Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKvílík a Balbasket
Autor
Mamlásek
Vážení uživatelé a čtenáři,
bohužel se mi nepodařilo převést již učiněné formátování do místního editoru a tak zatím přikládám čistý text s tím, že jej pro lepší čtivost ještě doupravím.
Předem děkuji za případné názory.
Přeji krásný den :)
KVÍLÍK A BALBASKET
příběh o přátelství
áaa
(Autor se poškrabal na bradě a vyšpulil přemýšlivě pusu. Přitom mu po
červenající tváři plné studu vyvstaly kapičky potu, neboť právě zapomněl, co
chtěl říci dále...Pročež když si v zápětí uvědomil, že si takto na rychlo - v rámci
3. tisíciletí nevzpomene - aby nenechal vážené čtenáře dlouho čekat, s tupým
výrazem ve tváři, slabomyslně dodal:)
a o přátelství
Vám přináší:
F.F.Klenc
&
M.Heinz
-
Žánr: Pohádka
Doporučený věk: 6-12 let
-
Úvod věnovaný autorům naleznete na konci
Kvílík a Balbasket
Bylo, nebylo... No vlastně pouze bylo...
Autor se na okamžik zastavil, unaveně si promnul obličej a pro sebe šeptem pra-
vil:"Co je to za kravinu ?! Tak tedy ještě jednou..."
Bylo, bylo a stále je (nikam se nic nevypařilo) malé přístavní městečko Trento,
které ale rozhodně není za sedmero horami a devítery řekami, nýbrž tak nanej-
výš mezi dvěmi velikými městy Rekorno a Splatýz - zakousnuto do úpatí vyhaslé
sopky - připomínající spíše malý kopec, pojmenovaný po městě samotném: "Vy-
soké Trento".
Zde v - chudobě - v chudinské čtvrti žijí dva chudobní kamarádi v dřevěných
domcích... Ne - chatrčích - ruinách, které lemují špinavé a umorousané Tor-
gunovo tržiště, kde každý den probíhá čilá obchodní aktivita mezi místními
zemědělci, řemeslníky a rybáři.
Chlapci se jmenují Kvílík a Balbasket, znají se od útlého dětství a nebudu asi
příliš přehánět, když řeknu, že tvoří zcela neodlučitelnou dvojici, která vždy a
za každých okolností drží při sobě.
Kromě přátelství a chudobnosti pak oba spojuje také fakt, že to v životě nikdy
neměli zrovna jednoduché...
Balbasketovi rodiče často propadali beznaději a mindrákům ze své neutěšené
situace, pročež tento smutek a zklamání systematicky přenášeli na Balbasketa,
který se díky tomu často cítí méněcenný. A aby utekl smutné realitě, upíná se ke
smyšleným fantaziím a snům v jejiž středu zaujímá nejvýzamnější místo moc,
úspěch a peníze.
Abyste pochopili, jeho rodičům nikdy nebyla dost dobrá jakákoliv snaha, kte-
rou prokazoval... Balbasket tak zcela přirozeně nabyl pocitu, že úspěch je to
jedinné, co by situaci mohlo změnit- to jedinné, co by mohlo rodiče přimět aby
jej přestali srážet a občas třeba vyslali alespoň to nejmenší možné gesto, že jej
- nevím - mají třeba trochu rádi...
Zřejmě pak právě nedostatek prosté lásky je hlavní příčinou Balbesketova čas-
tého smutku a hlubokých filozofických myšlenek, které stavy slabosti a zoufalství
nanejvýš prohlubují...
Štěstí pro něj, že má alespoň Kvílíka, který je - navzdory všem vlastním těžkos-
tem takové malé sluníčko, ze kterého téměř vždy vyzařuje optimismus, dobrá
nálada a nadšení pro cokoliv, co by mohlo zlepšit nejen jejich situaci, ale i situaci
ostatních lidí Trenta. . .
Tak například, přiměje Balbasketa, aby společně pomáhali s pečí o staré, které
jejich rodiny opustily, aby se zbavily zátěže - jako kdyby byly nějakými pytly
písku připevněnými k vzlétajícímu balónu.
Jinak kromě švitořivé nálady je Kvílík vždy a zcela srdečný, morální a spolehlivý
- za každé situace. No tolik ale k popisu, pokračujme nyní společně v příběhu...
2Jednoho slunného rána, přiběhne se zpožděním Kvílík na domluvené místo srazu
na Torgunově náměstí. Navzdory tomu, co jsem Vám o něm říkal - má slzy v
očích a všude po tváři, přitom si zoufá:“Balbi, moje maminka je vážně nemocná
a jedinné co jí prý může pomoci, je odvar z Černého listí. Na něj já ale nemám
peníze. I kdybych se pokrájel a pracoval v docích 16 hodin denně, na léky, které
potřebuje, nikdy nedosáhnu.“
Balbasket smutně svěsil hlavu a v naději, že Kvílíka alespoň trochu povzbudí
pravil:“ Pojď, zvu tě na skleničku, optáme se barmana Tritona, určitě něco vy-
myslíme – musíme nakonec.“
Když se Triton dozvěděl smutnou novinu, nalil chlapcům zadarmo a usilovně
začal přemýšlet, kde by se tak velkou sumu dalo takto narychlo vydělat. Přitom
obsluhoval své hosty a důsledně se vyptával těch nově příchozích.
Bylo to ale nic platné - odpovědi byly totiž vždy podobně nepříznivé: "že prý o
dělníky nestojí...", nebo jinak totéž: "že prý je příliš málo práce a příliš hodně
lidí...". Zkrátka nikdo nechtěl dát Kvílíkovi ani šanci, přestože Triton vysvětlil,
jak v zoufalé situaci se nachází...
Jinak abyste pochopili, kdyby Kvílík měl alespoň pevné místo, třeba by mu půj-
čili... Bez něj to ale nepřipadalo v úvahu.
