S námi až do ráje

Helena seděla na lavičce v parku a pobrekávala. Že je krásný jarní den, jí bylo úplně jedno. Nikdo ji nerozumí a nechápe, tak proč by se měla zajímat o uřvané ptáky a nějaké rozkvetlé stromy, po kterých má beztak alergii. Prý je hypochondr a líná nána, jak ji včera večer manžel nazval po jedné z mnoha hádek, které poslední dobou gradovaly.

Doktorka už na ni dnes také koukala divně a dokonce se vyjádřila v tom smyslu, že by měla navštívit psychiatra. Ale ona ví své, určitě brzo zemře, mladá jako její máma, bude trpět nekonečné měsíce v nemocnici, nakonec vyměšovat do plen a škemrat o eutanázii. Poslední dobou měla všelijaké bolesti, v noci se budila zalitá potem a s bušícím srdcem, tolik se bála smrti a hlavně umírání. A nikoho to nezajímá, dokonce dnes šéf v práci naznačil, že už má jejích absencí dost.

Byla tak zabraná do vlastního smutku, že si v první chvíli nevšimla ženy, která vedle ní usedla.

„Dobrý den, nezlobte se, nechci vás rušit,“ řekla neznámá, když viděla, jak sebou Helena leknutím trhla. „Ale nemohla jsem si nevšimnout, že pláčete. Můžu vám nějak pomoct?“

Helena si ženu překvapeně prohlédla. Měla milý, pečlivě nalíčený obličej a očividně to byla dáma na vysoké úrovni. Oblečení a kabelku značkovou, tomu Helena rozuměla, i když si to se svým platem nemohla dovolit.

„Dobrý den. Děkuji, no já nevím, obyčejně se cizím lidem nesvěřuji.“ Popotáhla a pak rychle vyndala papírový kapesník a otřela si nos. Musela vypadat příšerně a ještě vedle takové ženy.

„Já jsem Renata Foučková,“ usmála se na Helenu a podala jí ruku.

„Víte, ještě nedávno jsem na tom byla podobně jako vy. A podívejte se na mě dnes. Možná, kdybyste se mi svěřila, změní se i vám život.“

Helena si pomyslela, že žena vedle ní vypadá důvěryhodně a hlavně, že se o její trápení asi fakt zajímá. Nakonec ze sebe všechno vyklopila. Pověděla jí o strachu z nemoci, umírání a smrti. O problémech s manželem a v práci. Renata ji celou dobu skoro nepřerušovala, jen se lehce usmívala a občas prohodila pár povzbudivých vět. Nakonec položila ruku na Helenino předloktí a dala jí návrh.

„Jak vás tak poslouchám, jste vlastně ideální klient pro naší nově otevřenou společnost, nebo spíš organizaci. Jsme tu teprve pár měsíců, ale máme už spousty spokojených zákazníků, kterým jsme pomohli. Zajímalo by vás to, Helenko?“

„Asi ano, už mám všeho dost a pomoc potřebuji.“

„Tak jestli máte ještě hodinku volného času, vezmu vás tam mým služebním vozem,“ ukázala rukou na konec parku, kde stálo očividně drahé, bílé auto.

„Tak dobře, ráda, doma mě stejně nikdo nečeká. Manžel přijde až večer a děti nemáme.“

Jely asi čtvrt hodiny za město, kde ležel obrovský lom, dnes z poloviny zatopený průzračnou vodou. Před ním stála veliká, přepychová novostavba s oploceným areálem.

Vystoupily z auta. Helena se zahleděla na bílou budovu a hlavně nápis na štítu: S námi až do ráje. Už jí svitlo a vyhrkla směrem k Renatě: „Bože, vy jste ta firma?“ Přičemž slovo ta zdůraznila.

Renata se usmála a pokynula jí rukou směrem k velkým dubovým dveřím.

„Ano, jsme to my. Pomáháme lidem důstojně odejít z tohoto světa, když oni sami se rozhodnou. Mohou si vybrat desítky různých způsobů ukončení života, bez toho aby třeba nadělali doma nepořádek nebo na někoho spadli při seskoku z mostu a podobně. Víte, jak je ponižující, když třeba spolykáte prášky a pak se proberete s hadicí v žaludku anebo připoutaná v blázinci? Nebo když vás násilím sundávají někde ze zábradlí a ještě vás u toho očumuje i fotí desítky lidí. Nebo, nedej bože někde hnijete týdny, než vás po oběšení někdo najde? Brr,“ otřásla se a pak, když vešly do hlavní budovy, pokračovala ve výkladu.

