Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seFialka
20. 10. 2020
3
4
348
Autor
Josef František
Fialka
Byl pátek. Šeříkem provoněné a sluncem prohřáté květnové odpoledne rušilo otevřenými okny pozornost studentů. Konečně očekávané řinčení školního zvonku.
Byl pátek. Šeříkem provoněné a sluncem prohřáté květnové odpoledne rušilo otevřenými okny pozornost studentů. Konečně očekávané řinčení školního zvonku.
Školu opouštěli všichni jako při vyhlášení leteckého poplachu. Chodbami doklapaly
i podpatky dívek, jež měly plnou hlavu starostí, co si obléci na sobotní disco či rande.
Rád bych také vyběhl, ale nejsem místní a ke mně domů to je trochu z ruky. Lístek oběma směry stojí polovinu mého stipendia, a tak jsem zůstal v sobotu i neděli na studentské ubytovně většinou sám.
Seděl jsem na jedné z postelí ve velké neútulné místnosti a přemýšlel co podniknu. S prázdnou kapsou to bylo jednoznačné: Toulky přírodou s hladovým kručením v žaludku.
Ticho v budově z doby Marie Terezie rušil jen vzdálený klapot psacího stroje. Kdo tu ještě je? Nedala mi zvědavost a sešel jsem do přízemí. Jednotlivé údery téměř splývaly a připomínaly déšť bubnující na plechovou střechu. Zvuk mě neomylně vedl chodbou k jedné ze tříd. Dveře byly pootevřené.
S radostí jsem zjistil, že na stroji klimpruje Fialka. Hezkou sedmnáctiletou dívku jsem si takhle pokřtil, když mě loňské léto na mých toulkách vyděsil její vlčák Ajax, který neočekávaně vyrazil z lískových keřů a postavil mě do pozoru. Za ním se po chvilce vynořila blonďatá dívka s kyticí fialek a celá jimi i voněla.
Od onoho prvního setkání jsme zabíjeli nudu konce týdne toulkami po okolí téměř každý víkend společně. Fialka, já a vlčák Ajax jsme byli kamarádi, až na občasné nevinné škádlení, jsem přátelský vztah nepřekročil.
Od onoho prvního setkání jsme zabíjeli nudu konce týdne toulkami po okolí téměř každý víkend společně. Fialka, já a vlčák Ajax jsme byli kamarádi, až na občasné nevinné škádlení, jsem přátelský vztah nepřekročil.
Potichu jsem vešel do třídy a stoupl si za písařku soustředěnou na klávesnici stroje. Sklonil jsem se k blonďaté nakrátko ostříhané hlavě, potěšil se vůní vlasů a potichu zašeptal : „I love you“.
Stalo se, co jsem předpokládal. Vyletěla jak pérko z kanape. Vznikla z toho malá honička, při níž mě častovala výrazy opravdu „nevlídnými“.
Zadýchaná, v očích ohýnky, na tváři ruměnec, se ke mně pomalu blíží: ,,Ale já ne,'' bouchne mě pěstičkou do prsou.
„Neumíš zaklepat? Víš, jak jsem se strašně lekla?!“
"Ty snad trénuješ na mistrovství světa, nikdy ses mi nepochlubila, že na psacím stroji takhle válíš,“ snažil jsem se odvést pozornost.
,,Nikdy ses mě nezeptal. A nezdržuj! Musím to dopsat! Měl bys vědět, že na každé ekonomce je právě tohle nejdůležitější předmět,“ usedla zpět k psacímu stroji. Zvědavost mi nedala a nakoukl jsem jí přes rameno.
Zadýchaná, v očích ohýnky, na tváři ruměnec, se ke mně pomalu blíží: ,,Ale já ne,'' bouchne mě pěstičkou do prsou.
„Neumíš zaklepat? Víš, jak jsem se strašně lekla?!“
"Ty snad trénuješ na mistrovství světa, nikdy ses mi nepochlubila, že na psacím stroji takhle válíš,“ snažil jsem se odvést pozornost.
,,Nikdy ses mě nezeptal. A nezdržuj! Musím to dopsat! Měl bys vědět, že na každé ekonomce je právě tohle nejdůležitější předmět,“ usedla zpět k psacímu stroji. Zvědavost mi nedala a nakoukl jsem jí přes rameno.
,,Fialko, pokud jde o milostný dopis, tak podle tempa psaní, na adresáta být pěkně naštvaná,“ škádlil jsem ji.
„Přepisuji povídku jednomu klukovi, a moc se mi líbí."
"Tak on se ti líbí ?” vzdychl jsem ublíženě.
“Náhodou, je to docela hezký kluk,“ trumfovala.
"Doufám, že naše zítřejší návštěva kina stále platí, když jsi právě bez varování zadupala mou naději, že tvůj věneček obdržím já. Šel bych se z žalu okamžitě opít do němoty, ale nemám v kapse ani vindru.”
Zvedla modrá kukadla ke stropu a nejspíš prosila pána Boha, aby mne nakopal
do zadku. Rázně mě vyponklovala ze třídy.
„Přepisuji povídku jednomu klukovi, a moc se mi líbí."
