Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Starej Braha

23. 02. 2020
3
5
448
Autor
Karla9

 

Starej Braha

 

Ulice ztichla. Na místo dětskejch hlasů se do prostoru natlačilo teplo. Zůstal sem jako vždycky sám. Sám s koloběžkou. Já o moje velký plány. Mechanický opakující se krátký pohyb dopředu dozadu. Předním kolem masakruju dvě úplně placatá těla. Plošticím sem to spočítal hned. Mravenci kličkujou v rozpadajícím se asfaltu. Chtějí zmizet z dosahu mýho vzteku. Zase mi utekly. Potvory. Měly mě hlídat. Je mi teprve šest. Nejmladší na ulici je Roman, ale toho vždycky táhnou sebou. Ještě nemá koloběžku. Kdyby ho nechali samotnýho, tak by řval. Mravenci dostali pro tentokrát milost. Znuděně popojíždím od branky k brance. Občas se stane, že načapu někoho na zahrádce. Mám pocit, že starší ženský odkládají košťata a motyčky, hned jak mě zblejsknou za plotem. Držej to nářadí v ruce stejně, jako já koloběžku. Hledaj někoho, s kým by si popovídaly. Ale dnes je za brankama mrtvo. Děti z rozpálený ulice zmizely do lesa nebo ke splavu a dospělí…Co vlastně dělaj dospělí, když vyženou děti na ulici?  

 

Vždycky mě to táhlo k baráku starýho Brahy. Nevím, jestli je starej, ale vypadá tak. Máma říká, že starej není, že to má z toho, jak chlastá. Má úplně jinej plot, než ostatní. Z vlnitýho žlutýho plastu. Sousedi z ulice maj ten plast na kůlnách nebo na psích boudách, ale Braha si z tý neprůhledný hrůzy postavil plot. Je všelijak polámanej, špinavej, ale není přes něj vidět. Kam není vidět, tam se něco skrejvá. A když to něco není zavřený, tak mě to láká a přitahuje jako magnet, co ho máme doma na ledničce. Branky maj obvykle kliku, ale Brahova měla jenom drát. Otevřel by to i cvičenej papoušek. Neschovával se a nebyl nebezpečnej. Dospělejm se nedá všechno věřit. O Ježíškovi mi taky lhali. Táta i máma. Chodil sem do čtrnáctky, co je napsaná na červený plechový tabulce, rád. Umím přečíst čísla, i když ještě nechodím do školy. Ségry mě to naučily až do stovky. Ještě to nevědí, ale umím přečíst i pětistovku. Máma ji má někdy v peněžence. Většinou je tak ale jen zelená stovka. Čtrnáctka je lehký číslo. Jenom jednička a čtyřka. Visí trochu nakřivo nad dveřma do baráku. Starej Braha nezavírá. Vím to. Jeho pes si totiž umí otevřít dveře. Předníma packama skočí na kliku a je venku. Je stejně šedivej a špinavej, jako jeho pán.   

 

Krkne si a postaví prázdnou láhev od piva vedle gauče z chromovaných trubek. Už jich tam má vyřádkovanejch víc, ale nejsou z dneška. Jen se mu nechce uklízet. Však taky proč. Kontrolu z hygieny ani ze svazu žen nečeká. Po guláši je nejlepší se natáhnout s knížkou, která brzy splní svůj druhej účel. Zabrání mouchám, aby mu lezly po ksichtě. Chvílema se pochechtává a chvílema má chuť strčit ruku pod tepláky. Některý scény jsou pěkně lechtivý. Když měl ještě v životě nějaký sny, toužil napsat knížku, při který by si to měl každej chuť udělat. Žádný porno, ale pěkně reálně popsaný erotický scény.

 

„Kdo je? Jestli seš to ty, mladej, tak se neschovávej a pojď rovnou k věci. Seš nenápadnej jak prach na silnici, koukej vylízt.“

 

Mačkám se pod věšákem a do nosu natahuju vůni propocenejch a benzínem načichlejch bund, košil a manšestráků.  

