Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVzlyky
Autor
Marcela Hutarová
Chvála vzpomínek
Staří se do mě zakouslo
a já mu utíkám do vzpomínek,
jediného ráje,
z něhož mě už nikdo nevyžene
Vzpomínky hladí a lakují.
Díky vám, lhářky!
Jste moje utěšitelky ve světě,
který bolí
Hledání předků
Nikdo je nezná
ač ještě před chvílí
(co je to padesát let!)
vyslovovali své dobrýtro, sousede
Ale na hřbitově o nich vědí,
celá vesnice se oblékla do černých desek
a hraje si na stínohru
Proč jen?
Díval se mi do oken
Spolu jsme se těšili na jaro
Tehdy se převlékl do bílého,
tehdy mi posílal vůni do vlasů
Teď leží podťat pod mými okny
Já ale vím, co říkal, když ho zabíjeli
Proboha, komu jsem vadil, já strom!
Honba na trilobity
Na strmé stráni
vysoko nad mostem ve Skryjích,
odkud dohlédneš na hrad Týřov,
se ozývají kladívka ťuk, ťuk
Na naléhání zvědavců se skála otvírá
vždy znovu a znovu.
ač nerada, otlučená a zjizvená
To za to, že kdysi dobrovolně
vydala své milionoleté tajemství
Joachimu Barrandovi
Černý den
Mé hnízdo je prázdné
a na okno ťukají Hitchcockovi ptáci,
do kterých se navlékla strašidla starostí,
aby mi vyklovala oči,
které jsem jasnila pro růžové patičky neviňátek
Tajemno
Potká nás náhoda,
tváří se samozřejmě
a přitom je to tajemno
Tajemno osudu, který nás sleduje
a nepouští z očí
Tu něco nahraje,
tu přidá, tu ubere
Ale vždy jen tak,
aby život byl zkouška,
kterou uděláš, nebo propadneš
Mé Čechy
Krásná a zhmožděná zem!
Šly tudy kleté dějiny touhy po štěstí
Proč ale na jejich tvář padá tolik špíny
vedoucí k nepaměti?
To abychom se styděli, že tu jsme,
to abychom byli tabula rasa,
na níž se dá napsat cokoliv
Ticho samoty
Žiješ v tichu a neraduješ se?
Ticho přírody léčí, ticho samoty děsí
Čekám, že zvonek je vyžene
Leč marně!
Zlédl se v něm a mlčí
A tak usínej opět v tichu
Možná, že zítra mu odzvoní,
možná, že nikdy
Člověk
Pud sebezáchovy ho přikoval k bytí,
sobectví jej drží při životě
Proto tak málo pochopení pro druhé,
proto ta nechuť k pozornosti vůči jiným
Byl ale potrestán,
sám touží po uznání a obdivu
Útěky od lidí bývají marné
a historie se opakuje
Jsi zamilován do sebe,
tak jásej, že nemáš soka!
Palladium země České
Ta ustaraná matka s božím synem na rukou,
ulitá z korintské mědi pro dávnou Ludmilu
a zachráněná z hrudi ubitého vnuka Václava
měla osud bohatší než královna Kleopatra
Tolikrát ukradená cizáky,
tolikrát přinucena zdobit cizí dvůr,
tolikrát přetavena a obnovena,
ale vždy věrna myšlence těch,
kteří do ni vkládali naděje a víru,
že ochrání českou zem
Budiž dnes pozdravena v nové kráse,
i když zapomenuta a poražena
novým Palladiem, chrámem konzumu
Na cestě
Díky ti vlaku,
žes mě celý život houpal v náručí,
žes mi dal napít z džbánku krajiny
a přitom do uší pouštěl Dvořákovu Humoresku
Koleje lesklé utíkají do neznáma
a po nich moje sny ladné kloužou
do tajemných dálek bez obzorů
Cesty zapomnění
Chodili po nich na vesnické tancovačky
bujní mládenci i potulní muzikanti
Vedly úvozem mezi poli, kolem rybníků a luk
Zmizely k nebytí a nikdo je nepostrádá
Rozorány traktorem, zarostly nezájmem
a asfaltové silnice je ubily svou pohodlností
Kde jste, vy cesty, cestičky, pěšinky zapomenuté!
