Po Ránu

PO RÁNU

Byla jsem ženou novým souborem na počátku věků. Rozkázal mi muž, abych už nikdy nevzplála v plameni pokušení. Nebo pokušením pouze neovládala přízraky jeho noci, kterou na mě denně vrhal. Byl jsem mužem usínajícím v touze po své ženě. Křičel jsem. Usínal po každém polibku na tvář polštáře. Pochodoval jsem stokou, kde každá krysa nesla hrdě jméno přítel.

Osahávám nitě tramvaje a modlím se, aby nejel revizor. Myslím na tu ženu, která hýbe podstatou mého fungování. Myslím na to tělo, které prozírá mým okem, lehce matným. Nevěř těm nahoře. Jsi světlem, co konvertovalo v tmu. Poslouchej saxofon, kterak pláče. Zvony a vítr burácející v městském idustriálu. Promítni si včerejšek a uvědom dnešek. Hledáš, co je spojuje, a kde se to protíná? To zmizelo, aby se skutečnost stala jen jakousi fantastickou představou čiré hmoty.

Psával jsi automaticky a hledal myšlenku. Teď, když jsou myšlenky jen přítěží, hledáš prázdnotu. Nějaké nic, na kterém bys mohl stát, z něhož bys mohl vyrůstat. Škrábu se v krku rampouchem a vyrývám do patra ornamenty. Výtahem se mi stává jakákoli představa o štěstí. Stojím v patře a plivu na lidi. Miluji lidstvo a nemám rád lidi, prý.. a to mi srdce tepe na dlani (byl bych jej prodal v masně, ale toužili po kvalitě).

Tak dlouho se domníval, že je blízko pravdě. Nakonec zjistil, že procitnutí probíhá v jádru, které nezná. Rozbil-li by skelet zřejmě by naposled zalapal po dechu a definitivně zatáhl. Nikdy nevěřil na víru. Přesto víra byla jedinou, která mu byla věrná. Sobec si myslel, že hvězdy jej neovlivní. Moře se vylije z břehů kávovou lžičkou, pokud věří, že lžička je jeho osvobozením.

Mhouří oči, přesto nechápe nádheru té kompozice kolem. Ležím na tisících hřebech a jen půl každého mě bodá, abych nikdy neokusil celistvost. Tahle noc je hlasitým nářkem. Tenhle den je ozvěnou včerejší noci, aby se ozvěna stala základem, pro noc další. Odráží se o stěnu a v návalech odeznívá. Můj výraz je deprese, kterou jsem nikdy neokusil. Doutnám v každém popelníku a hniji v každé popelnici. Zlehýnka se stávám zbytkem. Vánek je lehký a má tak čerstvou chuť. Zbožňuji vánek. Těžko jej ucítím u stroje. Stroj si mě pokouší zotročit a je mi to jedno. Mám tolik závislostí, že se klidně nechám omotat dráty. V žilách koluje drahý impuls. Milion bubnů v jedné minutě utichne stačí jedna hlaveň. Vaše pohledy jsou tím, co ji míří na spánek*