Skálův osud II.

„Udělal jsi mnoho pokroků,“ oslovil prošedivělý elf muže v černém oděvu. Ten jen přikývl a četl dál v knize, kterou měl na klíně. „Skálo, jsi u nás již dva roky. Nemáš se, co učit. Dali jsme ti veškerou moudrost, kterou jsme uchovali.“ „Jasmine, neznám ještě všechno. Archiv v Jeldově hrobce jste mi neotevřeli. Mám-li Lexe nadobro zbavit života, musím znát všechno.“ „Jeldova hrobka byla zapečetěna. Nikdo tam nesmí, ani já, i přesto, že jsem přímým Jeldovým potomkem,“ pravil elf ustaraně. „Jak myslíš Jasmine. Pak ale nebudu mít proti Lexovi žádnou šanci, víš přeci, že povolal mnohé mrtvé, kterými terorizuje nejméně půlku Hermarosu.“ Jasmin se zamračil. „Za dva roky ses naučil více, než by dokázal kdokoliv jiný za deset let. A chceš ještě pokoušet Ethelinu trpělivost.“ Skála zavrtěl hlavou. Pak zavřel knihu a odložil ji. Vzal Leonův meč a nabrousil ho. Pak vzal Kasperovu sekeru a nabrousil ji také. „Dobrá Jasmine. Jdu teď cvičit s vašimi šermíři. Poprosím tě jen o to, abys na Velkém sněmu navrhl odpečetění Jeldovy hrobky.“ „Ale Skálo ...“ Skála však už neslyšel. Zmizel. Zbyl po něm jen rozvířený prach.

Uplynulo dvanáct dní. Skála se během této doby naučil velmi dobře šermovat a vrhat sekerou. Účastnil se zasedání Velkého sněmu a obhajoval svůj postoj k otevření Jeldovy hrobky. Třináctý den proběhlo hlasování. Skála stál uprostřed sněmu a čekal na verdikt. Najednou vběhl na prostranství malý hobit. „Elfové, vladyko Halmene, morti vkročili na hranice vašeho lesa a začali ho pálit, armáda Hermarosu byla rozdrcena u Karme!“ Pak padl k zemi. Všichni elfové se k němu seběhli. Byl mrtev. Vladyka Halmen vzhlédl ke Skálovi. „Otevřete mu hrobku. Vy dva,“ ukázal na dva své pobočníky. „Ostatní vyhlaste poplach, nejde jen o obranu lesa, ale i o budoucnost Hermarosu.“ Pobočníci kývli na Skálu a ten se s nimi rozeběhl k hrobce. Ostatní se rozprchli po vesnici, sháněli koně a elfy pro bojovou pohotovost.

Skála stál před otevřenou hrobkou sám. Pobočníci odešli na pomoc ostatním. „Tak Káne, Ethel teď mi odhalte taje magie, kterou zná Lex a několik zasvěcených.“ Vešel dovnitř, luskl prsty a pochodně, které tam byly, se rozžaly. Páchlo to tam zatuchlinou. Skála zkontroloval barvu meče. Nezářil. Vyndal si jednu z pochodní a rozmetal pavučiny. Po pár sázích došel k uzavřenému sarkofágu. Kolem byla poskládána hromada knih. „Jelda, charumim arch zeta chanumiel.“ Sarkofág se otevřel a ven se pomalu vysunula vysušená mrtvola elfa Jeldy. „Co žádáš?“ zachroptěla. Skála v duchu překonal vlnu hnusu. „Mám jedno přání…“ „Vyslyším tě…“ ozvalo se zachrčení. Skála cítil, jak se kolem rozprostírá vlna temné síly. Vyslal tedy svou mentální stěnu. Po chvilce po temnotě nebylo ani vidu ani slechu. „Jsi schopný, máš to mít…“ zachrčela mrtvola. „Kterou knihu studoval Lex v tvém učení?“ Mrtvola se pomalu postavila a vyhrabala z poprášených knih jeden útlý svazek. „Lex není tak mocný, jak si myslí… Poraž ho jeho vlastní slabostí…“ „Díky Jeldo. Odpočívej v klidu, který ti teď už určitě patří. Ethel, karumim te fernadenel.“ Mrtvola se rozpadla na prach, který byl rozfoukán čerstvým větříkem, jež plynul ze sarkofágu. Skála otevřel knihu, kterou mu Jelda podal. Chvilku četl. Pak se mu zvedl žaludek. To není správná cesta, pomyslel si přitom zoufale. Zastrčil knihu do záňadří. Pálila ho i přes košili, kterou dostal od elfů. Musím jít pryč, zde již nemám, co bych vyřešil. Tleskl rukama nad hlavou. Zmizel. Jen rozvířený prach se usazoval a dosvědčoval, že tam před chvilkou někdo byl. Jen velcí pavouci mohli cosi tušit, kdyby měli alespoň zvířecí inteligenci.

