Ve víně je pravda

Nikdy mě nepřestane udivovat, s jakou jistotou všichni očekáváme, že časem automaticky zmoudříme. Takhle nastaveno to má celá populace a jakmile zavedete řeč na téma moudrost, okamžitě si to každý spojuje se svými šedivými vlasy a hůlkou ve vrásčité ruce. Ve skutečnosti moudrost s časem automaticky nesouvisí, souvisí pouze s vrozenou inteligencí, prožitými událostmi a chutí je správně vyhodnotit. Blb totiž nezmoudří, ani kdyby žil tisíc let. Možná by podobné úvahy mohla podpořit jedna hodně stará historka z návštěvy Jižní Moravy.

„To se hned pozná zralé víno,“ prohlásil jsem jednoho večera ve vinném sklípku, po vypití šestého koštýře. To víte, byl jsem tenkrát dvacetiletý kluk a ti musejí občas ve společnosti starších mudrovat. Tato závažná slova jsem zcela nerozumně vyřkl s výrazem znalce, aniž by mi při jejich vyslovení docházelo, že sedím hned vedle majitele vinice. „Vyzrálé víno, tím jak stárne v sudech, získává punc chuťové kvality a jiskru,“ pozvedl jsem sklenici. Tady se přiznám, že jsem chtěl na ostatní zlehka zapůsobit znalostí problematiky, abych ze sebe smyl nálepku mladého křupana z Ostravy.

„A proč si myslíš zrovna tohle?“ zeptal se mě pomalu majitel vinice, také již zlehka unaven, stejně jako všichni ostatní.

„No, každý to říká, že archivní víno je nejlepší,“ začalo mi pomalu docházet, že tuhle diskusi asi nemůžu vyhrát. „Říká se přece: Zraje jako víno!“

„Tak to je mýtus,“ zasmušil se stařík. „Dobré víno je pouze mladé víno,“ prozradil mi svou celoživotní moudrost. Byl to starý vinař, jehož jméno jsem už dávno zapomněl, proto mu budu říkat Dědek. Vím o něm jen tolik, že byl původem z Horních Věstonic, které nikdy neopustil. „Pokud je i nějaké archivní víno chuťově dobré, je to jenom z toho důvodu, že bylo jako mladé vynikající. Průměrné, nebo dokonce špatné víno, se časem vůbec nedá pít. Věkem vše ztrácí na kvalitě a celé to zrání vína je jenom jeden velký nesmysl.“

„Takže všichni ti gurmáni, co mají rádi víno a čas od času si koupí nějakou tu dražší archivní lahvinku, žijí v omylu?“ pokoušel jsem se z něj vytáhnout tu odvěkou moudrost, kterou tak nějak u starých vinařů všichni očekáváme.

„Ale kdepak, nikdo nežije v omylu, prostě to tak jenom všichni chceme,“ zasmušil se Dědek. „Protože věříme v lepší zítřky. Že se v nás časem taky probudí něco lepšího. Nejlépe bez námahy, jen tak samo od sebe, jakoby kouzelnou hůlkou.“

„Ale říká se, že i guláš je druhý den lepší,“ zkoušel jsem jiný příklad. „To podle vás taky není pravda?“

„Nevím, nejsem kuchař,“ zapřemýšlel Dědek. „Možná že jo, možná že ne, nejspíš záleží na tom, kdo ochutnává. Vím jenom tolik, že z mladého blba vyroste pouze starý blbec a pokud je nějaká starší žena ještě pořád krásná, tak jenom proto, že jako mladá byla prostě nadherná.“

„No dobře, to jsou biologické zákonitosti, ale my se tady bavíme o zrání vína,“ zkoušel jsem s ním držet krok, jak názorově, tak v konzumaci rulandského. „Takhle přece nemůžete argumentovat. “

„Já myslím, že ti to můžu dokázat,“ zasmál se Dědek. „Že je to tak, Franto?“ oslovil náhle naproti sedícího strejdu, který už očividně dost přebral.

„Oba jste blbci, jeden jako druhý!“ odtušil onen podnapilý strejc a potom se svalil na podlahu.

„Vidíš?“ zasmál se Dědek. „Je mu úplně jedno, kolik má kdo z nás roků a jak kdo vyzrál. Prostě jsme pro něj oba blbci. Já jsem starý, ty jsi mladý, ale pro něj v tom není rozdíl. Svět chápe pouze podle sebe. A dneska to cítí tak, že všichni kromě něj jsou blbci, protože je blbec.“

„Ale vždyť i blbec musí vědět, že to tak není,“ podivil jsem se nad tím, jak zkušeně ten strejda dopadnul do jediného volného prostoru mezi obě lavice a okamžitě usnul.

„Tak teď sis právě sám odpověděl,“ opáčil Dědek. „On to neví. Věř mi, znám ho celý život. Je chudák odmalička blbec a proto má za blbce i všechny ostatní. Z mladého blbce to dotáhl až na starého blbce. A přesně tak je to i s tím vínem.“

„Takže kdyby byl v mládí chytrý, vyzrál by v ještě většího chytráka?“ pokusil jsem se o pitomý vtípek.

„Těžko říct,“ zasmušil se Dědek a zkoumavě se na mě podíval. „Ale dej si pozor, aby se to nestalo tobě. Staré blbce ostatní ještě tolerují, ale mladé chytrísky nemůže nikdo ani vystát.“