Úklid

Má drahá přítelkyně,

začala jsem si doma intenzivně uklízet. Myslím tím vyhazování starých věcí a dávání si do pořádku prostě všeho. Včera jsem vyhodila dva odpadkové pytle svého oblečení. Většinou jsem to dala do kontejneru charity, něco i přímo vyhodila. Plno triček, i svetrů i kalhot, sukní, dokonce i kabát jsem vyhodila. A možná jsem mohla být ještě přísnější v tom vyhazování. V každém případě budou další kola v třídění těchto věcí. Míním pokračovat dále. Musím dát do pořádku své různé dokumenty a další nesmyslné papíry. Povyhazuji papíry, o kterých jsem si roky myslela, jak jsou nepostradatelné. Povyhazuji vše ze sklepa, co jen půjde. Chce to čas, je toho všeho totiž hodně k úklidu, ale vydala jsem se aktivně včera na tuto cestu „čištění si svého životního prostoru“.

Syn mi včera říkal, že patříme mezi ty lidi, co neustále třídí a vyhazují staré nepotřebné věci, a přitom jich je i u nás pořád tolik. Povyhazovala jsem už dříve knihy, které mě nevyjadřují a budu v tom pokračovat. Chci mít doma jen knihy, které mě, nebo manžela, nebo syna vyjadřují. Manžel říkal, ať to dám k popelnici, že si to někdo vezme. Nemyslím si ale, že by v dnešní době měly všechny knihy nějakou cenu. Spisovatelem může být dnes úplně každý, i psychopaté a jiná podobná individua. A knihami je zaplaven svět. Už dávno nemají tu hodnotu jako ještě před 100 lety. Stejně tak, kdyby lidé povytahovali ze svých skříní oblečení, které nenosí, byl by to jen odpad, o který nemá vlastně nikdo zájem. Byly by to neskutečné hromady odpadu, které by zaplavily města a vesnice. I tohle ztratilo na své ceně. Cenu má maximálně nové oblečení, ale i obchody jsou přervány hadry, které se rovnou vezou na smeťák, když je nikdo nekoupí.

Svůj životní prostor si čistím od věcí i od lidí. Chci se cítit svobodněji. Začínám mít pocit, že ty životní „krámy“ v podobě nesmyslných věcí, které lidi schraňují, jsou přesně tím, co lidem bráni „v rozletu“. Co jim uvrhává mysl do stavu, kdy není schopna opustit věci dávno přežité. Lidi si to trénují na starém oblečení, knihách, které nemají pro nikoho hodnotu, na různých prázdných sklenicích, pixlích, na starých krabicích a starých taškách, které se přeci jednou můžou hodit! Trénují si to na těch krámech a pak nejsou schopni ani pochopit, že nějaké jejich naučené zvyky, projevy chování a tradice, kterých se křečovitě drží, už nemají dávno žádnou hodnotu a mnohdy jim škodí. Ty přežité projevy chování a tradice, je totiž uvrhávají na jedno místo fyzicky i mentálně a oni se z něj nejsou schopni posunout. A život je tímto vlastně do velké míry promarněn.

Už dávno nám cesta mezi jednotlivými blízkými místy netrvá hodiny na drožce, drkotající se přes kameny, už dávno si čistíme zuby, a ženy používají vložky a tampony, už dávno nejsme závislí na despotickém členu rodiny, jelikož nebydlíme v jedné místnosti s dalšími 5 členy rodiny a nejsme závislí na úrodě, kterou za tím chatrným domem úmornou dennodenní prací vypěstujeme.

Už dávno nám nové vědecké objevy posledních dlouhých desetiletí dávají odpověď na otázku, z čeho a jak je složeno naše tělo, jak funguje a co mu škodí.  A přesto se držíme tradic a způsobů chování našich předků, kteří toto vůbec netušili, a proto se chovali tak, že se sami sebe zdravotně likvidovali.   My ty informace máme, ale stejně jako těch starých hadrů ve skříni, starých sklenic a pixlí, a knih nemající absolutně žádnou hodnotu, se držíme i těch způsobů chování, které nás naučili lidé, kteří vůbec chudáci ani netušili, že mají nějakou slinivku, ledviny nebo játra.

