Dívka ze souhvězdí Delfína

 

 

Kapitola 4

 

 

 

Přivítal jsem svou první návštěvu z vesmíru ve svém pokoji. Ukázal jsem jí místo, kde se může posadit. Vzápětí mi došlo, že levituje.

„To je můj dalekohled,“ ukázal jsem na předmět stojící u okna.

„Na co se koukáš?“

„Přece na hvězdy.“

„Chápu.“

„Kde je Kaila?“

„Mohu?“ přiblížila se k dalekohledu.

Nedotkla se ho. Počkala, jestli jí to dovolím.

„Klidně, Enys,“ souhlasil jsem.

Viděl jsem, jak její oko se najednou zvětšilo.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se a ukázal prstem na své oko.

„Enys?“

„Zvolil jsem kratší verzi tvého jména. Doufám, že ti to nevadí.“

„My používáme obě jména.“

„Nevadí, když ti tak budu říkat?“

Enysoma pokynula hlavou. Pak přistoupila blíž k dalekohledu a pohlédla dovnitř. Očnice z měkké gumy se přilepila na její oční jamku.

„Co se to stalo?“ zeptala se.

„Nic se neděje, to se jen očnice vytvarovala podle tvé oční jamky. Aby pozorování bylo co nejpříjemnější.“

„Souhlas.“

 

Ten její „souhlas“ v překladu „ano,“ je tak roztomilý.

 

 

Dalekohled byl nasměrovaný zrovna doprava na souhvězdí Delfína.

„Tam,“ ukázala její ruka.

„Mohu se podívat?“ zeptal jsem se.

Enys ustoupila od dalekohledu. Vystřídali jsme se.

„To je souhvězdí Delfína,“ pronesl jsem.

„Tam, mnoho hvězd. Tam Kaila.“

„Cože?!“ podivil jsem se, ale napadlo mě, že myslí hvězdokupu NGC 6934. „Mnoho hvězd, my říkáme hvězdokupa.“

„Tam Kaila,“ prolétlo mojí hlavou.

„Rozumím,“ pousmál jsem se.

„Proč ty usmíváš se?“

„Jsi dívka ze souhvězdí Delfína,“ odvětil jsem.

„Dívka?“ udivila se.

„Tady na Zemi se rozdělujeme na dvě pohlaví, na ženu a muže. Když jsme ještě malí, rozdělujeme se na, holku a kluka nebo dívku a chlapce. Rozumíš?“

„Souhlas.“

„A protože ty mluvíš jako dívky a máš tvář jako dívka,“ ukázal jsem na její obličej. „Jsi holka.“

„Ty jsi chlapec?!“

„Ano.“

„Souhlas. A-ano.“

„Klidně můžeš říkat souhlas, je to roztomilé.“

„Souhlas.“

 

Jen škoda, že nemá žádné grimasy ve tváři. Úsměv by jí slušel, pomyslel jsem si.

 

V tom se rty na tváři Enys začaly pohybovat. Usmál jsem se, aby pochopila, co jsem myslel.

„Učíš se rychle,“ pronesl jsem.

Její uměle vytvořená ústa se však neotevřela, což mohl být problém, pro setkání s dalším člověkem.

„Navrhuji, abys měla přes ústa roušku. Když budou slyšet tvůj hlas ve svých hlavách, ale tvá ústa se nepohnout, mohou se vystrašit. Hned by poznali, že nejsi odsud. Rozumíš mi?“

„Souhlas.“

„Jednu tady mám,“ řekl jsem a sáhl do šuplíku.

Poté jsem se snažil upevnit roušku kolem úst a kolem krku. Její krk byla však nezvykle měkký, jako želatina.

„Asi to nezvládnu,“ promluvil jsem.

„Možná jiný oblek,“ navrhla.

„Ovšem. Máš pravdu,“ pousmál jsem se, protože jsem dostal okamžitě nápad.

Došel jsem pro svou košili s velkým límcem. „Počkej tady, hned přijdu.“

Vyběhl jsem ze svého pokoje a po schodech se dostal do svého pokoje, kde mám většinu svých věcí.