 

„Dobrej. Já sem šel jen tak kolem a bylo otevřeno…“

 

„Nekecej. Míša chrápe se mnou na gauči a nikdo jinej tady od rána dveře neotevřel. Seš zvědavej jak vopice a pořád mi sem lezeš. Sedni si, dám ti kus tlačenky.“

 

„Já sem teď vobědval. A naše babka říká, že nemám nikde vomrzovat.“

 

„Jdi do háje s tvojí babkou. Takovou čarodějnici bych na tvým místě neposlouchal. Až budeš větší, tak ti budu vyprávět, co tady po vesnici vyváděla v dvaapadesátým. To budeš čubrnět. Všichni si to moc dobře pamatujou, jen se teď vo tom významně mlčí.“

 

„Co znamená v dvaapadesátým? Je to dvojka a pětka?“

 

Maluju si ty čísla do vzduchu a koukám, jak si starej Braha dává svý mastný šedivý vlasy do gumičky. Jinýho chlapa s culíkem jsem ještě neviděl.

 

„Hele, nemudruj kluku, koukám, že seš fakt ještě malej. Padesátky byly taková hnusná doba, kdy všem lidem na kopci ukradli krávy, koně a pole a ještě jim u toho vykládali, že je to pro jejich dobro. Prdlajs. Zlodějina vždycky zůstane zlodějinou. Tvoje bába tady lítala s rudým praporem místo koštěte.“

 

„Lítala na praporu? Jak se kradou pole, pane Braho?“

 

„Neříkej mi pane a vyser se na to. Kolik ti je? Pět, šest? Pole si nikdo nestrčí pod kabát. Vysvětlím ti to, až ti bude aspoň patnáct. Von se bolševik do tý doby nezmění a ty si na ledacos přijdeš sám. Já věřím tomu, že na každýho jednou dojde. I na tvoji bábu. Nebyla jediná, to si nemysli. Ty za to ale nemůžeš. Chceš si prohlížet knížky?“

 

Chodil sem tam často. Dokonce, i když mi kvůli tomu nařezali, nebo mě máma donutila klečet v kuchyni u kredence. U klečení se dá počítat do sta. Pozděj až do střistašedesátipěti. To byl můj rekord. Ne v počítání, ale v klečení. Třistašedesátpět vteřin mi trvalo sebrat odvahu a vypálil z kuchyně. Na schodech sem se párkrát skoro přizabil. Máma za mnou něco ječela a já se chvíli klepal strachy buď z toho, že mě chytne, nebo z toho, že to nabonzuje tátovi, a ten mě večer seřeže vařečkou. Sprintem do lesa, do našeho bunkru, postavenýho z prken, větví a kusu žlutýho vlnitýho plastu. Ségry ho postavily a braly tam děti z party. Byla to dobrá schovka. Dalo se tam sedět na starým kýblu ze smeťáku, poslouchat dunění vlaku, projíždějícího tunelem, kohoutí kokrhání a štěkání všemožnejch vesnických ratlíků. Seděl sem tam a představoval si, co tím štěkáním říkaj jeden druhýmu. To sou zvuky mýho dětství, vždycky mě uklidňovaly. Často sem do večera na všechno zapomněl a někdy zapomněla i máma. Vlastně to ani moc nebolelo, když mě táta seřezal. Horší bylo, když se začali řezat mezi sebou a když nadávali hůř, než Braha. Náš barák byl na ulici poslední. Tou dobou už byla babka hluchá.    

 

***

 

Koloběžku sem dávno odložil do kůlny. Začalo období postupné likvidace kol  zděděnejch po ségrách. Hnusný starý herky. Buď měly malý kola s velkejma nafukovacími pneumatikama, holčičí trubku, nebo co bylo úplně nejhorší, červenou barvu. Kluci se mi samozřejmě posmívali. Jezdili na modrejch nebo zelenejch kolech se štanglí. Já sem měl zase nejvíc samolepek. Ve škole jsem je byl ochoten vyměnit za cokoliv. Pánskýho favorita mi máma slíbila k patnáctinám. Neuměl sem si tak dlouhý čekání představit.

 

 

 

Brahův barák se pomalu propadal časem na svý dno. Krásný, vlastnoručně vyrobený dlaždice na dvorku, mizely v trávě jako mexický pyramidy v džungli. Bylo mi líto všech těch koňskej hlav, ryb, hvězd a kosočtverců s čárkou, který Braha namaloval drátem do betonu, když si dlaždice vodlejval. Byl to nedoceněnej tvůrce naivního umění, velkej čtenář a filozof, ale chátral stejně, jako jeho barák a plastovej plot. Na spoustě míst ho měl vyspravenej prknama nebo pletivem. Chátrání bylo spjatý s celou tou dobou, ale to mi došlo až pozdějc. Kluci pochopili, že kopnout do Brahova plotu, znamená velkou zábavu. Po dvorku se rozlítly křehký žlutý střepy a z útrob domu se ozvalo hromobití. Já nekopal, ale těm slovům sem se smál stejně jako ostatní. Braha měl neobyčejně bohatou slovní zásobu. Velmistr sprostejch slov.

