Zimní

Milá Jarko,
tato básnička zdá se mi být takovou neobvyklou kombinací naivní dětské říkanky (co do veršů a rytmu) s hlubokým obrazem zimního (pod)večera. Ve tvých textech objevuje se mnoho zajímavých slovních spojení, a navíc jim (těm textům) dokážeš, snad schválně, snad podvědomě, vtisknout jakousi prazvláštní a často velmi silnou atmosféru, a to i navzdory občas dost hrubému rytmu a někdy ještě hrubšímu verši. Abych byl upřímný, když si "tě" přečtu poprvé, většinou vidím jen ony vady na kráse a pod nimi nic. Pak čtu ale znovu a znovu, a po takovém pátém přečtení většinou už přestávám vnímat formu a dýchne na mne takové nějaké "cosi", neuchopitelné ve své podstatě (s výjimkou Zůstaň...), skryté, přesto však přítomné a oslovující. Není tomu tak vždy, některé tvé básničky mi asi neřeknou nic, ale některé z toho relativního mála, na němž zatím mé "kritické" oko spočinulo, ve mně opravdu cosi rozpohybovaly...
Ještě zpět k tvé formě - hodně mi přípomínáš mou bývalou spolužačku, ana též plodila básně, jež udivovaly jak hloubkou svých významů a sílou a originalitou utváření "slovních spojů", tak i poměrně častou a místy až neskutečně zarážející neumělostí a neobratností veršů. Ona sice asi byla čas od času na obou pólech ještě dál, leč poměrná podoba by zde vskutku byla. Čímž nechci říci, že se jmenuješ Veronika ...

Jinak se mi tato básnička docela dost líbí.