Když na radní věži odbila pátá odpolední, snaživý a zdánlivě neúnavný Triton
připustil, že je to bezradné. Svěsil smutně hlavu a pravil:“ Možná by tu byla
ještě jedna - jiná možnost, ale nevím jestli Vám to chci vůbec říkat. Mám totiž
strach, aby jste se toho příliš nechytly, neboť nevím - zkrátka nevím, zda to není
jen legenda – smyšlený příběh. . . "
„Tritone prosím !“ škemral okamžitě Kvílík, „Prosím řekni to, co Tě napadlo,
copak mám na výběr ?! I kdyby v tom bylo jen za nehet naděje, jdu do toho.“
„Víte chlapci, řekl bych Vám to, ale bojím se, zda by to nebylo nebezpečné -
nerad bych přišel o dobré přátelé jako jste Vy.“
„Prosím Tritone.“, naléhal Kvílík a dodal:“Maminka by pro mě taktéž udělala
cokoliv, i kdyby to bylo nebezpečné. Je to moje povinnost a já to zkusím ať to
stojí, co to stojí - i kdybych měl platit životem.“
Triton ztěžka vydechl, s výrazem smutku ve tváři bouchl pěstí do desky pultu
a pravil:“Dobře tedy chlapci, povím Vám co mě napadlo...“ Pročež se zvedl z
vysoké židle, odložil lahev rumu, kterou držel v druhé ruce a potichu dodal:“
Následujte mne tedy - nechci aby nás slyšel někdo jiný...“
Když za malý okamžik dospěli k dřevěným dveřím - za kterými se skrývala spíš
surovin - Triton se zastavil a podezíravě se ohlédl na všechny strany. Potom
uchopil za rezavou kliku, rychle dveře otevřel a vklouzl dovnitř. Přitom chlapce
- kteří se sunuli za ním - potichu okřiknul: "Dělejte".
3Když poslední člen "tajného"společenství potichu zavřel, Triton se usadil na ve-
liký sud plný tmavého piva, sklonil se k chlapcům a začal potichu vyprávět:“
Jedná se o ostrov Kiratan, kde před dávnými věky ztroskotala veliká obchodní
loď - Holestr. Právě když plula kolem, její posádku naneštěstí zastihla děsivá
bouře, která loď vrhla přímo na ostré útesy, které Kiritan po celém jeho obvodu
obklopují."
"No ale k věci - traduje se, že část posádky katastrofu přežila a vyzvihla zlo-
mek z obrovského pokladu, který se rozprostřel po mořském dně - mezi útesy a
hluboké propasti obývané nebezpečnými tvory, jako mořstí hadi, nebo pyraně.
Pročež to co se jim povedlo zachránit, údajně uschovali do malé krasové jeskyně,
přibližně sto kapitánových kroků jižně od severního mysu ostrova. . . "
"Říkal si, že bys potřeboval tak 10 zlatníků ?", mrknul Triton lišácky na Kvílíka
a hned dodal: "Celý poklad měl cenu tísíců, desetíců takových...“
Kvílík se zatajeným dechem pohlédl Tritona, který afektovaně vykulil oči a do-
dal:“ Kdo ví ale chlapci, jestli to není jen legenda. Navíc lidé se ostrova Kiritan
bojí. Věří totiž, že je zahalen nějakou kouzelnou temnou mocí - prokletím...
Přesto ale, dovede si představit, že by se tam nikdo od té doby nevydal – kdyby
to pravda byla ??“
„Možná vydal“ chytl se Kvílík nadšeně Tritonova vyprávění a dodal:“Možná
vydal, jistě ale nevylovil všechno – když to bude potřeba, mezi tisíc pyraní se
potopím !“ Na to svěsil hlavu a smutně dodal:“Nevím ale, jak se tam dostat.“
Triton znovu smutně vydechl a řekl:“ Mám malou bárku, půjčím Vám ji. Stejně
tak bych Vám ale mohl půjčit jeden zlatník. Kdybyste se optali ještě dalších,
třeba by se to nakonec přeci jen dalo dohromady...“
V ten okamžik si Balbasket vzpomněl na urážky a ponížení, které mu jeho ro-
diče denodenně servírují a uvědomil si, že tato dobrodružná výprava by mohla
být spásou nejen pro Kvílíka a jeho maminku, ale i pro něj samotného. Proto
pohotově zasáhl:“Lidé tady nic nedají, věř mi Tritone.“
Triton kývl smutně hlavou a dodal:“Přál bych si, abyste zůstali zde a nikam se
neplavili. Chápu ale, že hlavně Kvílík nemá moc na výběr a pokud se rozhodnete
to zkusit, Vaší cestě požehnám a budu Vám přát všechno štěstí na světě...“
Kvílík - pln síly, které mu dodala nová naděje - se hrdě postavil a pronesl:“Já to
musím zkusit Tritone, takže do toho jdu. Balbasketa ale s sebou nechci, neunesl
bych, kdyby se mu kvůli mně cokoliv stalo...“
Balbasket hnán touhou po úspěchu a moci ale opáčil:“ My jsme dvojka Kvílíku,
pokud jdeš ty, já jdu také. . . Bílé moře je zrádné, jak bys chtěl sám za bouře
kormidlovat a upravovat plachty. Půjdeme do toho společně. A ačkoliv bych ti
pomohl i bez jakékoliv odměny, abys neřekl, že z toho nic nemám - rozdělíme
se - cokoliv nad 10 zlatníků dáme napůl.“
„Dobře“, odvětil Kvílík radostně a dodal „ale musíš mi slíbit, že jestli se někomu
4z nás něco stane, budu to já.“
„Dobře víš, že tohle Ti slíbit nemohu, jelikož bych to tak sám nikdy nechtěl.
Jedinné, co Ti mohu slíbit je, že kdyby se Ti cokoliv stalo a mně ne, postarám
se o Tebe a tvoji rodinu, jak jen bude v mých silách...“
„Dobrá chlapci, nechám Vám naložit loď zásobami“, přerušil dojemný okamžik
Triton.
„Ne, nemáme ti čím zaplatit náš drahý Tritone.“ odpověděl Kvílík s hlubokým
studem, když si uvědomil, kolik velkorysé pomoci jim již nabídnul...Triton ale
mávl rukou a znovu řekl:“ Nechám naložit loď - nemůžete vyjet s prázdnou.
Bílé moře je zrádné, někde překypuje životem, jinde byste na udici nechytli ani
malého sledě...“
Kvílík chytnul Tritonovu ruku a úplně na měkko mu několikrát ze srdce podě-
koval. Také přislíbil, že mu jeho dobrotu oplatí ve zlatě, pokud nějaké najdou...
Triton ale kýval nesouhlasně hlavou a opakoval:“ Od toho přeci kamarádi jsou
– Vy byste udělali totéž.“
Kvílík a Balbasket jen tiše kývli na souhlas, neboť jim bylo trapné jej o tom
slovy ujišťovat - ačkoliv to byla pravda. . . Věděli totiž, že když oni přijímají
milodary od něj - nemají taková tvrzení skoro žádnou cenu...Svoji upřímnost by
mohli prokázat, leda kdyby situace byla obrácena...