 

 

 

Poď! Poď, joooo, ufff, aaaaaa, dělej, dělej, dělej... Z ložnice se ozývalo funění, chrochtání, pleskání, čvachtání. Braha by byl schopnej chovat v ložnici prase, ale šlo o něco jinýho. Kdysi se podobný zvuky ozývaly i z ložnice mejch rodičů. Bál sem se, že táta mámu trápí, ale většinou se pak smáli, ona šla na záchod, zkontrolovala, jestli jsem přikrytej a než se vrátila, táta už řezal. Mlaskala pak na něj celou noc, ale stejně to nepomáhalo.

 

Dveře byly pootevřený, tak sem nakouk. Myslím, že by to udělal každej kluk. Viděl jsem Brahův kostnatej zadek a koule, co se pod ním houpaly jako zvon. Spíš mě tušil, než viděl.

 

"Co, mladej, myslíš, že je teď dobrej čas na návštěvu?"

 

Zpoza jeho ramene vykoukla rozčepejřená hlava Králky. Ta ženská se jmenovala Věra Králová, ale všichni jí říkali Králka. Bydlela dole u zastávky. Bylo tam několik divnej činžáků, co dřív patřily k fabrice a několik divnejch rodin, co v nich bydlely nebo se z nich stěhovaly. Králka byla stejně nevzhledná jako to místo, v kterým bydlela a krákorala nesmysly svých nakřáplým hlasem. Měla pět dětí, s kterejma žila sama a s kterejma sme nekamarádili. Možná byla maximálně bitva, když nám dolňáci vyhlásili válku. Dělostřelectvo házelo slizký pytlíky vod mlíka naplněný vodou a pěšáci drny trávy. Nakonec vždycky někdo brečel, ale častěj voni, než my.

 

 

 

"Nekoukej a dones mi pivo. Stejně už máš nejvyšší čas pochopit, na co maj dospělý ženský pipinu."

 

Byl sem na jeho drsný řeči zvyklej, ale před Králkou to bylo jiný. Se srdcem v krku sem vycouval na dvorek, chytnul kolo a jel si to promyslet do našeho bunkru. Už byl jinde. Dál od baráku, v Drejsláku. Ten starej nám rozbili lidi z ulice a všechno naházeli do lomu. Tenkrát ještě neexistovaly popelnice a smeťák pod lomem byl pro nás ráj. Prej abychom neměli kde dělat lumpárny. Blbci. Lumpárny sme vždycky dělali venku. V bunkru sme se schovávali, přemejšleli, nebo kecali. Ten novej byl mnohem lepší. Svrchu ho nebylo vůbec vidět. Střecha byla z větví a ještě sme ji zasypali jehličím. Takhle to dělali uprchlí trestanci, říkal mi to Braha. Ve válce si postavili skrýš úplně stejně. Lidi z vesnice ji strhli jako náš bunkr, když se tam oběsil listonoš. 

 

 

 

Prcaj. To je to slovo, co tiše vyslovujou jen ti největší borci. Našel sem ho napsaný na malým složeným papírku v šatnách. Občas sem ho zaslech na klučičích záchodech a taky na autobusáku. Tam poletovalo jako chmýří z pampelišky. Holky před ním uhejbaly a červenaly se. Ty menší jen vykuleně zíraly. Dřív sem taky nevěděl. Jen tušil. Starej Braha mi to předved na živo. Z Králky si všichni utahovali. Říkali, že dá každýmu, a já nevěděl, co. Byla hodná. Když mi bylo šestnáct, šel sem se jí jednou večer zeptat, jestli nemá cigáro. Bylo to celý jasný jak facka. Kvůli cigáru by nikdo až dolů k zastávce nešel. Nakonec k ničemu nedošlo. Než se svlíkla, dostala astmatickej záchvat.  

