Dvacet kroků zpět

Nemám rád tvé teplo,

co jak vzduch je vprostřed zim,

i množství hlasů,

jež lichotí očím tvým,

má malá nevěrnice,

a jako ruce 

v modlitbě falešné

spínají se k nim.

Nemiluji sladké tvoje řeči,

za nimiž jen klam a nebezpečí

poťouchle se s bídou schovává.

Vím,že za okamžik vyrazíš zas k zteči,

že je to pro tebe pouhá zábava.

Tvá duše jako tuš do toho tě nutí,

ta, jíž ledacos už není k chuti

a k smrti ráda stále vyhrává.

Tedy pojď, společně zhasíme tu svíci,

zbytečně ať nečpí knot jí doutnající,

co světlo žádné dávno nedává.