„S kým si tam povídáš?“ zeptal se otec, kterého jsem potkal na chodbě. Vracel se od pana Pedersena.

„J-já?!“ zakoktal jsem.

„Koho tam máš?!“ pousmál se.

 

Možná si myslel, že tam mám nějakou holku, prolétlo mi hlavou. Vlastně měl pravdu, holku jsem tam měl, ale nebyla z tohoto světa.

 

„Jednu kamarádku,“ řekl jsem se, aby nevyzvídal.

„Dobře, nebudu rušit.“

„Díky.“

Otec pokynul hlavou a zmizel v další místnosti. V obýváku.

 

 

* * *

 

Jakmile jsem našel Elvisovu košili, kterou jsem si koupil na maturitní večírek, vrátil jsem se k Enys.

„Mám super košili,“ pronesl jsem a ukázal černobílou košili s velkým límcem.

„Zakryje má ústa?“

„Zakryje i tvůj krk a nebudeš vypadat, jako bys byla smrtelně nemocná,“ odvětil jsem a všiml si, že byl spuštěný počítač.

Enysoma si oblékla košili. Objevily se světle modré body a okamžitě přizpůsobily sukni jejímu tělu tak, aby šla s módou.

„Proč jsem ti nesl tu košili, když tvojí modří pomocníčkové zvládnou vše?“

„Je milé, jak mi pomáháš.“

„Okej.“

Pak jsem si všiml, že se zajímá o počítač. Vážně se napojila na internet?

„Tam je celý svět, historie lidstva,“ pronesla.

„Máš pravdu, tam najdeš úplně všechno.“

„Lidé natočili spousty filmů o vesmíru, o mimozemských civilizacích, planetách. Jste hodně válčící rasa, ale stále je mezi vámi hodně těch, kteří chtějí mír, lásku a rovnoprávnost mezi všemi,“ spustila.

Stačil jsem se jen nadechnout a Enys znovu žasla nad zdrojem informací.

„Také jsem zjistila, že Kaila je pro vás hvězdokupou NGC 6934, kterou objevil britský astronom William Herschel v roce 1785. Zvláštní pojem roků, času,“ zasmála se.

„V souhvězdí Delfína,“ dodal jsem.

„Souhlas,“ řekla a pak se znovu zasmála.

„Ty se umíš smát?“

„Váš zdroj je plný informací,“ ukázala na rozsvícený monitor.

Kdo by to řekl, že tím bude tak nadšená. Vlastně jí rozumím, uvědomil jsem si. Je to pro ni něco nového a zjistila neskutečné množství informací o Zemi, o lidech a možná, že i nějaké konspirační teorie o jiných mimozemšťanech.

„Některé informace jsou ale velmi smutné. Nikdy bych si nemyslela, že lidé dokážou být taková krutá stvoření. Tolik bolesti, tolik smrti a nenávisti. Mnoho z vás věří v boha. Tato bytost je podle všech plná lásky a odpuštění, ale kolik těch skutečně věřících je toho schopných?“

Měla zajímavé postřehy, proti kterým jsem neměl žádný argument. Vlastně jsem jen poslouchal. Zajímalo mě, co všechno z internetu zjistila.

„Lež, závist a faleš je na denním pořádku. Co špatného se musí stát, aby obyvatelé této planety pochopili, že tato planeta je krásná pro život.“

Uh!

„Jak to můžeš vědět, co pro lidi znamená žít na Zemi?“ zeptal jsem se.

„Je mezi vámi hodně lidí, kteří věří v lásku a snaží se tak žít. Jsou k sobě hodní a laskaví. Pomáhající si a vedou k tomu i ostatní. Stejně jako Antikové.“

„Řekla jsi Antikové?“

„Spolu s Atlanťany, jejichž energie vzestoupily až za hranici Mléčné galaxie.“

„Myslel jsem…“

„…kdyby se mezi vámi nepohybovali bytosti z jiných světů, nikdy byste nezískali technologie, které máte.“

„Nikdy bychom nedosáhli takového vědění, že?“

„Souhlas.“

„Vždycky jsem si myslel, že tu nejsme sami.“

„Bylo by pošetilé si to myslet.“

 

Úžasný, jak používá naše slova s takovou lehkostí.