 

 

 

***

 

 

 

Když sem se přišel rozloučit, nebyl Braha doma. Nevím, jestli už byl v tý době v důchodu, nebo pracoval. Všechny jeho dny vypadaly stejně. Většinou se válel na svým proleženým gauči s votrhanejma zelenejma matracema. Čet knížky nebo noviny a poslouchal Hlas Ameriky. Lehával tam s ním Míša, kterej měl ve stáří ochrnutý zadní nohy a neudržel chcaní. Všichni z ulice Brahovi říkali, ať ho utratí, ale von nechtěl. Říkal, že není pravda, že se Míša trápí. Prej byl na tom gauči šťastnej a taky tam jednoho dne chcípnul. Braha ho při tom držel kolem krku. Poslouchali Mozarta.

 

Když někam vodcházel, sundal svý jediný modrý tepláky s vytahanejma kolenama. Na tílko, co kdysi bejvalo bílý, natáh kostkovanou flanelku a jedny z černejch manšestráků si utáhnul páskem na holý tělo. Vždycky mi říkal, že správnej chlap chodí jedině na vostro. Máma říkala, že to sou kecy. Chodil nahoru do vesnice do traktorky. S něčím tam pomáhal. Občas taky přijel někdo za ním a on se na dvorku nořil do starejch škodovek nebo do trabantů a za opravu si bral jenom slivovici nebo pivo. Než sme odjeli, žádný auto se už na jeho dvorek nevešlo. I v baráku se postupem času zmenšoval prostor. Stůl v kuchyni pokryly různý věci, židle byly plný hadrů, nebylo si kam sednout. Z koutů se doprostřed kuchyně tlačily plechovky, flašky, součástky a nádobí. V oknech stály uschlý kytky. Bylo to, jako když se utahuje oprátka.

 

 

 

Tenkrát mi bylo sedmnáct a nejtrvalejší z mejch pocitů byla nejistota. Měl sem radost, že vypadnu z týhle díry a zároveň mi bylo jasný, že to je konec mýho starýho života. Jedinýho života, kterej sem znal. Holky vypadly z domu dávno přede mnou. Helča otěhotněla v šestnácti. Klára odešla na střední a dovolili jí zůstávat na intru celej tejden. Když umřela bába, naši už se nemohli ani cejtit a táta zmizel někam do Prahy. Od tý doby sem ho neviděl. Táhli sme to s mámou v baráku, co to šlo, ale nakonec sme vo něj stejně přišli. Chtěl sem jí nějak pomoct, chodil sem na brigádu, ale bylo už pozdě. Občas sem si na starýho Brahu vzpomněl. Jet se mi tam ale nechtělo. Bylo to takový divně těžký. Stejskalo se mi a zároveň sem to nechtěl vidět znovu. Cejtil sem nasranost i smutek zároveň.

 

Máma o starým baráku nikdy nemluvila, ale myslela na něj taky. Viděl sem to, když si před panelákem vokopávala malinkej záhonek s kytkama. Do rána jí je někdo rozšlapal. Byla nemocná. Stála s motyčkou nad mrtvejma tulipána a slzy jí kapaly na zástěru. Červený tulipány měla vždycky nejradši.

 

 

 

***

 

 

 

Byl sem už dávno dospělej, když zavolali policajti. Celý se to ve mně sevřelo, skoro sem se nemoh nadechnout. Zjišťovali, kde bydlím, co dělám, kdy sem tam byl naposled. Prej že se mi ozve notář. Braha byl mrtvej.

 

Mockrát sem si v létě říkal, že se za ním pojedu podívat. Hnusný vzpomínky vybledly, spíš mi zůstaly v hlavě louky pampelišek, velký bílý mraky na modrý obloze, zvuk cirkulárky a vůně spálenýho listí. Měl sem chuť zapařit s klukama, pozdravit Králku a babky z ulice. Ale po tom telefonátu sem chtěl zalízt do bunkru v lese, sednout si na plechovej kbelík a brečet. Z dědickýho řízení sem pochopil, že starej Braha chtěl, abych dostal jeho knížky. Nikdy by mě nenapadlo, že měl sepsanou závěť. Našli ji v hromadě starejch novin. 