Skála se objevil u Etheliny studny. „Kána i Ethel, sterroh te elthalama.“ S těmito slovy ponořil ruce do studánky. V mysli se mu začaly míhat zmatené obrazy. Usměrnil své myšlenky a zkrotil zmatené obrazy. Viděl armádu morti v čele z mužem v rudém kyrysu a palcátem z ohnivé oceli. Tato armáda pálila les a zanechávala za sebou pustinu. Pak viděl bitevní pole. Spoustu mrtvých lidí a hobitů. Tu a tam postávali zranění, bědovali a odháněli supy. Potom koutkem oka zahlédl sebe, jak leží na lůžku a vysoký muž mu tetuje levé rameno. Pak se obraz změnil. Spatřil svého protivníka. Lex stál u zrcadla a hleděl na velitele svých vojsk, který mu v odrazu zrcadla cosi hlásil. V tu chvíli se vnořil do toho obrazu.

Zrcadlo prasklo. „Co to ke všem ďáblům má znamenat!?“ vykřikl ulekaně muž, který u zrcadla stál. Byl oděn v tyrkysově modrém hábitu a v ruce držel zakřivenou hůl s černým diamantem nahoře. „Sedm let smůly,“ ozval se hlas ze zrcadla. Pak se výplň zrcadla vysypala před muže s holí. Průchodem vstoupil Skála. „Buď zdráv Lexi. Nebo spíš proklet?“ Lex vyděšeně zíral na vstoupivšího Skálu. Kde jsem tě viděl, kladl si otázku. „Na to ti odpovím. Vzpomínáš na Foxe Lesijského a jeho partu?“ On mi čte myšlenky, jako bych byl otevřená kniha, rozzuřil se Lex. „Ano vzpomínám na Foxe. Ty jsi Skála, nemýlím se?“ „Ty už teď jsi uzavřená kapitola,“ řekl Skála s lehkým úsměvem na rtech. Lex se rozzuřil ještě víc. Začal formovat své myšlenky v nenávistné údery. Jenže Skála také pracoval. Vytrhl mu z ruky hůl a o koleno ji zlomil. Lexe najednou opouštěly síly. Vztekej se Lexi. VZTEKEJ SE. „Ne, Skálo, prosím,“ skučel Lex a kleknul si Skálovi k nohám. Skála nad ním stál jako nemilosrdný Kána. „Poznáš Kánův hněv, Lexi,“ řekl a udeřil ho jilcem Leonova meče do spánku. Pak si jeho tělo přehodil přes rameno. „Káthá hen te malin.“

Objevil se s Lexem uprostřed bitvy. Přesila morti drtila nepočetnou armádu elfů, kteří bránili své stromové město. V čele rudý kyrysník. Skála vytasil meč, který zářil. Lex se probudil a viděl ustupující morti. Tázavě se podíval na Skálu, který měl v ruce otevřenou knihu. „.. MORTI ATAX LET TEMHAL TE KORASS.“ Z knihy vylétl proud energie, který ze všech morti vyňal podstatu smrti. Jen Lex slyšel skučení, křik a muka všech morti, kteří se vraceli tam, odkud je vyvolal. Bylo mu zle, cítil se strašně sláb, k smrti unaven. Všichni elfové začali jásat. „Ať žije Skála!!“ Skála se neohlížel a knihu roztrhl vedví. Vstříc mu přicházel rudý kyrysník. Lex se vzpamatoval ze slabosti. „Kyrysníku,“ zachroptěl z posledních sil. „Zabij ho.“ Pak z něho vylétl malý plamínek a ten rozžal uhaslý palcát v Kyrysníkově ruce. Skála se nepohnul. Věděl, že Lex skončil, to bylo to poslední, co mohl udělat, vydat svou duši peklu v posledním boji. Kyrysník mu vyšel vstříc s napřaženou zbraní. Elfové po něm stříleli z luků, ale střely se odrážely jakoby odváty kouzlem. Skála se stále nehýbal. Pomalu vytasil Leonův meč. A pak… Vrhnul Kasperovu sekeru. Ta se zasekla Kyrysníkovi do hrudi. Vytryskl pramínek krve. Kánova oběť. Kyrysník udeřil. Skála se ráně nevyhnul. Palcát se roztříštil o jeho ruku, která celá byla potetovaná božskými symboly. Skála už dávno nic nevnímal. Myslí ležel na lůžku a cítil jak mu samotný Kána tetuje celou paži. „Klid Skálo, brzy se vrátíš mezi své tam do Hermarosu.“ „Pane… Co bude s kletbou mých přátel?“ „Jsou zde mými hosty.“ Pak Skála spatřil Ethel v doprovodu Leona, Kaspera a Foxe. Všichni se usmívali.

Kyrysník bil násadou do Skálova těla. Elfové s hrůzou sledovali Skálovu proměnu. Měnil se v obrovského ještěra, který se probral a jedním kousnutím se zbavil dotěrného Kyrysníka. Najednou na místě ještěra stál zase Skála. Klečel. V jedné ruce měl Leonův meč, v druhé Kasperovu sekeru. Pomalu vstal. „Elfové běžte domů, je konec.“ Zasunul meč. A stál. Začaly padat kapky deště. A Skála stál. Cítil jak roste směrem do země. Myšlenky se mu zastavily. Jemný větřík a déšť si pohrával s jeho vlasy.

Co bude teď? Nevím Ethel, nevím. To tam bude stát, takhle v dešti? Nevím Ethel. Nevěřím ti Káne, udělal pro nás mnoho. To vím. Setká se s přáteli. To je možnost, a pak? Nevím Ethel, tak daleko nevidím. Dobrá.