Napálená společnost

Napálená společnost

 

PROLOG

 

Ve druhé polovině jednadvacátého století došlo vlivem celosvětové nerovnosti k povstání chudých proti bohatým. Nikoli chudých států proti těm za vodou, ale širokých chudých vrstev proti zhruba osmkrát možná devětkrát menší skupině dobře zabezpečených. Velké množství nuzných lidí mělo v té době těžko změnitelnou zálibu v nakopávacích látkách a chovalo v sobě nenávist k drahému opojnému nápoji těch vládnoucích.

 

Oni, ti chudí feťáci, se mocně vzbouřili proti velkému útlaku, protože nechtěli být nadále takměř nelidmi v továrnách, obchodech, kancelářích, na stavbách i polích a jinde. A tak tedy, jako již nejednou v dějinách, zapálil ďábel oheň smrti a vypustil své oddané z pekla v plné polní.

 

Vězte však, že temnými duchy posedlí a zhůvěřilí lidé skrze krev na svých rukou lepší společnost neuzřeli. Ba právě naopak.

 

Svět byl neustálými boji vyčerpán. Tři čtvrtiny pozemských plemen vyhynuly. Vládci padli a noví povstali. Ne lepší, jen noví. Změnily se majetkové i další poměry. Zrušena byla náboženství, nejen silově, ale i z nedostatku zájmu. Po hrůzách bojů prostřednictvím dříve nemyslitelných zbraní málokdo ještě vzýval bohy. A když, tak potají, poněvadž hrozily vysoké tresty. Souboj různých náboženství totiž stál podstatnou měrou za strašlivou Dlouhou válkou, kterou nakonec vyhráli nakopaní narkomani bez svědomí. Ale pro koho ji vlastně vyhráli? Zavedl se přísný zákaz opojného nápoje, pracovní povinnost a nesměla být hlásána jakákoli ideologie krom technologického pokroku.

Žádná láska, žádné náboženství, žádná zdravotní cvičení, žádné byliny, mírové kulty, víra, filosofie, esoterika, Bůh, předci...nic. Jen všudypřítomný bílý prášek.

 

 

Čechije

 

V zámožné Čechiji vyráběli průmyslově nejsilnější nákop světa. A to se velmi dařilo. Bílí vládci bílého zlata dávno překonali své hnědé blízkovýchodní bratry, kterým během války jejich černé zlato náhle došlo. Aby také ne – podřízení bílých šejků totiž napálení neustále pracovali.

 

Nejoblíbenější vozidla opouštěla brány továrny, kterou nakoplá vláda koupila zpět od válkou zbídačených germánů a přejmenovala ze Škody na Schodu. Tato pýcha národní čechijské techniky měla více než 65% středoevropského trhu. Toho času velmi úspěšný model Schoda Startpak twi¹ měl dokonce svou vlastní sochu v Ústí bez Labe. Smažky ho milovaly, protože se dal různě rozebírat a zase skládat.

 

Všeobecně přijímán byl daleko za hranicemi onen perník, ta bílá perla Čechie. V každém městě i vesnici měli lidé nákopny, které nahradily staré hospody. Byla to místa, kde se hosté mohli třebas překopnout různě dobrým matrem a sem tam i něčím zahraničním. Pak měli k užívání šipky, kulečník, fotbálek, počítačové i stolní hry, soukromé minipokojíky a další věci, dle nabídky nákopny.

Jeden z nejlepších perníků měl kupříkladu původ v Plzni. Ze zničeného pivovaru tam v šedesátých letech vznikla jedna z prvních povolených varen a perník z ní byl velmi poptávaný všude na Zemi - za jeho úspěchem stála prý voda používaná při výrobě v plzeňské Pravarně. Ale ani jiné lokální varny příliš nezaostávaly. Vzniklé mnohdy na půdorysech pivovarů a lihovarů, které feťácká chátra zlikvidovala během války, dodávaly svůj produkt do všech koutů vlasti i širšího světa. Originální čechijský výrobek poptávali lidé natolik, že ho dokonce v drahých frenčízách vařili Češi, Moravané a Slezané přímo na daném cizím území z dovezených tajných přísad.

Tento způsob především a hlavně stál za bohatstvím tohoto padlého národa, z něhož povstali nejlepší vařiči – objevitelé a vylepšitelé starého původního návodu na výrobu pervitinu.

 

1TeslaWatt Interconnected

Lubor a Michal

 

 

 

„Kam dneska? Ke Krásný čáře nebo Zlatý stříkačce?“ zeptal se pomalu Lubor.

 

„Dem do Čáry, chci si dát dlouhej pokojík. Mám love z práce..“ Odpověděl mu přímo Michal.

 

„No do mrdky, na to seru! Mrdka vypíčená! Viděl si ji? Štětka!“ hlasitě

pokřikoval z ničeho nic Lubor.

 

„Co jeee..., píčo?“ Řekl Michal.

 

„Ta svině Aneta se tamhle táhne s Mírou, de mu určitě hulit do kabiny, kurva!

