Bude

Je takové ticho, že padají hvězdy

jak uvnitř kostela, když skončí mše

Měsíc nám po kůži maluje kresby

do rána uvnitř nás naostří vše.

Jak břitva dáš mi svůj polibek zítra

žiletkou jazyku vklouzneš mi do úst

a bude bez času ta chvíle jitra

okamžik, kterým tak můžeme růst.

Já vzejdu ze stínu u nohou samoty

ty vstaneš z popela, kterým je náruč

oblečem těla svá do šatů nahoty

smrti mé prosím mne potom zas nauč.

To ráno necháme žebrat pak za okny

do ruky darujem peníze slibů

a za ně ohlásí půlnoc nám ponocný

až zlomím chléb denní a prostřu rybu.