Český ráj
Těžko někde najdeš krajinu tak vzrušující,
která obtiskla dramata do své tváře
Drama marných bojů o hrad Kost,
drama lidových bouří na vrcholu Tábora
drama ztroskotaných ambicí Valdštejnových
drama padlých v prusko-rakouské válce
A na to pohlížejí vysoko nad krajinou trůnící Trosky
dávný to souboj mezi Babou a Pannou
U Máchova jezera
"Bez konce láska je! - Zklamánať láska má!"
- K. H. Mácha
Jak ses to změnilo
jezero hladké v křovích stinných!
Lidé tě našli, pláže jsou plné,
stavby na břehu hyzdí tvou tvář
Zůstal však ptáků zpěv, zůstaly vrchy,
zhlížející se v zrcadle vod
Zůstaly bílé loďky, plující rychle bez cíle
Zůstal i člověk. Unesl tíhu věku?
Konec je lásky - Zklamánať víra má!
V noci daleko za městem
Rozzářené město poživačných tají velebnost vesmíru
Hvězdnou oblohu závistivě přetáhlo plachtou
Prchněme odtud s pohledem k nebeským znamením
Vodnář, Beran a Lev se chystají
nás přesvědčit o lidské malosti
Po letech v Luhačovicích
Neříkej, že se změnily, že byly krásnější
Změnila ses ty
Jsi střídmá k nevíře
To proto, žes ztratila své brýle okouzlení,
které nosí mládí
a nikdo je neprodává ani nepůjčuje
Vzpomínka na Lermontova
Zelené větve stromů jsou ruce,
příroda je podává svým dětem,
aby je zachránila z tonoucí lodi
A moje podaná ruka
zůstává nestisknuta
Promluva k osudu
Zamíchej nám karty
a my budem hrát
o nový den, novou radost, nové slzy
A táhni naději,
má dobrou pověst,
i když lže
Marné hledání
Kam ses jen propadlo
to prosté slovo děkuji?
Kam zmizela vděčnost,
ta paměť vřelého srdce?
Zaškrtila ji lhostejnost vedená sobectvím
Touha po přímoří
Vím, moře, že na mě nečekáš,
přeješ mladým a svižným
Já ale, vodo, netoužím po tobě
Mně učarovala pobřežní krajina, bílé domy
Jásavé divadelní scény se mění
s každým otočením hlavy
a v nich voda, i když nepostradatelná kulisa,
jen předstírá zdánlivé nekonečno
České hřbitůvky
Na kopci vedle kostela řada křížů
Jsou spjaty s lidem i krajem
Žili tu, byli a už nejsou
Ale mateřídouška voní stále stejně
a osudy zemřelých se opakují
Jen procesí kráčející s křížem krajinou
marně vyhlížím
Marně, marně, marně!
Paměť
Jsi můj starodávný archivář,
bez jehož služeb nelze žít
To ulož, to vydej, znějí moje příkazy
Nepracuje počítač, nepřebíhá myš,
a přesto jsou briskně plněny
Jen o jedno tě prosím
Moje prohry vymaž
a na bolestínská pátrání nereaguj
Díky
Fantazie se nedoprošuje osudu,
aby ti přál
Kreslí, co není, aby tě potěšila
Otvírá světy, do kterých nemáš vstupenku
Je i tvůj zaměstnanec
a pracuje pro tebe neodměněna
Bez ní bys upadl do komatu šedé skutečnosti
Tak pospěš, Jules Verne čeká!
Český les
Vstupovali jsme branami cizích měst,
svedlo nás moře svým lazurem,
ale nakonec vyhráls ty
Jsi pospolitost voňavých nájemníků,
jsi rozdavač klidu s ozdobou ptáčích hlásků
Je milo odpočinout si na mechu
zdobeném spadlými šiškami a kloboučky hub
Až k ústům donesl jsi mi hrst borůvek,
chutnaly jako domov!
