Za plotem

Na prahu se vždy dobře sedává. Čím to je? Jedná se o ztvárnění idylického pohledu na vstup do domova? Je to pouze opojením atmosféry interiéru a zároveň závanem venkovní flóry? V tom případě račte obsadit i okna a komíny, jen do toho!

Osmiletý capart, sedě na prahu, vyžlovitý. Pouze vypoulené tváře evokují kolemjdoucím tělesnou korpulenci, pohled na vyzáblé končetiny spíše pěstuje dojem toho, že má tento hoch v ústech tucet sterilovaných okurek. Spíše se mu ale v dutině ústní převrací trudnost a znuděnost.

Dumání nad další aktivitou zabralo drahnější čas. Mohl bych pouštět sáčky?! Vy neznáte toto alotrium? Hanba, a já vám to teda představím: Nejlépe se praktikuje při silném vichru. Uzměte v rukou igelitový sáček (má-li v sobě zbytek cukru po skořičáku, nevadí). Natáhněte jej proti větru a pokojně počkejte, až se do něj začne bezuzdně pchát vzduch. Po naplnění sáček pusťte, pozorujte jej, pelašte za ním, tetelte se blahem! Švanda na dlouhé dny! Tato skopičina povětšinou končila tím, že se vznášející se objekt zasekl na místech, kam má hnáta nedosáhla. Vzhledem k tomu, že se na naší zahradě rozprostírá majestátní, široce větvený ořešák, nemělo mé počínání delšího trvání. Aktivisté, nebuďte bázliví, jdu si kleknout na hrách.

Usoudil jsem proto, že harcování po zahradě je adekvátní náplní dne. Žasnul jsem nad změtmi krtinců. To mi ostatně zůstalo i do dneška. Ty skrumáže hlíny jsou zkrátka senzační! Ale samotného krtka jsem nikdy nezmerčil. Ani jezevce. Mám rád jezevce a krtky. Krtince taky. Jezevince nejsou, pochopitelně.                  Následně jsem spatřil plénum pampelišek. Či snad smetánek? Taxonomičtí bafuňáři, udělejte nám v tom jasno, v té smetánce mezi kvítím!

Nyní budete žehrat, lamentovat a hartusit nad mým počínáním. Nejsem žádný grobián, ba naopak! Znuděnost a prostoduchost útlého věku však koná své. Nakročil jsem k jednomu exempláři. Úhledný stonek, fanfarónsky vyhlížející. Napřáhnul jsem svoji haksnu a laxním kopem sňal květ i s částí stonku. Z řezu se řinula bílá tresť a já pokračoval náruživě i nadále. Hotový floristický Jack Rozparovač.

Nutno dodat, že při mém houževnatém počínání jsem neměl ideální obuv – otcovy kroksy, černé, velikost 45. Další rozmach proto skončil fiaskem. Pravá kroksa opustila moji nohu a chvíli se ledabyle sunula vzduchem k pletivu, ohraničující pozemek náš a pozemek sousedovic. Přehoupla se přes plot a dopadla dobrých pět metrů za něj. Rázem jsem se mohl přirovnat k objektu, v němž nám vzkvétaly macešky. Ovšem že mluvím o tobě, truhlíku.

,,Mami, naše bota je u sousedů“ vysoukal jsem ze sebe poté, co jsem doskákal na jedné noze ke skleníku, kde se matka lokalizovala.                                                                                                                  Skleníky mám rovněž moc rád. Občas dutám nad tím, jak by svět vypadal, kdyby se veškeré výrobky přeměnily na výchozí suroviny. Místo tepelné izolace by byly okurky, papriky a brukve pokryty pískem. Inovace pískovišť po celém světě, impozantní, že ano?                                                                         Matka na mě užasle pohlédla. Pokud se vám někdy v životě naskytla možnost odpovědět ,,co na to jako říci?“, věřte mi, že v tomto okamžiku musela mít matka obsedantní myšlenky, týkající se použití této glosy. Místo toho pobaveně pravila: ,,Tak nám pro ni dojdi.“ Vzal jsem nohu na rameno a šel jsem.

Loudal jsem se, co vám budu povídat. Sousedské vztahy byly vcelku napjaté, přičemž byly napínány spíše ze strany sousedské.                                                                                                                        Které dítko rádo nesbírá kaštany? Mladí filatelisté tímto sběratelstvím možná pohrdají, ale jinak se jedná o rozšířený druh dětského rozradostnění. Pro všechnu zlost se ve vesnici kaštan (jírovec pro vás, botanici) nacházel přímo před sousedovic stavením. Byl jsem jimi kárán za to, že jsem pod stromem zanechával ostré zelené schránky od kaštanů a tím zohavoval trávník, vlastnictví obce. Pardon, ale z ostrých zelených schránek se oproti kaštanům staví zvířátka ze špejlí vcelku náročně. Pomalu jsem si to doštrádoval až k obydlí, za jehož plotem se nacházela ta zplodina ševce, potažmo zplodina vietnamských manufaktur. Teď co říct že. ,,Dobrý den, poštovní holub omylem doručil moji zásilku o adresu dál, mohu si pro ni dojít na vaši zahradu?“ nebo ,,Nepotřebujete posekat trávník? Už vám to pěkně zarůstá a mohu vám rovnou vytrhat ze záhonů pýr, stovka na hodinu.“ Bylo třeba asi přeřadit na serióznější tvář.

Vážná maska nasazena, zvonek stlačen, já znervózněn. Vyšel pán. To mě alespoň krapet uklidnilo, neboť mužský obyvatel tohoto obydlí byl značně rozmilejší. Spíše méně nerozmilejší, ale to vem čert. Neváhal jsem a spustil: ,,Dobrý den, mohl bych si dojít na vaši zahradu pro botu?“ V jeho tváři se objevil údiv, zlost i pobavení. Teatrální občan. Svolil a já mašíroval k místu, kde se nacházela ta setsakramentská bota. Popadnul jsem ji a v nadšení z úlevy jsem si ji ani nenasadil na nohu, ale vítězoslavně jsem ji třímal v rukou. Při odchodu se mě soused nonšalantně tázal: ,,Jak se tam vlastně dostala?“ Zarytě jsem mlčel. Povšimnul jsem si ale, že pán má naprosto stejné černé krosky jako já. Třeba to sám jednou okusí, jaké je to, loudit po botě na cizí zahradě.

Devastace rostliny se zkrátka nevyplácí. Jsem však již poučen a v dnešních dnech na flóru pouze nevinně civím, když jsem troufalejší, tak zaujatě čubrním. Kopaní jsem přenechal kopáčům.