Držíme se zvyků, návyků a dogmat lidí, kteří si zuby pravidelně nemyli a vložky ani tampony při menstruaci nepoužívali, a necestovali, jelikož cesty byly vysilující. Nevěděli nic o nemocech, kterými trpěli, nevěděli nic o zákonitostech a souvislostech jejich životních zvyků a návyků s tím, proč umírají. Netušili, že horečku, kterou dostali a záhy na ni umřeli způsobila třeba sepse organismu z obyčejného zkaženého zubu. Netušili, že se mezi bratranci a sestřenicemi nemají ženit a vdávat, nebo jim děti pomřou a budou postižené. Netušili, že jim alkohol odrovná játra, když tedy ani nevěděli, že nějaké mají. Movití lidé netušili, že jejich oteklé klouby a následná neschopnost pohybu je Dna, tedy nemoc z přežírání a žrali tedy dále. My to víme, ale zvyky si udržujeme jejich. Jako třeba Velikonoce, kdy jsou to dnes už svátky více alkoholické než křesťanské.

Je to možná jakási stupidita lidí, ale může to mít jakýkoliv jiný název. Je to prostě stav, kdy existují zcela jednoduše dohledatelné informace o něčem, kdy člověk ty informace vlastně moc dobře ví, ale chová se, jako by ty informace o těch faktech neexistovaly. Křečovitě se držíme věcí dávno přežitých, krámů i zvyků, dogmat a stavů, které jsou nám možná úplně na nic. A „to držení se“ těch věcí a stavů nás asi stojí tolik energie, že nemáme pak schopnost přijmou fakta, které nám evoluce poprvé v historii odkryla.

Ano naši předkové měli dnu, cukrovku, postižené děti, umírali třeba na zkažené zuby a neznali souvislosti s jejich chováním a zdravotním stavem, a tedy plnohodnotným životem. My tohle známe. Ale krom toho, že si už tedy nebereme bratrance nebo sestřenice (jelikož máme v dnešní době daleko větší výběr, než v rámci vesnice o 50 - 100 obyvatelích), tak všechno ostatní děláme, do obrovské míry, vlastně jako oni. Žereme, chlastáme, někdo si ani ty zuby pravidelně nečistí, schraňujeme věci, které by se někdy mohly hodit, a přitom se ty věci evolučně staly jen odpadem zeměkoule. A držíme se despotických a manipulativních členů rodiny, kdy jsme si jaksi vůbec nevšimli, že už dávno nemusíme, protože jídlo si koupíme v obchodě a společnost nás nezavrhne za to, že jsme se rozvedli.

Takhle nějak to cítím. Jako lidstvo jsme asi totálně propadli v možnosti využití informací o nás samých, které nám evoluce velkoryse konečně nabídla. Chováme se jako v době, kdy Charles Dickens psal své romány, tedy zhruba v polovině 19. století, kdy v té době měli mnozí lidé „vymoženosti“ ke svému životu na té úrovni jako zhruba od roku 1300 (tipuji). A neměli informace o ničem. Mnozí obyčejní lidé měli informace jako lidé v době dávno před Kristem. Nevěděli, v porovnání s nám vůbec nic.

Jak čtu Dickensovy romány, říkám si, že se lidstvo zbláznilo. Jak to, že se dnes my v civilizovaném Evropském, Americkém, nebo třeba Australském světě chováme jako oni tenkrát, když máme možnosti neskutečné oproti nim. Jak to, že se sebou necháme v rámci rodin manipulovat, jako oni se sebou nechali, a neumíme se bránit, z důvodu, že se bojíme o svou existenci, když už se v tomto směru dávno bát nemusíme? Žereme, chlastáme, i drogy bereme jako oni (už za Charlese Dickense se používalo opium jako droga). Jenže oni neznali ty informace a souvislosti a neměli jiné možnosti, jak se cítit hédonicky šťastně než třeba pomocí jídla. My máme jak informace, tak jiné zdravé možnosti k uvolnění hédonického štěstí. Nicméně se držíme starých hadrů ve skříni tak jako starých přežitých zvyků. Myslím, že je třeba vyhodit staré krámy ze skříně i z mysli. Takže jdu zase uklízet.

Ester