Ředitelka

Dveře do třídy se s tichým skřípotem pomalu otevřely a v jejich rámu se jako živý obraz objevila postava ředitelky Hany. Její šaty hýřily veselými barvami, na očích měla brýle s falešnýma očima.

Terezce v první lavici při pohledu na ředitelku zaskočilo.

„Klid...“, řekl spolužák Honza a udeřil ji mezi lopatky. Zbavil ji tak zeleného bonbónu, který po dopadu rychle a pevně přilnul k linoleové podlaze.

Ředitelka nejistými kroky dospěla k tabuli a zamumlala: „Běžte na koberec.“

Když se děti začaly šouravě přemísťovat z lavic na určené místo, vytáhla z kabelky plácačku s alkoholem, otočila se čelem k tabuli a rázně si přihnula. Pak se odebrala za dětmi. Našlapovala obezřetně a přidržovala se lavic. Děti mezitím utvořily na koberci kruh a ona jej úspěšně doplnila.

„Víte, kdo má dnes svátek?“ zeptala se s předstíranou veselostí.

Děti mlčely, udiveně se po sobě dívaly.

„Já!“ důrazně prolomila ticho ředitelka.

„Zpívejte!“ rozkázala.

I přesto, že se Terezka rozbrečela, začaly děti nesouhlasně zpívat. Během chvíle však jejich hlasy splynuly v tuto píseň: „Dnes má někdo svátek a to se nám líbí, je to - vždyť ji znáte - Hana z naší třídy, všechno nejlepší, všechno nejlepší, všechno nejlepší, všechno nejlepší...“

Když dozpívaly, byly Haniny oči zalité slzami. To děti spatřily až když si sundala brýle s falešnýma očima a dala je Terezce, která prožívala podobné emocionální vypětí jako ona.

Pak bylo ticho. Když se Hana uklidnila a vytřela si oči kapesníkem, pronesla tuto řeč: „Děkuji vám, milé děti. Je moc pěkné, že jste si vzpomněli na můj svátek. Má pro mě někdo nějaký dárek?“

Ticho a sklopené oči jí byly odpovědí.

„No, nevadí. Je to vaše kolektivní vina. Nebudu z toho dělat ukvapené závěry. Se školou v přírodě však nepočítejte.“

Když se toho odpoledne za posledním dítětem zavřely dveře, Hana si k sobě do ředitelny zavolala školnici a řekla: „Seber to hovno u brány, očisti lavičky posrané od ptáků a zlikviduj tu zdechlou kočku za plotem.“

Školnice nervózně trhla hlavou a téměř neslyšně řekla: „Svině.“ Pak za sebou zabouchla dveře a zmizela. V tu chvíli do sborovny vyzdobené spoustou pravidel o asertivitě vstoupily dvě mladé kolegyně,

„Ahoj holky! Hu hu hu!“ řekla Hana.

„Hu hu hu!“ odpověděla Jitka s Maruškou současně.

Pak si všechny klekly na čtyři, chytly se vzájemně za nohy a plazily se chvíli dokolečka. Po tomto rituálu ženy se smíchem usedly do křesel.

„My pro tebe něco máme, Haničko!“ řekla Jitka. „Ale předtím, než ti to dáme - ale to ty jistě tušíš, ti zazpíváme.“

Jitka s Marií zpívaly píseň Dnes má někdo svátek a Hana se jako by stále více nořila do křesla, na kterém seděla. Když jí děvčata předala sadu kříd, ukazovátko z jasanu a láhev becherovky, Hana málem štěstím omdlela.

Když ji kolegyně se smíchem vzkřísily, vzájemně se všechny objaly, řekly si, jak moc se mají rády a slavily hluboko do noci.

Nechtějte vědět kolik nevinných dětí dalšího dne pocítilo trpkou příchuť moci z rukou ředitelky.