Dívám se, dívám...

Takhle se dívá Petr Hapka na Lucku Bílou. A takhle já se dívám na svého synka. Když klidně oddychuje, tvářičku uvolněnou, žádné obličeje, žádné lumpárny a čertíci v očích se skrývají za víčky. Najednou úplně malý kluk, hotové neviňátko. Nemluví, nehopsá, nekroutí se, nekope nohama do stolu, nešťourá se v jídle, neodmlouvá, nevymýšlí tisíc malých hloupostí.

Ruce pod bradou  sevřené v pěsti . Když ho pohladím po tváři, usměje se jedním koutkem.

V tu chvíli zapomínám na všechny ty lumpárny, kterými mě oblažuje den co den, kdykoli má příležitost a jen se dívám, prostě dívám, dokud můžu, dokud je můj …..