Falešnice
Je neodbytná ta strašná paní,
říkají jí Bolest
Podrobuje si člověka mocí
a škemrá o bílé bonbóny lékárníků
Když je dostane, předstírá,
že odešla do neznáma
Je to lež, číhá,
aby se nečekaně vrátila
a opět dokázala, kdo je tady pánem
Bez ozvěny
Chválím tě, Bousove,
žes mi podal ruku do lesů a skal,
daleké výhledy, zmrtvělé hladiny rybníků,
jen na ozvěnu dobra marně čekám
Přání o Vánocích
Být tak dítětem
a prožít si znovu pohádku třpytivého krásna
a nevědět, že nevinné jezulátko
se zakrátko změní v ukřižovaného s trnovou korunou
Ona
Jako lištička se skrývá v houšti lesa,
jako kamzík skáče po horách
Je veselá, ale i s tváří, která smutní
po ulétnuvších včelách
Je družná s touhou po pospolitosti,
ale i tajemná, uzavírající své city
do nepřístupné skříňky
Políbila ji skromnost
a za dar nečeká oplátku
Jsi jiná, jsi svá, jsi má
Nad japonskými verši
Na křídlech lásky nedoletíš daleko
Sestřelí tě čas,
který si hlídá,
abys zapomněla na růžové květy jara
Myšlenky o Bohu
Je sadařem vesmíru,
i když nemá svatozář a kolem anděly
Je strůjcem řádu a pánem záhad
Vdechl ducha přírodě a předal jí
svůj experiment - člověka
Propůjčil mu dobro i zlo,
ale i marnou snahu rozluštit nepochopitelno
Je pyšný ten lidský tvoreček,
i když mizí bez návratu
Zato však pozná Stvořitele,
který jeho činy posoudí
Prosba
Myšlenky slabě bujaré, zoufalé i nápadité,
střídáte se nesvorně v mé mysli
Neokřikuji vás v tom oblíbeném dovádění
Proč ale bezostyšně bráníte mému spánku?
Vždyť odpočaté po ranním probuzení
můžete opět s chutí zoufat, snít i jásat
Polapení
Zfetovaní láskou
potácíte se životem
Jste naprogramováni k plození
Nádherně chutnající léčka!
Proč ale tolik údivu z vystřízlivění?
Milost je nestálá,
věrnost je falešná
Proto ta píseň prosebná:
Dej mi pár okovů
a jsem tvůj
My a čas
Jsi neúprosný, když lhostejně přihlížíš,
jak vlas popelaví, ale
hned zas milostivý, když
lížeš rány na duši a přikrašluješ vzpomínky
Nejsem Goethův Faust,
zřeknuvší se zastavení času
A proto: postůj aspoň na chvíli,
když okamžiku říkám ach!
U Lipanské mohyly
Daleko do kraje shlížíš, horo Lipská,
chmurnou se mi ale zdáš
Minulost hryže
a ty nemáš sílu utéci staletím
Kdysi na tebe stoupali s touhou po vítězství
a záhy potoky krve tekly Čertovou brázdou
Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho?
Tak marně, marně se ptám
Cesta k městu
Jen blížit se a pak zastavit
I když silueta věží tak láká
a maluje kolem sebe nádherná zdání
Chceš se rozběhnout,
ale cosi v tobě šeptá: stůj
Za branami města čekává žalostný klam
Vzpomínky
Bloudím ulicemi a vidím tě, Hanko
Blížíš se ke mně a já ti jdu vstříc
Je to jen zdání, klamavé zdání
Vždyť schází tvůj zamyšlený úsměv
schází tvůj starostlivý hlas
scházíš tu celá!
Chtěly jsme spolu přehlédnout život
z Rajské zahrady
Chtěly jsme ronit slzy
na Bílé Hoře
Chtěly jsme omládnout
v petřínském Růžovém sadu
Chtěly jsme tesknit
v Kinského zahradě
To je ten ráj vzpomínek
z něhož vyhnat nelze
Rozmluva se zrcadlem
Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi,
kdo mi tvář zahalil šedivým závojem
Znavené oko bezmocně přihlíží
jak vyschlé rty šeptají
kdo se to za mě vydává
Neboj se, neboj, jsi to ty
to stáří tě hýčká
chce zpívat ti do deště
písničky o tobě, o nich, o marnostech
Nářek bousovského sudu
Kdysi ve mně sedávala veselá parta
zpívali a popíjeli slivovičku
Jak dávno tomu! Dnes jsem stařec
Nohy mě neunesou a na hlavu mi prší
Proč tu vlastně ještě jsem?
Nesmutni! Máš přece velký úkol
Rozděluješ zahradu starých stromů
abys za sebou vytvořil tajemný prostor
nekonečný, o jehož půvabu tak milo snít
a snění je přece to, co nám schází!