Když se pak dohodli, že se sejdou zítra na molu - za úsvitu slunce, Kvílík a
Balbasket Tritonovi ještě jednou poděkovali a zamířili ke kartografovi. Tam za
poslední drobné zakoupili právo nahlédnout do map a učinit si opis trasy na cár
papíru, který Balbasket prozíravě nosil při sobě ...
Zbytek dne - než slunce zapadlo za horizont - se pak procházeli po městě a
přemýšleli, co všechno je asi na těžké cestě potká a zda je možné se na některé
z těchto nástrah předem připravit/vybavit. Potom se rozloučili a rozešli domů,
aby si odpočali, ačkoliv Kvílíkovi to stejně bylo prd-platné.
Téměř celou noc nemohl zahmouřit oka - mamince totiž svůj úmysl neprozradil,
neboť si byl jist, že by jej nikdy nepustila. Přirozeně tak - představa, že se nad
ránem bude muset vyplížit oknem mu rvala srdce. Měl strach, že maminka bude
mít strach a že se pro něj bude trápit...
Naopak Balbasket se doma s novinou chvástal, neboť jeho cynickým rodičům
na něm stejně příliš nezáleželo a tak ani v sebevíce nebezpečné cestě by mu
nebránili. Navíc - stějně jako všechny Balbesketovy plány a vize - nebrali rodiče
sdělení vážně a s úsměvem ve tváři jej zpochybňovali...
.
.
.
Dalšího dne – ještě před úsvitem, se Kvílík i Balbasket setkali na obvyklém
místě pod okny jejich mrzkých příbytků. A společně – uklídňujíc se - vyrazili
5na molo, kde na ně pokuřujíc dýmku, čekal ospalý Triton, jehož zaměstnanec
Karpol připravil loďku, přesně jak bylo domluveno.
Krátce poté, co Triton potřásl chlapcům rukou a popřál jim štěstí, první pa-
prsky slunce začaly do zlatova nasvicovat přívětivě klidnou hladinu moře - Kvílík
s Balbasketem odvázali lano a vypluli. . .
.
.
.
První dny cesty šlo vše jako po másle - moře zůstalo i nadále klidné a přestože
si chlapci hezky rozdělili povinnosti - Kvílík se staral o plachty a Balbasket kor-
midloval, většinu doby fakticky nemuseli dělat nic.
Není tak příliš čemu se divit, že tou dobou chlapcům cesta připadla téměř idi-
lická a z paluby se často ozýval smích, když si povídali humorné historky a
trapasy ze života, anebo hráli všelijak vynalézavé hry, jako např. "Kdo se udrží
déle na jedné noze a přitom mu nespadne kyblík z hlavy apod..."
Asi po týdnu se ale vše změnilo - Balbasketovi plavba připadla nějak divně
dlouhá - začal být netrpělivý... Čekání na okamžik, kdy konečně zahanbí své ro-
diče, až se vrátí domů s jměním, které oni nebyli schopni vydělat za celý život,
jej zžíralo. Přál si, aby už to bylo - nejlépe hned teď...
S každým dalším dnem pak tato neutěšená touha po odplatě sílila, až se jendoho
večera Balbasket cítil velmi nekomfortně a sáhnul po soudku silného alkoholu,
obsahující zvláštní bylinný extrakt, který jim Triton věnoval - nikoliv ale na pití,
ale jako námořnickou dezinfekci. . . Věřil, že mu trochu alkoholu pročistí mysl a
celá cesta uteče rychleji.
Nápoj který se skrýval v soudku byl ale zvláštní a nanejvýš zrádný... Nejdříve
působil blahodárně a přinesl Balbesketovi uvolnění. Po pár dnech ale, jakoby
přestal fungovat. Balbasket se po jeho pozření už necítil lépe - leda naopak...
Navíc mu nápoj zaslepoval mysl a Balbasket se začal propadat do temnoty.
Když byli na cestě už přes deset dní, počasí venku se začalo horšit a palubu
často bičoval jemný déšť spojený s mlhou. Balbasket ztrácel naději – měl pocit,
že jejich cesta je snad bez konce.
Když šesnáctého dne moře opět zahalila tma, zavřel se sám do malinké kajuty
a navzdory radám Kvílíka, který jej prosil, aby s pitím přestal, pozřel odporně
silného nápoje více než kdy dříve v naději, že mu zase pomůže k uvolnění. . .
Zmílil se ale - jeho tělo další takovou zátěž neuneslo. Balbasket ztratil vědomí
a sesunul se z židle na podlahu.
V mysli - neschopné odlišit realitu od fikce - se mu zrodila představa - nejprve
celkem uvěřitelná: Zdálo se mu, že sedí v židli (jakokdyby před okamžikem
neupadl) a sleduje plápolající plamen svíce, která chabě osvětluje kajutu, místy
protknutou ostrými stíny.
Pak ale představa utekla daleko do fantazie... Balbasket uslyšel divné šelestivé
6zvuky, připomínající sýpavé dychání tlouštíka, který těžce zvedá nohu vstříc
čtvrtému shodu dlouhého schodiště. Přicházely z větracího otvoru a Balbasket
pochopil, že se cosi vkrádá dovnitř jeho kajuty !
Pročež samozvaný host ho dlouho nenapínmal...Za okamžik vystrčil ven hlavu
a hlasitě zasyčel - byl to totiž had ! - tlustý a bílý, s úzkými černými proužky,
které vytvářely dojem, jakoby se jeho tělo skládalo z malých článků...
Když jej Balbasket spatřil, polekal se, rychle vstal ze židle a spěchal do roha
kajuty, který byl od otvoru nejdále. Přitom úzkostlivě a v šoku křičel:“ Kšá, běž
pryč“ a pokoušel se hada odehnat divokým mácháním rukou.
Had se ale zastrašit nenechal a dál vytlačoval své tělo ven z otvoru - vycítil totiž,
že je Balbasket paralyzován strachem a neví jak se mu bránit...
Když se mu podařilo hlavu spustit na zem, začal se neostyšně plazit k Balbaske-
tovi. Přitom jej neustále přibývalo, jako kdyby někdo protahoval dovnitř kajuty
tlustou a nekonečnou hadici. . .
Když byl na dosah ruky, Balbasket hmátl pro židli a pokusil se jej udeřit do
hlavy. Had se ale vyhnul a zlostně zasyčel. Poté k Balbasketově překvapení
promluvil - lidským hlasem !:“Hlupáku, nepřišel jsem Ti ublížit, přišel jsem Ti
pomoci – ty sám si mne stvořil.“
Balbasket vykulil nevěřícně oči:“ Co mi může had poradit ? Navíc pokud bys
byl moji součástí, tvé sdělení bych již znal.“
Had zakroutil bezradně hlavou, neboť nečekal, že na něj Balbasket vyrukuje s
tak těžkou otázkou. Po chvíli trapného ticha si olíznul krůpěje potu ze svého
hadího obličeje a namísto odpovědi prudce zasyčel a pravil:“ Prostě poslouchej !
