitoří podvědomě.                                         
„Jo, jasně,“ odpoví nepřítomně Zdeněk. To mě opravdu překvapuje. Na jazyku spolu s polypem visí otázka „Co to mělo znamenat?“.        Pár pater nad nimi v nebezpečné blízkosti záchytu pro trolejbusové dráty vykoukne z okna rozcuchaná hlava.                               
„Ano?“ zaskřehotá rozespalou otráveností.                                                                                        
„Zdar! My jdeme z piva. Pojď dolů na cigáro,“ zavolá Petra entuziasticky nahoru.                             
„Už jsem spal.“                                                                                                                                                    
„Ale prosím tě, pojď nahoru… teda dolů.“                                                                                             
„Jóóó…,“ uzavře nesmyslnou vertikální konverzaci ospalec a zabouchne okno. Zdeněk, po tu chvíli koukající do blba, se rozhodne, že večer rozhodně ještě končit nebude a v mezičase mezi pětipatrovým sestupem do přízemí políbí Petru znovu. Odpoví mu.                       

Vladimír sonduje před hospodou a ve vzduchu cítí překvapení. Petra se mu ozve, je si tím jistý, a není si jistý jen tím, že mu za chvíli zabrní v ruce telefon a v ní se ozve to její uhlazené a zdánlivě bezelstné „Tak co, jak seš na tóm?“, což mu obyčejně lezlo na nervy do té doby, než podobně rádoby starostlivou větu vůbec vyřkla. A jistý si je i tím, mimo jeho patentované falešné odborničení na ženskou psychologii, že je přiopilý a proto si je jistý, že mu zavolá Petra… Vladimír si totiž myslí, že je chytrý a proto si vymyslel své vlastní perpetuum mobile jistoty. Sotva ale věděl, že jednou „pravdou“ popojede po kruhovém objezdu tautologie zase k té pravdě původní, ale jinak řečené. A tak se utvrzuje v bludném kruhu jistot, stejně jako se jím mohl utvrzovat i Zdeněk, za dob Karolínina českého pobytu: civět do prázdna a přemítat a vidět souvislosti tam, kde nejsou a nevidět je tam, kde jsou.                 

Jestli jste zamilovaní, jste i paranoidní. Opačně to ale říci nejde. Zas tolik tautologií neexistuje. Neblázněte.                                                                               

***

„Ty seš ožralej, co?“ poklepá Vladimírovi na ramena Marek.                                                                                                       
„Ale nejsem,“ odpovídá přesvědčeně, aniž by byl býval tušil komu odpovídá. Markovi už to za reakci nestojí a raději se vrací k baru. Vladimír zatím ulpívá… no ano, ulpívá na všedních mikronarativech, lepší a blbější slovo pro to neexistuje: poslední tramvaje usilovně přibržďují před Zmatkem, znervóznělí řidiči osobáků naopak bezohledně zrychlují z protější kolmo posazené ulice, která se napojovala na kamennou zídku, na níž posazené stromoví mohlo skýtat vhodné prostředí pro klidnou romantiku a nepohodlný sex… okolo ještě korzovaly páry, ano, nebylo by dobré na ně zapomenout. Vladimírovi se rázem už ani otáčet nechce. Proč taky? Špatnej materiál, tak to bývá, tak to bývá, bývá je co za slovo vlastně; proudila slova, slova proudí skrze hlavu a vůbec všechny ty smysly, zavolá už Petra, ale ne, já myslím, že se za chvíli objeví, protože na tamté, ano, přesně na té kamenité zídce někdo seskakuje a vypadá to, že je to nějaký muž a za ním, no jasně, Petra, kdo mi to klepal na rameno zjistím hned po tom, co se zeptám Petry, která mezitím:                              

klade Zdeňkovi na důraz, že ten týpek nahoře je fakt dobrej kamarád, prý byl jednou v televizi kvůli rozhovoru a mluvil, údajně vcelku zasvěceně o posledních objevech týkající se fyziky elementárních částic.  
„To by nám přece mohl říci něco o fotonech, jak předávají informace a podobně, co?“ rozzáří se Zdeněk.„Cože?“                                                                                         
Ale nic,“ odpoví schlíple. Petra sice překvapit umí, ale sám sebe mít na svědomí nechce. Chvilku studu po trapné poznámce - Zdeněk totiž vtipný být neumí - naštěstí přerušuje Televizní kámoš a aby byla afterpárty jak se patří potřísněna krví posledních zeuforičtělých chvilek, tak v jedné ruce nese flašku, v níž vznešeně předvádí své vlnobití záhadná čirá tekutina, a v druhé bělostně se skvící joint střední velikosti; dostatečný na to, aby ho vydýchávali všichni tři.                                                                                                                           

