Pak

Den podzimu má tělo a mlhy bílé kosti

šedý je jak plačka s šátkem přes obličej

a na zvonek zvoní října chladu hosti

dýchají do dlaní, jak velí jim obyčej.

Odletěli všichni, kteří mají křídla

ptáci černí stářím i krásní andělé

a ti když milují zde hladoví u jídla

drží stráže světel za noci probdělé.

Já hledám, kde mám svůj od času ten klíč

kterým mezi břehy dveře odmykám

co má jít to nechám, ať odejde pryč

co má přijít tomu místo nechávám.

A pak vstoupím dovnitř starodávných dnů

týdnů fotky v ruce mlčky obracím

hladím tiše stíny dávno mrtvých psů

a co není moje zpátky navracím.

Na návštěvě světa jsem zde na svou chvíli

rozpíná se vesmír jak srdce tepem svým

a hvězdy plní krví snění moje žíly  

Měsíc si ze všech právě tropí zase šprým.