Nemusíš rozumnět všemu. Stačí když budeš vědět jak se zachovat v situaci kdy
o něco půjde...“
„Co mi teda chceš“, pokrčil rameny Balbasket, který dobře věděl, že stejně nemá
jiné možnosti, než jej vyslechnout - had jej totiž mezitím stihnul obklíčil něko-
lika smyčkami svého zřejmě nekonečného těla. . .
„Jsem Serpentéz a přišel jsem Ti říci, že přesně za dva dny konečně vplujete do
pásu útesů, v jehož se středu se nachází ten Váš vysněný Kiritan, na kterém je
opravdu schováno bohatství, o kterém tak divoce sníš..."
Na to had hlasitě zaúpěl bolestí:"Tsááá", neboť zaujat vyprávěním zapomněl na
své ostré zuby, kterými se nedopatřením kousl do jazyka.
Když ho nejhorší přešlo, obezřetněji pokračoval:"Není ho ale tolik, kolik myslíte
a proto Ti radím, neděl se s Kvílíkem. Pomysli na své rodiče, dobře víš, že si
vždy najdou nějakou vadu na kráse... Když se domů vrátíš s půlkou toho, co
tam je, na zadek si nesednou. Navíc jakmile se dozví, že totéž svedl i ten popleta
Kvílík – tvoje hrdinství zesměšní ještě téhož večera."
7Když to Balbasket uslyšel, rozzuřen vstal a křiknul na hada:“ Zmiz ty zmije !
Kvílíkovi bych nikdy neublížil, klidně mě zadus ale Kvílíka bych nikdy nezradil...“
Had se z hluboka zasmál, přivřel oči a pravil:"Nikdy, říkáš ? To se teprve
uvidí."Otevřel svou tlamu, jakoby chtěl Babasketa slupnout a z blízka mu zasy-
čel do obličeje.
Pak několikrát zakroutil hlavou a pravil:"Však ještě změníš názor, až pochopíš,
že mé rady jsou ti kuprospěchu..."Na to se začal plazit pozptáku a po chvíli byl
pryč stějně náhle, jako přišel...
Ačkoliv se Balbasket tento večer hadovým jedovatým radám ubránil, příhodu si
k sdrci nevzal a pití nenechal. Asi to bylo i tím, že poté co vystřízlivěl, pama-
toval si jen střípky z celého rozhovoru - rozhovoru který stejnak nebral vážně,
neboť si byl jist, že by Kvílíka nikdy nezradil...
Dalšího večera se had v jeho mysli zjevil znovu, pročež svoji novou šanci chytil
pevně do vlastních smyček a přitvrdil.
Nejdříve Balbasketovi zopakoval to, co mu již řekl včera. Potom ale začal tvrdit,
že Kvílík celou dobu plánuje, jak jej nakonec zradí a všechno bohatství si nechá
pro sebe. V ten okamžik Balbasket - otupen a popleten depresí a pitím, začal
Hadovi naslouchat na jedno ucho.
Když pak druhého dne večer opravdu dosáhli okraje pásu útesů, jenž obklopují
Kiritan a hadovo proroctví se naplnilo, Balbasket ztratil veškeré pochybnosti a
začal jeho jedovatým řečem důvěřovat plně.
Jinak přestože byl ostrov doslova na dosah ruky, nebylo by nyní bezpečné po-
koušet se cestu dokončit, neboť na útesy padla mlha. A tak - po dlouhé hádce
- kde Kvílík musel brzdit Balbesketu netrpelivost a ambice - zakotvili a vyčkali
do úsvitu dalšího dne.
I během této noci Balbasket znovu pil. A Kromě hada se v jeho představách
obejvil zlý veliký pavouk, který jej přesvědčil, že není jiné cesty, než-li se Kvílíka
zbavit, co nejdříve poté, co s jeho pomocí naleznou poklad.
.
.
.
Další den ráno - dle plánu, dokončili chlapci nejvíce nebezpečný úsek trasy:
prokličkovali mezi nástrahami v podobě ostrých útesů (často zrádně skrytých
pod hladinou) a po 3 dlouhých týdnech konečně stanuli na pevné zemi Kiritanu.
Nedočkaví - každý trochu jiným způsobem - na nic nečekali, vybavili se záso-
bami jídla a pití a vyrazili hledat poklad. Navzdory tomu, že se jim instrukce od
Tritona zdály být celkem směrodatné - v praxi - než-li konečně nalezli severní
mys ostrova a následně i jeskyni schovanou v hustém porostu tropického pralesa,
zabralo jim to více než dva celé dny... Přitom celý neveliký ostrov prošli kříž
kráž snad desetkrát. . .
8Veškeré jejich snažení, ale stálo za to - úplně na konci malé krasové jeskyně
skutečně nalezli malou dřevěnou krabičku, z půli naplněnou zlatem a drahokami
A přestože to bylo jmění, jaké nikdo z nich dříve neviděl, přesně jak Serpentéz
pravil, nebylo to ani zdaleka tolik, kolik Balbasket očekával.
Když si Kvílík uvědomil, že to dokázali, že uspěli !, začal se z celého srdce rado-
vat - přitom provolával:“ Balbi, Balbi, dokázali jsme to – budu mamince moct
koupit léky a ještě tolik zbyde. Jen si představ kolik dobra s tím budeme moct
učinit !“
Balbasket ale jeho dobrou náladu nesdílel, vytrhl mu krabičku z ruky, a pro
Kvílíka z nepochopitelného - vyveden z míry nahlas vykřikl:“ Chceš to celé jen
pro sebe – to já vím !“
„Co to povídáš“, rozhodil nešťastně Kvílík rukama, pročež ho radost okamžitě
přešla, neboť dostal strach, jestli se Balbasketovi něco nestalo.
Celou zpáteční cestu se snažil Balbasketa uklidnit a potěšit, on se s ním ale
vůbec nebavil - jakoby byl jen nějaký vzduch. . .
Když dorazli na místo, kde zaparkovali svoji loď, byla již téměř tma. K tomu
začalo pršet a moře překryla mlha hustá jako mlíko.
"Mňam - to bych si zrovna dal", přivřel autor slastně očka, podobně jako kočička,
když ji podrbete za oušky.