"Tak on se ti líbí ?” vzdychl jsem ublíženě.
“Náhodou, je to docela hezký kluk,“ trumfovala.
"Doufám, že naše zítřejší návštěva kina stále platí, když jsi právě bez varování zadupala mou naději, že tvůj věneček obdržím já. Šel bych se z žalu okamžitě opít do němoty, ale nemám v kapse ani vindru.”
Zvedla modrá kukadla ke stropu a nejspíš prosila pána Boha, aby mne nakopal
do zadku. Rázně mě vyponklovala ze třídy.
"Zítra v sedm večer!“ a práskla za mnou dveřmi.
Byla pravda, že má kapsa zela prázdnotou, ale v sobotu i v neděli jsem často pracoval ve stájích na dostihovém závodišti. Chtěl-li si některý z jezdců či ošetřovatelů vzít volno, byl jsem za drobný bakšiš po ruce.
Do kina byla necelá hodina volné chůze. Šli jsme pomalu proti proudu Vltavy a
Byla pravda, že má kapsa zela prázdnotou, ale v sobotu i v neděli jsem často pracoval ve stájích na dostihovém závodišti. Chtěl-li si některý z jezdců či ošetřovatelů vzít volno, byl jsem za drobný bakšiš po ruce.
Do kina byla necelá hodina volné chůze. Šli jsme pomalu proti proudu Vltavy a
kochali se vůni z čokoládovny Orion. Předháněli jsme se v líčení, jak bychom se
přejedli, být tam zaměstnaní.
přejedli, být tam zaměstnaní.
U pokladny kina jsem koupil lístky a odstrčil nabízenou pětikorunu se slovy: „Dnes tě, Fialko, zvu, celý den jsem riskoval svůj mladý život na hřbetech dostihových koní. Jsem
bohatý a také se těším, jak se budeme držet za ruce, neboť promítají strašidelný film. Pes Baskervillský!“ Bleskla po mě modře, ale v hrůzostrašných momentech filmu našla mou ruku.
Cestou z kina jsem bezděčně vsunul dlaň do kapsy saka a našel pětikorunu. Její pětikorunu! Chvilku jsme se hašteřili, ale nakonec jsem spor vyhrál. Musel jsem ovšem slíbit, že příště si koupíme lístek každý ze svého.
Doprovodil jsem Fialku ke škole kde bydlela a domluvili jsme si na příští odpoledne výlet k soutoku Berounky s Vltavou.
„Ta mrška!“ ulevil jsem si v neútulné noclehárně, když jsem při svlékání v kapse opět našel předmět našeho sporu. Jasně! Její pětikoruna! V okamžiku byl nápad na světě.
bohatý a také se těším, jak se budeme držet za ruce, neboť promítají strašidelný film. Pes Baskervillský!“ Bleskla po mě modře, ale v hrůzostrašných momentech filmu našla mou ruku.
Cestou z kina jsem bezděčně vsunul dlaň do kapsy saka a našel pětikorunu. Její pětikorunu! Chvilku jsme se hašteřili, ale nakonec jsem spor vyhrál. Musel jsem ovšem slíbit, že příště si koupíme lístek každý ze svého.
Doprovodil jsem Fialku ke škole kde bydlela a domluvili jsme si na příští odpoledne výlet k soutoku Berounky s Vltavou.
„Ta mrška!“ ulevil jsem si v neútulné noclehárně, když jsem při svlékání v kapse opět našel předmět našeho sporu. Jasně! Její pětikoruna! V okamžiku byl nápad na světě.
Znovu jsem se oblékl, vložil pětikorunu do obálky a napsal vzkaz : "Nejkrásnější dívce na zeměkouli Loupežník" a nadšeně jsem vyrazil do noci, abych přilepil obálku na okno její ložnice, o kterém jsem již pochopitelně dávno věděl. Od naší školy to byl kousek.
Po hrubých kamenech zdi jsem vylezl vzhůru k jejímu oknu. Bylo otevřené. Měsíc mi dopřál trochu světla. Fialka spokojeně spala, rozeznal pod přehozem kryt šicího stroje a na něm podprsenku.
To je ono! radoval jsem se a už si přestavoval, jak bude ráno kulit oči. Trochu jsem se natáhl a obálku o ten jeden kopeček opřel. V tichosti jsem slezl a pelášil zpátky. Tetelil jsem se radostí, jak jsem to geniálně provedl a těšil se na naši zítřejší schůzku.
Marně. Fialka nepřišla. Nepřišla ani následující dny na odpolední volejbal
To je ono! radoval jsem se a už si přestavoval, jak bude ráno kulit oči. Trochu jsem se natáhl a obálku o ten jeden kopeček opřel. V tichosti jsem slezl a pelášil zpátky. Tetelil jsem se radostí, jak jsem to geniálně provedl a těšil se na naši zítřejší schůzku.
Marně. Fialka nepřišla. Nepřišla ani následující dny na odpolední volejbal
na našem školním dvorku. Týden uplynul a v návalu zodpovědnosti před maturitní zkouškou zůstalo několik kluků v ubytovně s tím, že se budem společně věnovat celý víkend studiu.
