Co jsem komu udělala - předmluva

Pokud nechcete nahlédnout do vnitřních pochodů člověka, který se hezkých pár let cítil jako použitá rozšlapaná hnusná stará rohožka a nemáte silný žaludek, nervy a pochopení pro naivní mladičkou společností ublíženou slečnu, přestaňte číst, protože i psychoterapeutka vůbec nevěděla, co na to říct. Pohádka to není. Šťastný konec to jednou snad bude mít. Ale ten mi ještě šije na míru můj vlastní osud. Je to zatím výkřik, nové části budou hnedka. 

---------------------------

jsi můj kudykam 
udáváš mi směr
a vis jak na drahokam 
v mém srdci jsi kompasem

rozeznavam v tě oparu 
a dávám šance mileráda 
složila bych ti i operu
a vím,  že tobě zlatá rada

vím, že když slyším téci zlato,
unikáš mi do Zimbabwe,
a já slzím pro nemožné,
není nad to.

přijď ke mně blíže,
rozeznals to, musíš zas
stává se z tebe ras,
vzpomeň si na lanýže.

byl ale krásný den, 
kdy déšť se všude vnutil,
rez byla při veliké chuti, 
nepřivolávej osudový ten. víš přeci co stál

vím, že když slyším téci zlato,
unikáš mi do Zimbabwe,
a já slzím pro nemožné,
není nad to.

Vrať se z jiného světa,
ja přeci mám právo veta, 
buď na stejném kontinentu,
chci abys dostál zázraku.

a hnědá hnědá teplá, 
s kroužkem zelené,
ta přece pro tebe nejvíce teče,
umožňuje tvé.

vášeň skrytou odkryj,
můj milý trpělivosti dosti,
osten jedovatý očisti. 
mluv jen a vše pokryj.

vím, že když slyším téci zlato,
unikáš mi do Zimbabwe,
a já slzím pro nemožné,
není nad to.

zastav ten zlatý proud,
o tom to jest, 
nesnáším zlato a chci radši měď.
nesmíš se plést.

jen když ztrácíš,
jsi ochoten se vzdát, 
zlato pluje dal,
ty chceš mnohem víc.

Už tady jsou první náznaky něčeho zlověstného. Nezdravého. Vypil klidně litr rumu. A potom byl nepředvídatelný. Buď byl sebelitostvý. Nebo přikrášloval lži, kterými se mi snažil namluvit a silně vštípit, že je přeci onen hrdina, který zachránil životy a zaplanul tím touhu a obdiv v najednom ženském srdci.

 A o jedno srdce, které si sám vymyslel, což do teď nevím jistě, přišel, když byl mladý. Zemřela mu žena. V jeho náruči. Při neštěstí. Vytáhl ji a ona zemřela..
Prý ji pod jejím srdcem ale bušilo ještě další. Byla v šestém nebo sedmém měsíci. Ta podobnost s nějakou filmovou tragédií mi měla přijít nápadná. Jenže to říkejte sedmnáctileté, ještě silně věřící, křesťance. Zdály se mu o tom noční můry nebo si je vymyslel. Samozřejmě, před všemi to bylo zakázané téma, o takovém neštěstí se přeci nemluví. A teď už vím proč. Nikdo o tom neměl ani páru. Jeho rodina ani blízcí přátelé. Byl to výmysl patologického lháře, který ze sebe dělá hrdinu či oběť, nejlépe vše najednou. Tak... kdo by si tak hroznou věc vymýšlel?

Nemocný člověk prahnoucí po pozornosti a pocit výjimečnosti. Prahnoucí po lásce, úctě, slávě, obdivu a nehynoucí vděčnosti, že ho v mém životě mám. Dělal vše možné proto, abych o něm vykládala jako o Bohovi. Jako o svaté duši, co mi vstoupila do života a spasila me.

Ne, lidi, on mi na dlouhou dobu duši vzal a brousil si ji, jak se mu zrovna zachtělo. Někdy ji i trápil psychoterorem či ohrožoval střelnou zbraní.

Pánové a dámy. Držte si klobouky. Tohle je,  byl a bude nářez. Slabší povahy, pláchněte včas. Protože série dílů života s psychopatem právě začíná a právě zde v povídkách, které mi snad uleví, má stupidita a naivita nebere dohledného konce. Budiž mi jednou odpuštěno, co já sama k sobě lákala a omlouvala.

-----------------------------------------

Proč si vymyslíš kraviny,
I když bez výmyslu milovala jsem tě,
Ty cítil ses obyčejný A ojedinělý cítit ses chtěl, 
jenže nemůžeš ničit sebe i jiný, naše bytí... 
Co vše si udělal,
zasloužil by sis doživotí.

V nitru sebe líto mi ti je,
Co zoufalství tě nutí dělat,
Však tvá chyba největší je,
Že se tím necháš ovládat.

A já kvetu a kvetu,
Protoze zlého sémě jsem zbavena. 
Sic pět let vězněna,
Však já lidem dám ochutnat pravdu.

Toť mé spasení. A nebo tohle psaní. Bůh dej, ať se toho zbavím.
 
.....Jo a antidepresiva Vás spasí taky, na chvilku.

---