Kvílík začal Balbasketa opět prosit, aby nevyráželi ihned, neboť by to bylo zby-
tečně nebezpečné. Balbasket – hnán příslibem uznání - na tom ale skálopevně
trval a Kvílík - ve strachu z další hádky, která by mohla poskvrnit jejich přátel-
ství, ustoupil. Pročež aby riziko nehody alespoň co nejvíce eliminoval, stáhnul
plachty na čtvrtinu svoji plochy, aby loďka plula velmi pomalu a Balbasket měl
dostatek času na reakci...
Když byli z pásu téměř venku, Balbasket pustil kormidlo, přišel za Kvílíkem na
palubu a řekl mu:“ Kvílíku, podej mi prosím tam ten kyblík.“
Kvílík uposlechl, přišel až ke kraji paluby a zohnul se. V ten okamžik do něj
Balbasket prudce kopnul a Kvílík vypadl do chladné vody. V šoku a nevěřícně
přitom křičel:“ Balbi, Balbi, já vypadl! Hoď mi lano, pomoc mi !“
Balbasket ale na Kvílíkovo volání nereagoval, dělal že nic neslyší, chopil se kor-
midla a plul dále.
Za tři týdny sám doplul domů a pyšný jako páv se postavil před rodiče a pravil:“
Podívejte, podívejte co jsem dokázal.“
K jeho šokujícímu překvapení - rodiče více než-li jeho peníze zajímalo, co se stalo
s jeho kamarádem Kvílíkem. Balbasket - čekající, že před ním padnou na kolena
9a budou škemrat o milosrdenctví - se rozzuřil a uražen - aniž by si vzpomněl
na Kvílíkovu matku, nebo se ukázal Tritonovi, pokračoval v plavbě na ostrov
Korient, jakoby mu půjčená loď říkala pane...
Tam začal hýřit penězi a žít jako prase v žitě. Pět zlatníků utratil ani ne za tý-
den. Za týden, během kterého si mimo jiné získal mnoho falešných „kamarádů“,
kteří se s ním bavili a smáli se jeho vtipům jen proto, že jim platil. . .
A vůbec, choval se dosti hloupě a neopatrně - své bohatství dával až příliš na
odiv a upotal tak na sebe pozornost i jiných místních, kteří si pro zisk nebáli
ušpinit ruce."
Jednoho večera, když se Balbasket - na mol opilý- vracel z hospody, zastoupili
mu dva hrdlořízci cestu- v ulici před jeho pronajatým apartmánem, kde měl
Balbasket uschovanou většinu svých cenností, o které jej chtěli oloupit, poté co
jej nedobrovolně doprovodí...
Zmatlaný Balbasket prvně nechápal, pročež se smál a přes celou ulici nahlas
křiknul:“ Co Vy - vy chlapci, co chcete !“ Pak ale zloději Pidlo a Sketa vytáhli
nože - Balbasket rychle vystřízlivěl a pochopil. . .
Kdyby jej nezachránil kolem-jdoucí srdnatý a nebojácný kapitán lodi královské
flotily – KF Valérie II, přezdívaný svojí posádkou Mrňousek, (navzdory skuteč-
nosti, že je chlap - veliký jako hora. . . ) náš moudrý Balbi by o své rychle nabyté
bohatství stejně rychle zase přišel.
Mrňousek - na základě četných zkušeností se svými muži - rychle situaci pochopil
a Balbasketa se zastal. Máchnutím svými medvědími tlapami zloděje odzbrojil
a zatknul.
Přestože že díky činu statečného kapitána Balbasket o bohatství nepřišel a vše
dopadlo "dobře"– rozhozen a vyděšen, skoro celý zbytek noci probdil.
Když pad nad ránem trochu vystřízlivěl, žárovička v hlavě se mu po dlouhé
době zase rozzářila. A Balbasket si s hrůzou uvědomil, v jaké to lži posledních
několik dní žil.
Konečně mu došlo, že ho místní neměli o nic více rádi, než-li by byl chudý po-
cestný. . . V ten okamžik pochopil, že všechen ten zájem, který projevovali se
totiž netýkal jeho, ale peněz jenž mu cinkaly v měštci!"
Na rozdíl od některých lepších - skutečných kamarádů. . .
„Na rozdíl od Kvílíka !“, křiknul Balbasket přes celou místnost, pročež se pod
přívalem hrůzy a děsu chytnul za hlavu a začal naříkat:“ Kvílíku, Kvílíku, já
hlupák – co jsem to jen provedl ?.“ A zcela vyčerpán - únavou, alkoholem a
výčitkami, deroucími se z nevědomí - se zklátil na zem a plakal - čtvrt hodiny,
půl hodinu, hodinu - až do prvních paprsků slunce, které ozářily červené střechy
místních domů a dodaly Balbasketovi energii a novou naději - naději že situaci
10stále může zachránit...
Balbasket se rychle zvednul, vzal peníze a běžel... Nejdříve na tržiště, kde mimo
obchodní hodiny - za příplatek nakoupil zásoby jídla, potom hned na palubu
své lodi, kde vylil zbytek divného nápoje od Tritona a vypnul znovu směrem na
Kiritan ve víře, že někde na jeho plážích čeká Kvílík na záchranu.
Navzdory tomu, že Balbasket po dlouhé době zrovna učinil správné rozhodnutí,
právě tentokrát "kosa padla na kámen"... Bílé moře přestalo být tak vlídné -
rozhodlo se ukázat význam slova zrádné.
Když se Balbasket - po dalších třech dlouhých týdenech - přibližoval k útesům,
na obloze se začaly formovat óobrovské valy černých mračen, které prudký vítr
hnal vysokou rychlostí přímo nad Kiritan.
Balbasket si uvědomil, že tak silnou bouři, která se s každým okamžikem přibli-
žovala, by bylo složité přečkat i na otevřeném moři a se rozhodl plavbu dokončit,
v naději, že ji předběhne...
Tentokrát se ale ve svých odvážných odhadech přepočítal. . . Přibližně v polo-
vině pásu útesů, začalo skutečné inferno - z oblohy začal sypal prudký déšť a
mezi temnými mraky se co chvíli rozzařovaly veliké sítě blesků...
I vítr nabral na nové intenzitě a loď se hustou mlhou - mezi ostrými skalisky -
hnala prakticky neřiditelně. . .
Přesto - navzdory absolutně nepřiznivým podmínkám pro plavbu, se Balbasket
dostal velmi blízko břehu, než jej štěstí opustilo a vítr narážející do plachty začal
Balbasketa tlačit na veliký útes, jehož ostrá špička vyčnívala nad vrstvu hustého
oparu.
