Nad platany smutek

 

 

Nad platany smutek

 

 Srpen voní po prázdninách

stírá prach, jenž sedá

na fotku, jež zavzpomíná

jaká byla doba jiná

Na fotce je děda

 

 Vidím ho, jak houby sbírá

úsměv svůj mi předá

Les – to byla jeho víra

kde se srdce otevírá

Měl ho rád – můj děda

 

 Vysílačku sám si stavěl

bavila ho věda

jazyky mu též šly hravě

co jen mohl, nosil v hlavě

milovaný děda

 

 Ze školy mě doprovázel

cítím, jak mě zvedá

Hledám cestu na obraze

na které bych našel snáze

 jak kráčí můj děda

 

 V září roku nula čtyři

obloha je šedá

Nad platany smutek víří

Chtěl jsem napsat o rytíři

jímž byl vždy můj děda…

 

 

Především

 

V dětství pod ním pukl led

mokrý běžel až domů

a nebylo to zdaleka jedinkrát

kdy za patami propast

 

 Vždy dokázal přejít po duze

Kvůli otci právník

ačkoli kondenzátory

a transformátory mu srostly s rukama

 

 Měl vlastní vysílačku

během války schovával aspoň její prsty

k cestě do nicoty

by vedlo jediné zabušení

na dveře

 

 Znalec jazyků

třesoucí rukou navlékal nit do jehel

Košile u něho nikdy neměly kázeň

a to na vojně prošoupal několik bot

Jednou velitel zabloudil

že boláky pochodovaly po obou nohách

 

 Miloval hudbu

Když náhle: „Pánovi zahrála“

a on věděl, po jaké trase dál půjde

Jeho anglická královna

kterou nosil v srdci na procházkách kostelem

ze smrků a borovic

a také buků a bříz

 

 Rozuměl dopravě

rád červené víno

a elixír z česneku, medu a citrónu

 

 Vždy počítal s tím horším

aby nebyl zaskočen

Neznal hrubost

objímal šedomodrým pohledem

v němž jsem viděl nebe i borůvky

a především

svého dědu…

 

 

---