Naše malé okamžiky

Ještě pořád nevěřim. A nikdy nebudu.

- Jéé, Lucinko, tobě to dneska sluší!

- Aleši, nemám ani dvacku.

- Cože? Proč?

- Vždycky, když takhle začneš, tak něco chceš.

- To je děsný. Tak já už ani nemůžu jen tak říct, že ti to sluší? To je fakt.

 

 

a zase ty jeho oči

a zase ten jeho úsměv

a zase ty jeho ruce

 

 

- Ty palačinky jsou mooc dobrý, moc se ti povedly! Fakt mooooc!!!

 

 

ty jeho oči

ten jeho úsměv

ty jeho ruce

 

 

- Tak, Lucino, já si přijedu pro tu slivovici, jo?

- Jakou?! Myslíš, jak jste nasbírali tu půlku košíku?

- Nene, to neni vůbec žádná pravda. Aspoň dva.

- Jojojo. Ty za ty svoje švestky můžeš dostat tak akorát čuchnout.

- Ach jo, ty si na mě pořád jenom zlá!

 

 

jeho oči

jeho úsměv

jeho ruce

 

 

- mmmhhmnhhh

- Cože?

- Že máš pěkně studený nohy.

- Tak mi nemáš brát deku.

- Jáa?!

- A nešimrej. ... Aleši! ... Aleši ne! ... Aleškůů!!

- KUK!

 

 

oči

úsměv

ruce

 

 

mám Tě ráda, Alešku, moc ráda

ještě nikdy jsem Ti to neřekla

 

...

 

dnes jsem Ti byla na pohřbu

---