Zprohýbaná realita se potkává s její iluzorní nápodobou a vytrhává si z těla kus domácího a všedního a předává to své vzdálené sestřenici jako dar. Ta to s vděkem přijímá a rázem se drží za ruce, díky čemuž nikdo neví, kde končí to realistické a kde už vidí cokoliv, čemu by se jen zdráhali uvěřit. Nejistota přerušuje a okamžitě zesiluje veškerou percepci; vjemy se slévají do synestetického magmatu sklouzávajícího do nekonečně rozsáhlého řečiště neuronů. Udržet myšlenku na uzdě není snadné. Zpočátku se sice jeví silná, objevná, rozbila by ledovce, ale ihned utíká do komnat nevědomí, vulgárně, ani rozloučit se nikdy nehodlá. Než se kdokoliv naděje, je tu jiná, ale osudově a nezastavitelně degeneruje jako její předchůdkyně. Jenom je na ní něco zvláštního: generuje se z předchozí, obléká se do jejích hadrů a přitom to stále není ona a ptá se na tu předchozí: „Proč tu byla? A jaká byla?“ Drosteho efekt zdánlivě nekonečného pohledu do zrcadel tu v myšlenkovém řetězení nachází svou analogii. Rozevírají se další a další vrstvy a relikty takových vrstev se stává obtížnějším a obtížnějším vstřebávat. V šedé kůře mozkové se rodí pověstné a perseverační: „Co kdyby byla situace A?“, načež ji pak střídá o poznání sečtělejší: „A když bude situace A, tak jaká, sakra, bude situace B?“                                                                                                                                                                                                                                         
Zdeněk si po delší době uvědomí, že Televizní parťák už dávno chrápe ve svém studentském bytě. Pak se rozpomene. Čeká na Petru, než dokončí svou potřebu v parkových křoviscích a ticho je mu výsostně podezřelé. Vždyť na ulici nikdo není, auta nejezdí a nešla náhodou už Petra pryč? Takhle dlouho tam přece být nemůže, no nic, tak to je přece konec, takhle dlouho nikdy na záchodě nestráví a vůbec, jak často vlastně může trávit čas na záchodech, určitě ale odešla, vždyť je to jedno, Zdeňka to přece nezajímá. Půjde domů. Obchází svůj perimetr, kouká se okolo křovisek, vyhlíží napříč parkem a zkouší protlačit svůj zrakový signál až za hranici zorného pole. Tak to zdrhla rychle a podle mě to vykecá Richardovi tady tu krátkou anabázi, to je jasné, nebo že by šla za Televizákem? Věděl jsem to, já to věděl, to bylo úplně jasné, zkusím jí zavolat a pak jen slyší: „Co mi voláš, ty vole?“                             
Petra vychází z křoviska, spokojená, stále výborně vypadající a s přidanou hodnotou svého znásobeného espritu. Zdeňka na chvíli pojme silné podezření, že si v křoví pustila i sprchu; časově by to odpovídalo. V hlavě cítí vzkličování anténky schopné přijímat signál pro silnou vztahovačnost.                                                                                                                                                                 