V neděli před obědem z otevřených oken domků vonělo vepřové a zelí a já
s partou spolužáků kráčel k Port Saidu, jak jsme si jedinou hospodu v okolí
romanticky pojmenovali. Bylo nám blbě. Vše zavinil student Šourek, který k přivezl
demižon vína...
Pozoroval chlapce, jak si vykračuje se džbánkem pro točené a vzpoměl si jak jsem i já tátovi chodil pro pivo. Na vzdáleném konci ulice jsem zahlédl Fialku.
s partou spolužáků kráčel k Port Saidu, jak jsme si jedinou hospodu v okolí
romanticky pojmenovali. Bylo nám blbě. Vše zavinil student Šourek, který k přivezl
demižon vína...
Pozoroval chlapce, jak si vykračuje se džbánkem pro točené a vzpoměl si jak jsem i já tátovi chodil pro pivo. Na vzdáleném konci ulice jsem zahlédl Fialku.
Prostoupil mne pocit radosti, zamával jsem na pozdrav a s nadšením vykročil vstříc.
Provedla něco překvapivého: Otočila se, zrychlila krok a než jsem se vzpamatoval zmizela mi za rohem první ulice. Rozběhl jsem se za ní.
Když konečně marný pokus o útěk vzdala, opřela se o zeď a plaše se rozhlížela ulici. Zadýchání honičkou jsme beze slov stáli proti sobě. Znovu se rozhlédla, vzala mě za ruku a odtáhla do blízkého průjezdu. Zde mou ruku již nepustila. „Proč?” bylo jediné slovo, které mi dovolila říci.
„Mlč! Mlč a poslouchej! Máma ráno tu obálku našla...táta strašně řádil. Řekl že udělá vše aby tě ze školy vyhodili. Byla jsem si jistá, že to udělá. Já mu musela slíbyt že se s tebou přestanu scházet. Stáli jsme proti sobě, držela mne stále za ruku a já cítil její silný stisk.
„Mlč! Mlč a poslouchej! Máma ráno tu obálku našla...táta strašně řádil. Řekl že udělá vše aby tě ze školy vyhodili. Byla jsem si jistá, že to udělá. Já mu musela slíbyt že se s tebou přestanu scházet. Stáli jsme proti sobě, držela mne stále za ruku a já cítil její silný stisk.
"Fialko přeci kvůli takovému žertu by mě ze škola nemohli vyhodit." A vrtěl jsem nechápavě hlavou.
"Vyhodili by tě na hodinu, ředitel vaší školy je bratr mého táty." Strýc, pokud by se to dozvěděl, řádil by víc než táta." Probral jsem se až když si stoupla si na špičky a dala mi letmou pusu. Než jsem se probral z překvapení, byla z průjezdu pryč.
„Pepku, po maturitě na shledanou “ a já slyšel jen rychlý klapot podpatků. Vyšel jsem z průjezdu a díval se, jak jí sukýnka v běhu poletuje sem a tam, než ji roh ulice schoval.
Šel jsem pomalu podél vysoké zdi prohřáté poledním sluncem, přes kterou se nakláněli mohutné hrozny bílého šeříku. Byl nádherný červnový den. Příjemný hřejivý pocit mě zastavil a otočil mne, ulice byla prázdná, ale slova zůstala, "uvidíme se"...
-----------------------------
4 názory
Bystroočko
31. 10. 2020Zaujalo ma. Pekné.
jé, to je jako bych to napsala já, když mi bylo čtrnáct.
ne, vážně. příběh proč ne, ale zpracování mě moc nebavilo. místy jsem se ztrácela (asi kvůli zdlouhavosti a detailním popisům), občas jsem kroutila hlavou nad poněkud strojenými obraty v přímé řeči ("ta mrška" - to je jako z nějakýho prvorepublikovýho filmu) a ten dramatickej konec vyšuměl tak nějak do ztracena. a ještě technická: nevím, proč je to tak divně rozsekané (krátké řádky, odstavce rozčleněné v tom nejméně pravdpodobném místě), ale to můžná bude způsobeno defultním nastavením písmáckýho editoru.
ale ať jen nekritizuju - líbí se mi popisy jarní přírody, to je takové romantické. anebo ta scéna, kdy se slečna vynoří z lískových keřů, to je hezké.
Ahoj, nový povídkáři.
Příběh vypadá nejprve jako flirt mladých lidí, potom, kdy se Fialka začne před Pepkem "schovávat" jsem byla překvapena vývojem situace... pravda, morálka v těch letech byla velmi přísná a "malér" tím pádem na spadnutí. To se mi na tvé povídce opravdu líbí.
Začátek s albem je dost fádní, klidně bych začala až dalším odstavcem. V závěru naopak ubrala onoho "lamentování", však on si čtenář domyslí, že to bylo naposled...
Dobrého vypravěče nezapřeš, ovšem chtělo by text ještě "pročistit".
Gramaticky - občas scházejí uvozovky, čárky se objevují na nesprávných místech, překlípky. Spíše drobnosti.
Posílám tip zejména za pěkný námět.