V ten okamžik Balbasket na plno pocítil, jaké to je - ocitnout se v těžké situ-
aci bez podpory dobrého přítele. Bezradně pohlédl na palubu pokrytou proudy
vody a na zlomek vteřiny se zasnil. Přitom v hlavě spatřil Kvílíka, jak přilepen
na stěžni rychle stahuje plachtu dolů, aby vítr nemohl loď více urychlovat...
Balbasket vykřiknul:“ Kvílíku - ano - plachta !“
Na to pustil kormidlo, jenž stejně němělo skoro žádný efekt na směr plavby a
vyběhnul směrem ke stěžni.
Pořádně ale neudělal ani jeden krok, když jej prudký vítr a kolíbání lodi srazilo
k zemi. Pokoušel se tedy plazit... Ani to ale nebylo k ničemu platné, jen co se o
metr přiblížil, sjel po kluzké podlaze zpátky. . .
O chvíli později se pak hustá mlha potrhala a Balbasket spatřil obrovský útes.
Paralyzován hrůzou a děsem z toho, co nevyhnutelně nastane, veškeré snažení
vzdal a s lítostí v srdci – z plných plic - aby bouři přehlušil, křiknul: „Odpusť mi“.
11Pak přišel náraz, loď se rozlomila na mnoho kusů, často nebezpečně ostrých,
které se vzpřičovali o sebe a o útes a opakovaně Balbasketa zraňovaly, jak s ním
vlny prudce a nemilostrdně házeli jako s kusem hadru.
Kromě četných šrámu si Balbasket o tvrdou skálu útesu zlomil obě nohy a ne-
dopatřením podráždil Korálovce Bílého, jenž byl před bouří schovaný v puklině
útesu a který ho hned dvakrát požahal a předal mu nebezpečné množství prud-
kého jedu...
Po pár minutách - pro Balbasketa nekonečně dlouhých - bouře trochu zeslábla,
proudění vody se změnilo... Moře se nad jeho hříšnou duší slitovalo a vyplavilo
jej na písčitou pláž.
Balbasket se sám odplazil asi ještě o metr dále, aby se dostal z dosahu přívalo-
vých vln, jež mu opakovaně zabraňovaly dýchat. Potom omdlel.
.
.
.
Asi o hodinu později bouře skončila a začalo se stmívat, když se stal zázrak:
nějaký muž se vynořil z jungle, došel k pláži a začal cosi sbírat.
Byl to KVÍLÍK !
A když spatřil vyplavené tělo, upustil předměty z rukou a začal utíkat směrem
k němu - aby co nejdříve pomohl.
Když byl asi na metr daleko, poznal, že je to Balbasket. Šokován a vystrašen se
rozkřinul:“Balbi, Balbi, prosím, ne – ne ! Už jsem tady, pomůžu Ti.“
V ten okamžik se jako zázrakem vědomí vrátilo - Balbasket přes zalehlé uši Kví-
líkovo kvílení zaslechl, škubnul sebou a prudce zakašlal. Potom zvednul hlavu
částečně zabořenou v písku, lehce se usmál a kolísavím hlasem radostně pro-
nesl:“ Kví - Kvílíku ty žiješ !“
Kvílík - paralyzován strachem a hrůzou, kterou v něm vyvolal pohled na krvý
zbarvený písek, chraplavě a koktavě odpověděl, jak to jeho semknuté a vysušené
hrdlo dovolilo:"Ba - Balbi, vydr - vydrž, po- pomůžu Ti."Přitom doufal, že tak
v Balbasketovi vzbudí naději a vůli bojovat...Snažil se ale marně !
Když jej začal ohledávat, Balbasket se ohnal rukou, jako by byl hejno much a
pravil:“ Ne, ne, kašli na to, mě už zachránit nemůžeš. Nakonec já bych to ani
nechtěl.“
Na to se Balbasket rozbrečel. Přesto- odhodlán sdělit to důležité, co mu leželo na
srdci, pokračoval :“ Kvílíku - vím, že jsem udělal hroznou věc, kterou mi nikdy
nesmíš odpustit... Jsem proto rád, že za ní nyní mohu alespoň trochu zaplatit,
když už rozhodnutí nelze vzít zpět...
Na malý okamžik se odmlčel, dvakrát sýpavě zalapal po dechu. Potom s vypětím
sil opět navázal: "Promiň mi to Kvílíku, promiň mi to. Byl jsem hlupák a sobec,
12který si neuvědomoval, jak byl bohatý - přestože měl prázdný měšec."
"Z celého srdce mne mrzí, že jsem to nebyl schopen vidět předtím, předtím než
jsem to všechno, všechno pokazil.“
Na to Balbasket položil odevzdaně hlavu do písku a krajně nesrozumitelně pro-
nesl:“Budu Ti z hůry pomáhat - nakonec jsi to nejlepší, co mne kdy potkalo.
Ani za všechno zlato na světě bych tě vícekrát nezradil. . . Pročež je dobře, že
to končí takto, já jsem si Tě Kvílíku nezasloužil...“
Na to znovu prudce zakašlal a dodal:“ Ve městě jsou ale lidé, kteří si tvoji sr-
dečnost zaslouží. Chci říci, že když jsem odmítal některé tvé srdečné a šlechetné
napády, činil jsem tak jen proto, že jsem byl sám líný se pro ostatní snažit.
„Byly to ale dobré nápady a já věřím, že jestli je někdo dokáže zrealizovat, jsi
to ty. Pročež někde tady u pláže, musí to zlato být - sesbírej ho, vrať se domů
a udělej co Ti vždy radilo tvé srdce – ty nemůžeš šlápnout vedle.“
Pak Balbasket vydechl naposledy, přestože na něj Kvílík hlasitě křičel a prosil
ho:“ Ne, ne, já to tak nechci – já Ti odpustil, vrátíme se společně.“ Ničemu
to ale nepomohlo, stejně jako když s ním v šoku a panice začal divoce třást -
Balbasket byl pryč...
"Pauza, pauza", vykřiknul náhle autor, jako malé dítě, které prohrává partičku
piškvorek. Přitom rozpačitě máchnul rukama a depresivně schoulen ve svém
křesle začal otírat slzičky kolem očí a po tváři...
Potom se vysmrkal jako slon, uraženě skočil na postel a pohlcen smutkem a úz-
kostí, po zbytek dne odmítal napsat dalšího řádku.
.
.
.
Když se Kvílík asi po dvou dnech konečně vzpamatoval z šoku, vylovil většinu
zlata, zásob jídla a plachtu, která mu ze všeho nejvíce scházela k dokončení nové
lodi, na které usilovně pracoval ještě před nešťastným návratem Balbasketa...
