Slon

Slon

Když zhasla světla, zmizeli lidé a všechno utichlo, i on zavřel oči a chvíli si představoval, že je kolem něj nekonečná africká step. Jak vlastně vypadá step, nevěděl. Ale musela být obrovská, asi jako padesát šapitó vedle sebe, možná i víc. Vyprávěla mu o ní stará slonice, a taky o jemném písku, který byl všude kolem a o slunci, které umělo pořádně pálit. A večer, když zacházelo, svítilo jako obrovský rudý pomeranč. Sám znal hlavně světla z manéže, která byla ostrá a nepříjemně bodala do očí. Zatímco Stará se narodila „tam venku“, on znal odjakživa jen cirkus. Slunce vídal občas skrz mříže. Nebál se lidí, vlastně kdyby neznal Starou, asi by ani nevěděl, že je slon.

„Dobrý slon nikdy nezapomíná, nikdy nezaútočí na člověka a nikdy neskáče,“ opakovala mu trpělivě, zatímco jim lidé připevňovali na hlavu a hřbet blýskavou výstroj.

- „Proč?“

-“Protože je to proti naší přirozenosti.“

Se Starou v manéži prováděli různé kousky pro potěchu stovek tleskajících rukou. Diváci výskali, když se oba postavili na zadní a zaklesli se předníma nohama o sebe. Tajili dech, když Stará chytla chobotem dceru principála a vyhodila si ji na svůj hřbet a nadšeně křičeli, když se on, s roztaženýma ušima a zvednutým ocasem hnal po obvodu manéže, aby se na jeden ostrý hvizd krotitele na místě zastavil, rozstříkl písek na všechny strany a hlasitě zatroubil.

Postupně si začal všímat, jak je Stará při zvedání se na zadní stále více nejistá a opírá se o něj celou vahou. Poslední vystoupení musel krotitel dokonce dvakrát švihnout nespokojeně bičem, aby se postavila.

A pak, když se s cirkusem přesouvali na další místo, viděl Starou naposledy. Z přívěsu už nevystoupila. Nevěděl, kam šla, jestli se vrátila do stepi, o které tak ráda mluvila, ale na rozdíl od ostatních zvířat, která se při ztrátě svých kolegů chovala, jako by nikdy neexistovali, on na ni nezapomněl. A před usnutím si vždy opakoval tři pravidla svého druhu a vzpomínal při tom na Starou.

„Samozřejmě, že to udělá. A bude to něco, co v žádném cirkusu ještě nebylo. Napište to na všechny plakáty.“ Principál chodil po manéži a sledoval, jak jeho lidé staví hranici.

„A neměli bychom to přece jenom vyzkoušet, pane?“

„Ne! Nemáme čas! A tohle lidem vyrazí dech! Udělá to.“ Slova principála nepřipouštěla odpor.

Když šašek procházel kolem stání se slonem, kradmo mu podal jablko.

Večer, když mu navlékali třpytivou čelenku, cítil z lidských rukou neklid. On však žádný nepociťoval. Svou práci v manéži znal, vlastně neznal nic jiného, kromě svého stání a nebo přepravního vozíku.

Ostrá světla, konferenciér a hudba. Tentokrát, když vstoupil do manéže, však bylo něco jinak. Uprostřed hořela ohnivá bariéra.

„Dámy a pánové, skákající lvy a tygry jistě znáte. Poprvé v historii však budete mít možnost exkluzivně vidět našeho slona proskakujícího ohněm!“

Šapitó zaplavil potlesk mísící se s ohromenými vzdechy.

Principál mu zavelel, aby vylezl na stoličku. To zná, to je v pořádku. Pak mu však zavelel, aby šel dopředu. Uměl přecházet kavalety nebo ležící artisty, ale aby se dostal přes oheň, musel by jedině skočit.

„Běž,“ pobídl ho principál. Slon neklidně přešlápl na stoličce.

Manéží se rozhostilo napjaté ticho.

„Tab běž, dělej, skoč !“ Principál ho podrážděně pobídl tlustým bičem.

„Dobrý slon nikdy nezapomíná, nikdy nezaútočí na člověka a nikdy neskáče,“ opakoval si v hlavě, zatímco jej principál už vztekle švihal bičem přes záda a část diváků začala nespokojeně šeptat.

Před očima měl ohnivou stěnu a za sebou rozzuřeného člověka.

„….nikdy nezaútočí na člověka a nikdy neskáče, nikdy…..“

„Ty pitomý zvíře!“

Odrazil se. Stolice pod ním se zakymácela a převrátila. Chvíli měl pocit, že opravdu letí vzduchem. Pak byla tma.