Teď šli dovnitř. Dou na přepal, svině. Do Čáry nejdem...seru už na párno, chci

se vožrat!“ oddechl zbrunátnělý Lubor.„

 

„Do píčy, já dávno chlast nefetuju! Jen kůli kurvě, co tě už neprcá, se

nechceš porádně napálit? Přivezli tam novej, růžovej...krásný kameny, před

tejdnem sem dal a šoustal umělku deset hodin, blbe! Ser na ni, nasyp se a

vem si Libuši 23, ta kouří jak královna...k čemu živý ženský, jen samý

sračky.“ Lákal Michal.

 

„Já nejdu, už nechci smažit, už ne...už to nevydržim,“ odpovídal najednou

plačtivě Lubor.

 

 

 

„Vo tom sme mluvili milionkrát, čuráku! V týhle době a společnosti prostě

musí člověk smažit, jinak skončil. Budeš píčo tak dlouho přemejšlet a lítat,

že tě nakonec vodchytnou fízlové a dostaneš zlatou za volnomyšlenkářství.

Drž hubu a krok, smaž, pracuj a všechno bude v pořádku,“ trpělivě

vysvětloval Luborovi kamarád a dodal: „Chlast teď beztak neseženeš; benga

předevčírem zatáhli palírnu tlustýho Pepy a ten půjde tak na dvacet na

nucenky. Toho už neuvidíš. Prodával až moc, kokot.“

 

Lubor a Michal byli kamarádi od dětství. Spolu se poprvé ve dvanácti letech

napálili ve sklepě u Michalovy matky. Když se to dozvěděla, jen se pousmála.

Pervitin byla již hodně let společensky tolerovaná látka, která zásadně

přispívala k výkonu všech pracovníků. Celý národ jím byl uchvácen a nejlepší

vařiče uctíval. Matka Luborovi řekla, že sama si šňupla první čárku v

jedenácti. Jeho otec prý ve čtrnácti. Otce Michal viděl v životě jen párkrát.

Byl již ostatně několik let mrtev. Nepodařilo se mu odhadnout dávku a zemřel

kdesi o samotě na prahu čtyřicítky.

 

Perník byl všude a za vším. Lidé umírali dříve, ale vinili spíše notně znečištěné životní prostředí, než aby se vážně pozastavili nad pravidelným masovým užíváním. Povolen byl od patnácti let, nicméně děti s ním měly často daleko ranější zkušenosti, protože si prošly příznaky nedostatku hned po porodu v prvních týdnech života.

Velkou roli ve společnosti hrál zvrácený způsob uspokojování. Umělé ženy a muži, tedy zpola lidští roboti, s nimiž přicházeli dívky a chlapci o poctivost, byli k mání snadno. Mnozí ani nepoznali milování s živým protějškem, protože mezi muži a ženami panoval citový chlad a často i hluboká nenávist.

K zajištění pokračování druhu a nových pracovníků museli zdraví mladí do sedmadvaceti let odevzdávat svá vajíčka a semeno do zvláštních zařízení – genetických bank. Navíc všechny zdravé dívky a ženy měly porodit alespoň dvě děti. A čím víc, tím líp. To byla svatá povinnost, protože plodnost neustále klesala a mnohá nemluvňata se navíc rodila deformována. Každé zdravé novorozeně skýtalo ženě větší výhody. Z důvodu plození nemusely zasloužilé ženy pracovat, což jim mužové notně záviděli. O děti se ony ženy mohly starat a nebo je také měly možnost předat výchovnám, kde se o ně postarali roboti. Tato možnost výchovy v ústavech byla nahlížena jako více státotvorná, ale pravdou bylo, že ženy se dětí nerady vzdávaly. Obvzlášť, pokud během těhotenství poněkud ustupovaly od smahu.

 

Po třicítce se vlivem dlouhodobého užívání nakopávacích látek zdravotní stav obou pohlaví prudce zhoršoval, a proto byla velká celospolečenská poptávka po dětech a mladistvých. Ve čtyřiceti letech měl každý člověk právo na nákop zdarma a muži nemuseli nadále pracovat. Jen, pokud chtěli. Většina lidí umírala před padesátkou, ale ani smrt v daleko mladším věku nebyla výjimečná. Do práce se nastupovalo v patnácti letech a dále studovat převážně technické obory mohli jen nadprůměrně nadaní a motivovaní žáci. Velmi žádané byly ještě medicinské i biomedicinské obory a mnoho práce měli zubaři.

 

Rodina, jako ji znávala předchozí pokolení, neměla v této skutečnosti prostor. Vlastně bylo dlouhodobé soužití muže, ženy a dětí nahlíženo velmi záporně jako něco zahálčivého a tím krajně neslušného až protispolečenského. Páry se měly scházet leda krátkodobě a nejlepší bylo, když z jejich styků co nejdříve vzešly nové plody - budoucí pracovníci. Tyto děti pak své rodiče dohromady nevídaly, protože dlouhodobé svazky byly naprosto výjimečné. Bydlely u státem slušně zajištěných matek či ve výchovnách a otce nebo tzv. Věnovatele semene, mohly navštívit jednou za čas. On o ně ale většinou neměl stejně zájem.

 

Luborovi a Michalovi bylo 28 let a oba již byli připraveni o plodnost.

 

....Pokud chcete pokračování, napište mi sem.

---