Pročež jakmile ji dokončil, změnil její jméno z "Antoanetta"(které patřilo dívce,
jenž mu ukradla srdce) na "Balbi"- na počest kamaráda, kterému jeho šlechetná
mysl dokázala odpsutit...
Skoro po třech měsících pak na palubě "Balbiho"absolvoval zpáteční cestu a
zakotvil v přístavu svého rodné města, kde rychle spěchal domů, v obavách nej-
horšího.
Když maminka Kvílíka spatřila, stleskla nevěřícně rukama a navzdory své ne-
moci mu vyběhla vstříc. Potom jej objala, obdařila snad tisíci polibky a se slzami
v očích řekla:“ Jak je to možný, řekli mi, řekli mi, že jsi se ztratil na moři ! Měsíc
jsem Tě oplakávala !“
13„Není to jedno maminko, nyní jsem tu ! – vrátil jsem se domů, abych napra-
vil některé špatné věci, koukej a nebreč !“ odpověděl Kvílík a ukázal mamince
krabičku plnou zlata. Hned na to promluvil:“ Mně zase více zajímá, jak se daří
Tobě mami.“
„Dobře, dobře“, vydechla maminka plná štěstí a v euforii, jež veškeré vlastní sta-
rosti překryly. Pak chytla Kvílíka za ruku, pohlédla mu do očí a usmála se na něj.
Kvílík nechápal a řekl:“ Jak se Ti může dařit dobře mami, když nemáš léky,
které potřebuješ.“
V tu chvíli sebou maminka škubla, poplácala se do hlavy a řekla:“ Ježíší Kriste,
Triton – Víš Triton zastavil svoji hospodu za dva zlatníky, aby mi koupil první
dávku toho drahého léku. Útíkej za ním Kvílíků - hned, dnes do šesti je poslední
možnost hospodu vykoupit. Když to nestihnes, Chamtivec zítra bude chtít 10-
krát tolik!“
Na to maminka rychle roztáhla zástěru kolem pasu a odebrala do ní polovinu
pokladu se slovy:“ Tohle schovám doma. A dej pozor, aby Tě nikdo neokradl...
A nikomu, nikomu neukazuj a neříkej, kolik máš, ano ?“
„Ano maminko“, odpověděl Kvílik. Dal mamince pusu na tvář a rozběhl se dolů
k Tritonovi, který tou dobou seděl na kamenném obrubníku vedle vchodu do
své hospody. A se svěšenou hlavou - zkroušený a smutný, si pro sebe zoufal, bez
nejmenší víry v zázrak, který by jej spasil.
Měl pocit, že hůře už se snad cítit ani nemůže... Když přišel Chamtivec – místní
lichvář, který věru uměl dát na odiv svoji radost z povedeného obchodního kon-
traktu...
Radostně si promnul ruce a pravil:“ Tak Tritone, Tritone, je za tři, nebo spíše
lépe za "Tri"šest. Pročež mi ale nevěšte hlavu - však hospoda bude v dobrých
rukou.“
Na to se hlasitě a chraplavě zasmál, až se mu roztřásl bachor tuku, odporně čnící
z jeho těla. Přitom ani zdaleka netušil o velikém překvapení, které následovalo...
Jen co se Hrabivec dosmál a zalapal po dechu, Kvílík jej uchopil za rameno a
pravil:“Tak o tom pochybuji ty těhotný červe !“
Triton hlas poznal, prudce se zvednul a vykřikl:“Kvílíku, Kvílíku, vrátil ses -
díky bohu !“
Na to na sucho polknul, sundal si čepici a začal ji žmoulat v rukou. Přitom
dodal:“ Kvílíku, potřeboval bych si půjčit.“
Kvílík zakroutil nesouhlasně hlavou a pravil:“ Ne půjčit, to já ti dlužím – nic
nevysvětluj, již vše vím"A nahlas, směrem k lichváři zvolal: "Platím za Tritona
výkupné...“
Chamtivec se zatvářil kysele a dodal:“Čím budeš platit ty záprdku, co jsi všem
jenom k smíchu.“
14„Zlatem, zlatem budu platit ty moulo - ne suchým z nosu“, odvětil na to Kvílík
a vytáhl prut žlutého lesklého kovu.
„Jak ale mohu vědět, že je to zlato ?! Když to nejsou mince, je na mě jak to
ocením.“ uchechtl se Chamtivec v omezené víře, že má situaci stále pod kontro-
lou.
„Není pravda“, vstoupil do ostré diskuze Triton a řekl:“Zlato musíš vzít alespoň
za třetinu ceny, která vychází z ceny Zlatníku – to je zákon milý příteli.“
Chamtivec zlostně dupnul nohou do země a v obličeji mu vyvstaly krůpěje potu.
Věděl totiž, že Triton mluví pravdu a tak nabídku přijal raději, než-li by případ
řešil v soudní síni.
Navíc - pořád na tom vydělal - sice ne tolik, jako kdyby mu hospoda spadla do
klína (ta měla hodnotu asi 20 zlatníků), ale pořád dost: Vždyť Kvílík Tritonův
dluh 2X přeplatil!
Poté co podepsali smlouvu, další rozhodnutí už Kvílík nemusel činit kvapně a
své zlato a drahokami za zlatníky vyměnil výhodněji a po částech, aby nikdo
nezjistil, jak moc je bohatý.
Také mamince koupil další léky a za zbylé peníze, tedy asi 480 zlatníků společně
s Tritonem založil společnost na výrobu lodí, která se jmenovala TB Lodní dílny,
neboli „Trittonne-Balbascett Lodní dílny.“
Ačkoliv Triton naléhal, aby do názvu společnosti uvedl na první místo své jméno,
Kvílík to odmítnul, neboť prý nezní dost dobře.
Nezabralo pak mnoho let, než si Trittonne-Balbascett vydobylo posvátnou úctu
a pověst mimořádné kvality, díky které se zakázky na nové lodě hrnuly doslova
ze všech koutů celé země – včetně Královské flotily.
A práce ? Práce bylo pro celé město více než dost. A tak všichni ti, kdo chtěli,
dostali v docích šanci, i když chyběly veliké svaly, nebo pronikavá inteligence...
A aby to úplně fér, těm co v životě neměli tolik štěstí - nemohoucím a chromím
- vyplácelo Trittone-Balbascett rentu.
Vůbec vše ve městě od té doby dále jen vzkétalo – dřevěné ruiny se měnily
na krásné kamenné domy, ulice byly čisté a uklizené - již nesmrděli splaškami,
nýbrž voněly květinami. A umorousané Torgunovo tržiště, na kterém Kvílík a
Balbasket vyrůstali ? To se stalo symbolem tohoto vzestupu – výkladní skříní ce-
lého města, připomínající spíše krásný městský park, než-li místo čilé obchodní
výměny. . .