 

 

 

Ze dvou věcí se nemůžu vzpamatovat dodnes. Dozvěděl sem se, že náš barák koupili nějaký lidi, vod nich zase další lidi a nakonec tam žili feťáci, co si udělali v obýváku varnu. Ještě že to neví máma, tu by to položilo. Samozřejmě začali chodit za starým Brahou. Ten se bavil s každým. Když něco měl, tak se rozdělil a vchodový dveře měl věčně votevřený. Našli ho na gauči, prej už tam pár dnů ležel. Podrobnosti sem slyšet nechtěl. Utnul jsem to hned, jak začali o těch zelenejch matracích. V baráku by to po bombardování nevypadalo hůř. Feťáci prej mysleli, že najdou zlatej poklad. Přitom z něj všechno vytáhli ještě když byl živej.   

 

Ta druhá věc, ta mě dostala ještě víc. U notářky sem se sešel s klukem, kterej byl stejně starej jako já. Jeho máma mu prej nikdy nedovolila vidět tátu. Rozešla se starým Brahou dřív, než se Honza narodil. On na něj celej život platil, prej mu dokonce posílal dárky. Koloběžku a taky modrý kolo se štanglí. To mi řek.

 

Honza dostal klíče a jel pro ty knížky se mnou. Čtrnáctka už tam nevisela a dveře byly zamknutý. Byl tam hroznej smrad a bordel. K tomu cizej člověk nemůže mít vztah. Našli sme fotku, na který sem vyfocenej já asi v deseti letech a starej Braha. Už si nepamatuju, kdo nás tenkrát u toho hnusnýho plastovýho plotu fotil. Držel mě kolem ramen, úsměv od ucha k uchu. Honza na to koukal a byl dost smutnej. Vzal sem si tu fotku a šel se podívat do Drejsláku. Chtěl sem zjistit, co se stalo s naším bunkrem.

 

Na knížky seru. Většinu z nich sem přečet ještě před tím, než sme se vodstěhovali. Ať to Honza celý prodá nebo zapálí. Když sem šel kolem lomu na nádraží, ani sem se nevohlíd. 

 

  

 

       

 


5 názorů

Karla9
24. 02. 2020
Dát tip

Díky za všechny názory. Mám o čem přemýšlet:-)


trojort
24. 02. 2020
Dát tip

...mě to přijde dost dobrý---


Gora
23. 02. 2020
Dát tip

Ahoj, příběh smutný, bez jakékoli naděje, jakých se kolem nás odehrávají spousty. 

Zarazil mne třetí odstavec, kde si nejsem jistá, kdo je tam  vypravěčem, když šestiletý chlapec /doteď v ich formě/ nemůže přece vědět, že ten osamělý muž: Krkne si a postaví prázdnou láhev ...atd...chvílema má chuť strčit ruku pod tepláky.

Dost popisné bez nějakého zásadního významu k ději:Stůl v kuchyni pokryly různý věci, židle byly plný hadrů, nebylo si kam sednout. Z koutů se doprostřed kuchyně tlačily plechovky, flašky, součástky a nádobí.

Mravenci kličkujou v rozpadajícím se asfaltu. Chtějí zmizet z dosahu mýho vzteku. Zase mi utekly. Potvory. Měly mě hlídat. - tady bych přehodila větu Potvory. před Zase mi utekly, jinak bys tam musel mít utekli/ti mravenci/

že to je konec mýho starýho života. Jedinýho života, kterej sem znal. - to je vcelku zbytečné, je jasné, že jiný život neznal:-)

Za nejhezčí moment v povídce považuji tenhle:

Máma o starým baráku nikdy nemluvila, ale myslela na něj taky. Viděl sem to, když si před panelákem vokopávala malinkej záhonek s kytkama. Do rána jí je někdo rozšlapal. Byla nemocná. Stála s motyčkou nad mrtvejma tulipána a slzy jí kapaly na zástěru. Červený tulipány měla vždycky nejradši.

Bylo by dobré dát celému textu něco navíc, nějakou lepší pointu nebo prostě něco zajímavého, nevšedního - nadhled...jít do pocitů toho kluka /bez klišé a frází/... tohle mi tam chybí.

Do začátku tip.


Luzz
23. 02. 2020
Dát tip

není to špatný, styl je docela fajn, ta zdánlivá nezúčastněnost mě bavila, i když místy, jak to pořád jede v těch stejných kolejích, to ztrácí šťávu... a tím pádem je to trochu zdlouhavý.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru