Víla

Na rozkvetlé louce tančí víla

uprostřed štíhlých bílých kopretin.

Ach, jak ráda by šťastná byla,

však v průsvitném závoji je bílý stín.

Při tanci se lehce vznáší

jak chomáčky topolového pápěří.

Mnohdy tak málo k radosti stačí

a zázrakům se těžko uvěří.

byl vykoupen bolestí starých smutků.

Zatímco v trávě dlouho tiše spal,

Teď v bílé róbě trošku smutná je,

žila ve víru života tak sama.

V srdci jí ale zbyla kapka naděje,

že krásnější už budou další rána.

Hlavičky kopretin se ke slunci otáčí,

bělásek poletuje z květu na květ.

Už není smutná a sny jí často stačí,

aby i přes slzy na řasách milovala svět.