Přesně jak Balbasket pravil - Kvílík od té doby ani jednou - jedinkát nešlápl
vedl...
.
.
15.
Jinak když bylo Kvílíkovi čtyřicet, přesně na jeho narozeniny navštívil jeho to-
várny nejbohatší muž celé země - sám král, který Kvílíkovi nabídl za celý bilet
symbolických 40 tisíc zlatníků.
Ačkoliv to byla nabídka objetktivně výhodná - Kvílík odmítnul. Všechno jeho
snažení totiž nebylo pro peníze a velký majetek, ale pro ostatní lidi. A přesně
to, monarcha zvyklý na blahobyt a jednoduchý život nechápal, pročež plánoval
snížení mezd a zdelšení roboty.
Po celý dlouhý život pak Kvílík na Balbasketa a na poučení, které z jeho smut-
ného příběhu plynulo nikdy nezapomněl. Víte totiž, měl jednu zvláštní vlastnost,
ze všeho si uměl vybrat dobré. . . Balbasket jej sice zradil, ale také se pro něj
vrátil.
To mu k odpuštění stačilo...
Stačilo to dokonce i k tomu, aby nikdy nikomu neprozradil skutečnou pravdu...
Za vděk jeho poslednímu hrdinství mu navíc sám vytesal malou sošku, alespoň
jak jeho gramlavé ruce a vetchá paměť dovolila - umístil ji na místo, kde se
společně setkávali na Torgunově náměstí. . .
Přestože si pak Kvílík vždy přál, aby nepřežil žádné své přátele, nebo maminku
a Tritona, stalo se tak. Až prvního dne po jeho 90. narozeninách vydechl na-
posledy a odešel do nebes. Přitom věřil, že se tam snad i s Balbasketem znovu
setká a vše si vysvětlí. . .
Konnichiwa
teda vlastně...
Oyasuminasai
Pročež v případě, že plynule neovládáte japonsko-český překladač jako autor,
řeknu to raději ještě jednou: Zkrátka a jednoduše - vážení čtenáři - tímto jsme
došli na...
KONEC
162
O Autorovi:
Filip Fridrich Klenc – dlouholetý člen SBZS (Sdružení beznadějně ztrozko-
talých spisovatelů) – parazit žijící z almužen příbuzných a dotací nadace Život
Umělce. Za celý život napsal přes 40 publikací, z nichž se ovšem žádná nese-
tkala se zasloužilým uznáním a popluraritou, o čemž dobře svědčí celkový počet
prodaných výtisků, který činí 17 položek. Při našem společném rozhovoru pak
autor připustil, že nepíše úplně pro každého, pročež za hlavní důvod všeobecně
odmítavého postoje široké veřejnosti označil skutečnost, že prý každý není tak
obdařen, aby pochopil a ocenil myšlenkově hluboké, rafinované a umělecky pro-
pracované literární klenoty, které nabízí. Za příklad tohoto nepochopení pak
uvedl např. incident v domě kulturní vybavenosti, kde se jej místní rodák poku-
sil umlátit výtiskem jednoho z jeho mistrovských děl – Děvče, dešník a záhada.
Útočník po zásahu policie tvrdil, že jednal v afektu, jakoby smyslů zbavený,
pročež se odvolával, že za to všechno může právě útočná zbraň.
Revizi a poznámky provedl:
Miroslav Heinz, který – když už jsme u toho - na tom není o moc lépe, než-li
výše uvedený mistr. Nedopatřením totiž způsobil požár jedné z rajčatových to-
váren svojí zámožné rodiny, pročež byl následně vyčleněn ze zbylého rodinného
dědictví a jako každý správný, ryze nepraktický teoretik se o sebe nyní není
schopen sám postrarat. Je mu myslím 22 let a je to zřejmě imbecil. Dvěma vě-
tami bych celou jeho činnost shrnul takto: Těm snužkám hovadin, na kterých se
společně s výše jmenovaným podílí, se věnuje už docela dlouhou dobu. Navzdory
tomu, mu to jde stále dost mizerně, pročež neexistuje nic obecně dobrého, co
by ohledně jeho osobnosti stálo za zmíňku.
Každopádně zpět k věci - tito dva mantáci se rozhodli obrátit list a po sto-
šedesáte sedmé hodit historii za hlavu. Rozhodli se znovu postavit na nohy a
vymanit se z předchozích neúspěchů, pročež Vám hrdě přináší první provedení
pohádky: Kvílík a Balbasket. A posuďte už sami, zda za své poslední peníze,
investované do vlastního nákladu udělají díru do světa, nebo do vlastního roz-
počtu a v zimě nebude nouze o kvalitní topivo.
Otázky, drobné připomínky, nebo cokoliv obecně dobrého prosím pište na emai-
lovou adresu: miroslav.heinz@gmail.com Velké připomínky typu: přepsal bych
celý příběh, nadávky, urážky, výhružky smrtí a jiné klenoty mezilidské vlídnosti,
prosím nepište - ego autorů už je beztak smrsknuté na velikost skřítího varlete
po ledové koupeli... Oni by to neunesli...
Pozn. Autoři neovládají zrovna obratně interpunkci, nebo nedej bože pravopis...
Tento nedostatek se rozhodli ošetřit dosti tvůrčím a neotřelým způsobem - v celém
díle využili principu matematické substituce a ustanovili význam některých znaků
následovně: "i","y" má význam "i"/"y" dle kontextu... "," a mezera má význam
","a mezery/mezery dle kontextu...
17
5 názorů
Nějak jsem si neuvědomil, že by někdo přiložený soubor oprávněně mohl považovat za hrozbu pro své PC.
Děkuji za upozornění.
Formátování tedy doladím postupně :-)
_
Jinak není pravda, že bych se věřil - Norsko 1, vím, že jsem úplný amatér a očekávám, že můj příspěvek rozsápete na kousíčky.
Dílo uveřejňuji jen proto, že věřím, že skrz objektivní kritiku si mohu odnést mnoho pro budoucí snahu (pokud mě tedy Vaše komentáře nezlomí zcela a já to nevzdám :-)
Moc nevěřím tomu, že by si dílo někdo stáhnul. Zkus text se stávajícím formátováním vložit buď do wordu a pak sem anebo do jiného editoru (třeba nyx.cz je na to perfektní ale možná bude stačit třeba e-mail) a pokud se text nerozjede, překopíruj ho sem. Pokud to nepůjde, naformátuj ho prostě znovu tady.