Vladimírovi cinkne mobil přímo doprostřed jeho ulpívavého hledění na kamennou zídku. Na mobilu svítí Petřino jméno.
„Tak kde jste?“                                                                                                                                                     
„No, tam co pořád. Ve... ve Zmatku.“                                                                                                               
„Zmatek…“, ve vzduchu chvíli napjatě visí tři tečky, než se Petra konečně uznat Vladimíra za hodného odpovědi.
„My tam asi chvíli dorazíme. Slyším tam nějaký smích, nějakou holku… co je tam za holky?“                                                                        „To je…“ odpovídá Vladimír zpomaleně a neví, co si má vymyslet. Nahlíží do hospody, protože si je celkem jistý, že poslední ženou s níž stihl zapříst rozhovor je Petra. Je si nejistý a přitom to Petře se vším gustem vyčítá. Nakonec zbaběle dodává: „Tady nikdo není,“ což zní podezřele Petřinému zjitřenému vědomí. Co naplat, holky tam očumují opodál tak či tak, tak proč by to nemělo dávat smysl.
„To je přece jedno, kdo tam je. Hele, já za chvíli dojdu a normálně se bavte, jo? Já vím, že tam někoho máš, ale to je úplně v pohodě, normálně se s ní bav,“ vytyčuje si do virtuálního prostoru svůj vztahový imperativ. Vladimír začíná se svým: „No ale vážně…“, kterýmž začíná jakoukoliv, byť sebebanálnější, diskuzi, nad níž by visel bouřkový mrak hrozící hádky. Mluví takhle spolu dobrých pět minut, což začíná být notně divné Zdeňkovi, který zdrženlivou chůzí zdvojuje Petru, v jednom kuse si snaží rozpomenout se úplně přesně na poslední půlhodinu a vstřebat ji se všemi detaily. Nikomu to neříká, ale prý má jedno hobby: u všech svých úletů si rád zpětně hodinu po hodině rád rekonstruuje. Co naplat, že zpravidla bývá celý večer zastíněným litry alkoholu; o to je pro něj takové odkrývání vrstev ve své podstatě nejen zábavné, ale i melancholické. Vzpomíná na ně s vervou úpěnlivě se snažícího historika prohledávající dávno zapomenuté archivy v honbě za pravdou, o níž doposud nikdo neměl tušení. Hodinu po hodině, v rozklíženém stavu mezi melancholií a euforií, sumarizuje, vzpomíná a vstřebává. Je totiž romantik.
„Ty ses do mě zakoukala?“ povídá nakonec po Petřině jednostranném hovoru. Nedokáže si to vysvětlit, ale přísahal by, že si jen nastudovala scénář a schválně mluvila do tichého reproduktoru.             
„Jasně. Tak kdysi dávno. Jak jsi mě pozval… na to rande. Tak jsem z tebe byla hotová,“ rozpovídá se.
Zdeňka neopouští obsesivní dojem, že si vymýšlí. Zní to tak děsně naivně. Petra umí klamat nejen tělem, ale i slovy; to už si v minulosti potvrdil víckrát, když strávili tradičně půl večera předpokládanou rozmluvou o Richardovi. Jasně, proč se ještě víc šťourat v organizování dávno, byť dnes připomenutého času? Nechej toho, poroučí si Zdeněk, tahle pravda ti přece musí vyhovovat. Lepší nebude, protože kdyby Petra lepší předložila, tak už bude v diskurzním rámci Pravdy v době sociálních sítí stěží něčemu věřit.             
„Že jsi to nikdy neřekla? Já tyhle věci přece nepoznám,“ nechává pravdu Zdeněk pod ležet pod těžkými sedativy. Začíná jeho oblíbená činnost: pomalu a v zenu plánovat horizont události večera. Moc ráda si hraju, mám hrozně ráda, když za mnou vždycky přiběhnou a starají se o mě. Ale nemyslím to zle, ujišťuje se, já je mám… jen ráda. Pokud se trapně nevymlouvají. Pak je mám ještě raději. A Zdeňkovi bych měla něco říct, ať mu to není divné, něco pravdivějšího nebo spíš něco, co jako pravda alespoň bude znít, například: „Já neměla odvahu ti to říct,“ říká Petra a z celého večera to nakonec zní jako nejpravděpodobnější možnost. Tedy pokud jste tímto příběhem, podobně jako já, emocionálně netknuti. Jinak to patrně nikoho nezajímá, protože podobných příběhů se během jednoho večera v jednom dýchajícím orgánu zvaném Město stane možná až příliš. Nemá smysl je všechny vyprávět: opakují se, jsou jednoznačné a nejsou polarizované.                                                                                                                                                                                                       

Lehké drogové opojení klame tělem jak to Petra mnohokrát dokáže při své slovní krasobruslařské fabulaci. Přestává období nesmyslného strachu a začíná lehké dobrodružství. Zdeněk zavádí Petru znovu napříč jiným parkem, kde si ona stoupne na zploštělý patník a přitáhne si Zdeňka k sobě. Odshora dolů mu tělo zaplní parasympatická tsunami. Uhlazuje Petřiny vlasy dozadu, aby jí napjal líce. Už se líbají nejen vášnivě, ale čistě sexuálně; už dávno za hraničním pásmem dávné nostalgie, kde vás jako strážní z dob železné opony pronásledují tiché výčitky morální kocoviny. Hrnou se k sobě jako dvě soupeřící laviny. Víc zakleslí v sobě být ani nemohou. Ani jeden z nich už svou škálu pohybů po tvářích nezužuje. Petra cítí vsunutou ruku pod svým trikem, která postupně stoupá jako reflux. Ruka nahmatává, ale ve vteřině rozhodnutí opouští okolí opar vdechované vášně; vydělené úzkosti a strachu. Špatný materiál splyne s mikrokosmem parku. Petra zakroutí hlavou a obrátí se od patníku skrze stromy směrem ke kamenné zídce. Vladimír už ale dávno před Zmatkem nepostává.

***

Pink Floyd zatím k Richardově uspokojení nadhazují v monitoru počítače své trýznivé:

… and then one day, you find
Ten years have got behind you                                                                                                                        
No one told you when to run                                                                                                                            
You missed the starting gun…                                                                                                                                                 

Kytarové sólo se prosekává vzduchem jako soustava břitev zařezávajících se do stěn pokoje. Rezonuje a vpíjí se do běloskvoucí omítky. Soustředěná basová linka se propíná jako šlahouny okolo starobylého domu; silně, s medvědím objetím vyplňuje prostor. Bubny se systematickou přesností opracovávají vnitřek baladického těla skladby. Richard se spokojeně usmívá. V tuto chvíli je šťastný.