Poem XM 93

 

Je na úsvitě
je ticho    je moře
jen vlna vlnu

            Z rozmaru po hřbetě plácne
a já jsem sám na světě.

                                   Ano,
                        vše je očividná lež
            v té naší touze poznávat.

            Pravda utíká pod prsty

                        Svařované mléko.

Co je už skoro není.

                                   Kolem se dívám

                        V potřebě opravdivosti

věci mění se mi v přeludy

jichž podstata prchá.

                                   Připadám si

                                   Na planetě ZM

                        v šachtě uranového dolu

            uvnitř vysoké pece.

Na saních sjíždím životem

prozpěvuji si husitský chorál
                        jak pradlena.

K čemu slouží ty neustálé otázky?

Snad je to bláhovost
snad jurodivý motiv,

prolínající  stakatem naléhavé zbytečnosti

                        v mé myšlení.

                                   Ovšem,

            odpověď na každou otázku
přichází v podobě otázky následné.

                                   Je tomu tak?

                                   Ptám se vůbec?

                                   Neblouzním v horečce
                                   životu předběžné?

Prostorem bloudí dotek duchovna,

který se vnucuje i na toaletě.

                        Proto si musím neustále říkat:

                                                           Proč?

Jsem z krve a masa
platím daně
a umím řídit auto.

                                   Žiji a zbožňuji

                                   Žiji a proklínám

                                   Žiji jak se to vnucuje

                                   Žiji jak se to přihodí.

Tak co to vlastně je?

Nutí mne cosi při každé připomínce

obecné mechaniky
bych znovu   z  novu

započal  s inventurou
                        a také naopak
            s novými investicemi životu.

 

Co na tom,
že ztracen jsem se svým životem
   - hledám svůj kompas
            a nevím víc než to,
            že pohozen jest severozápadně
od míst mých

všudepřítomných hledání.

                        Jsem tím

                        že nejsem
                        ruším se důkazem
                        svého bytí.

Stokrát přezpívaná píseň.

                        A proto znovu
            dejte tam ladící tón!

  Jsem dobře si vědom toho
že ty mé pochyby
ozvěnou opakují se.

            I mlýn je hnán stejnostejným
tokem vody.

 Jen jedna jest tu otázka
a vše ostatní jest na ní odpovědí.

 Pro mne jen jedno jediné
zůstává naléhavě nezodpovězeno:

 Jsem v duši utkán z pochyb
podobných těm
co sdílíš ty?

           

Je ticho!

 Jsem sice svérázný
            a tím zcela zbytečný

                                   potulný
                                               zpívající

                        šílenec.

---