„Musím vám ale předem zdůraznit, že jsme zatím tajná organizace a vše je naprosto diskrétní. Klienti jsou pečlivě vybíráni a vás musím požádat o mlčenlivost. Sice se mluví o změně zákona, ale to víte. Vše to vládě trvá a lidé potřebují pomoc už teď a co nejdřív.“

„Na mou mlčenlivost a diskrétnost se můžete spolehnout,“ vyhrkla Helena.

„U nás máte dokonalou jistotu, že ihned po smrti s vámi bude nakládáno důstojně, příbuzní po vás nebudou muset uklízet a podobné nepříjemnosti. A co je největší výhoda, můžete si vybrat způsob a čas smrti přesně podle vašeho gusta.“

Helena chvíli zadumaně mlčela, ale čím déle o tom přemýšlela, tím jí to přišlo dokonalejší.

„Tady třeba máte bazén, v něm se můžete pohodlně utopit v čisté, teplé vodě pomocí zařízení, které vás udrží dostatečnou dobu pod vodou. Venku za hlavní budovou je pak lom, tam je zas ideální místo na seskok. Tady, ukázala rukou, je speciální odhlučená místnost s odtokovým kanálkem uprostřed, ideální pro milovníky střelných zbraní. Těch tam máme na výběr hned několik. Támhle zase vyhřívaná mramorová vana hlavně pro dámy, které mají rády horkou koupel a nože.“

„No a kolik to všechno stojí, mohou si to vše dovolit obyčejní lidé jako já?“

„Ale ano, ceník je přizpůsoben jak pro náročné klienty, kteří třeba volí zlaté kulky do zbraní nebo hedvábný provaz místo konopného a podobně. Pak jsou tu standartní služby, které si může dovolit skoro každý. Ceník vám při odchodu samozřejmě dám i s vizitkou.“

„To je báječné. Jen jsem se ještě chtěla zeptat,“ rozpačitě se na Renatu podívala. „Víte, co když si to někdo na poslední chvíli rozmyslí? No, jako že si myslí, že zemřít chce a když už to skoro udělá, tak najednou žít chce?“

„Tak to samozřejmě záleží na mnoha faktorech. I na to jsme připraveni. Třeba při skoku ze skály máme takovou pojistku, že klient má v ruce zařízení s tlačítkem a když si to ještě za letu rozmyslí včas, tak se mu otevře dole speciální propadliště plné měkkých polštářů. Nebo lano se při věšení oddělí od trámu a klient dopadne na podložku a je mu ihned poskytnuta pomoc. Co já mám za zkušenost, kdo je tutově rozhodnutý, většinou použije střelnou zbraň. Každopádně, vše je dohodnuté dopředu na základě závazné smlouvy. Za přerušení a případnou následnou resuscitaci se cena navyšuje o padesát procent.“

Helena byla nadšena, vzala si ceník a vizitku a zastrčila si je do kapsy svetru. Poté ji Renata dovezla k nejbližšímu autobusu. Při vystupování z auta si zamávaly a Renata z okénka ještě dodala: „Nezapomeňte, Heleno, ode dneška máte smrt skoro ve vlastních rukách. Kdybyste si to chtěla zatím jen vyzkoušet, zavolejte a udělám vám slušnou cenu. A pozor, termíny máme skoro do prázdnin plné!“

Helena se pomalým krokem vydala k autobusu, najednou byla plná energie a dobré nálady. Chtělo se jí radostí tancovat. Teď dokáže skoro všechno, když má jistotu, že až nebude moct, má se na koho obrátit. Z náhlého popudu cestou nakoupila plnou tašku jídla, uvaří manželovi něco dobrého.

Helena stála v kuchyni, pod poklicí se dusilo telecí maso na zelenině, a pohupovala boky do rytmu známé písně, kterou hráli v rádiu. Manžel stál na prahu a nevěřícně na ni zíral.

„No Helčo, to teda koukám. Tebe cestou unesli ufoni a místo staré ženy mi sem poslali její klon, ne?“

Jindy by se hned za jeho ironii začala hádat, ale teď se na něj jen usmála.

„Sedni si, hned ti naberu a můžeme začít jíst.“

„No dobře, super. Což o to, voní to krásně, ale začneš jíst první,“ zkusil si zas rýpnout a nic.

„Ode dneška zas začnu vařit a budeme spolu večeřet u jednoho stolu. A k žádnému doktorovi už nepůjdu, jen na prevence.“

„Tak to já se nestačím divit. Co se stalo? Ještě včera jsi pomalu umírala a dnes jsi plná energie a života. Nezačala jsi brát nějaké drogy, že ne?“

Helena si s talířem vedle něj sedla a pohladila kapsu svetru, který byl přehozen přes židli.

„To víš, že ne. Ale jenom jsem si dnes nějak uvědomila, jak je život krátký a ať si ho prožiješ jakkoliv, stejně skončí smrtí.“

A já mám navíc možnost si ji vybrat, pomyslela si s radostí.