 

„Omlouvám se, že jsem řekla, že to je primitivní jazyk, ale myslela jsem jednoduchý. Nechtěla jsem tě nijak urazit.“

Ta omluva mě překvapila.

„Jsem rád, že jsem tě mohl poznat,“ řekl jsem upřímně.

„Tvá domovská planeta je zajímavá.“

„Úplně jiný domov, než ten tvůj, že?“

„Souhlas.“

„A když jsem u toho domova, jaký je vlastně ten tvůj domov? Chtěl bych vědět něco o tom, jak tam žijete?“

„Můj svět nevypadá jako ten tvůj. Nežijeme v domech, tak jako vypadají budovy na Zemi a není tam tolik barev, jako je tady na Zemi. Kdyby se má kapsle nepoškodila, zřejmě bych tuhle úžasnou planetu nikdy nepoznala.“

„Chtěl bych tě seznámit s mým kamarádem Axelem. Je to amatérský astronom jako já. Myslíš, že by ti to nevadilo?“

„Vím, že na něho myslíš.“

„Je to pravda.“

„Co říkáš na můj oděv?“ změnila najednou téma hovoru a ukázala rukou na sebe.

„Jiné barvy?“

„Ano.“

„Sluší ti to.“

„Je to moderní,“ řekla a prolétla se kolem mě.

Učí se opravdu rychle. Ve zdroji informací nalezla spoustu odpovědí, které možná ani nechtěla vědět. Zdroj jí ukázal kladnou i zápornou stránku člověka a lidstva samotného. Záleželo jen na ní, co si o nás lidech bude myslet.

„Budu muset vymyslet nějaký příběh, abys mohla zůstat tady, Enys.“

„Budeš lhát?“ zeptala se.

Už věděla, co je lež a jak s ní lidé zacházejí.

„Ano, budu muset,“ odvětil jsem. „Nemohu nikomu říct, kdo jsi a odkud jsi.“

Enys se zastavila přede mnou. Vlasy jí v první chvíli vlály, ale pak se objevily modré body, které jí změnily účes.

„Chci tu nějakou dobu zůstat,“ pronesla a já byl v hloubi duše rád, že to řekla.

„Dobře, ale musím trochu lhát,“ řekl jsem a vyrazil za svým otcem do přízemí.

„Je to přijatelné,“ dodala.

Nemusel jsem jí vysvětlovat svůj plán. Znala ho. Z mých myšlenek, ve kterých četla jako v otevřené knize.

 

 

 

 

 

 

 

 

Kapitola 5

 

 

 

Vrátil jsem se o deset minut později, ale Enysoma v pokoji nebyla.

„Enys!“ zvolal jsem v naději, že se jen schovala.

Nikdo se však neozýval.

 

To není vtipné, takhle mě lekat, pomyslel jsem si v domnění, že mé myšlenky zachytí a uvědomí si, že to nebylo správné.

 

„Magnusi?!“ ozval se její hlas.

Otočil jsem se, ale nikoho jsem neslyšel.

„Kde jsi?“

„Jsem přímo před tebou, ale moje substance vytvořila štít, který lomí světlo do několika úhlů, a já nejsem vidět.

„To umíš?“ vyhrkl jsem s úsměvem na tváři.

„Souhlas.“

„Proč mě to vlastně překvapuje. Neumím si představit, jaké máš možnosti. Přitom jsi tak křehká.“

„Ale to víš jenom ty,“ pousmála se a vmžiku se objevila přede mnou.

„Působivé,“ dodal jsem a posadil se do křesla.

Její ruka se najednou prodloužila skoro na dva metry a jeden prst setřel stříbrnou šmouhu z mých kalhot.

„To patří mě,“ pronesla a její ruka se vrátila do původní polohy.

Ou!

Nečekané.

„Jestli nechceš, aby někdo zjistil, kdo jsi, budeš se muset chovat jako člověk – jako já,“ podotkl jsem, aby bylo jasné, jak jsem to vlastně myslel.

Teď jsem musel volit slova přesně a jasně, aby nedošlo k nedorozumění. Nikdy nebudu vědět, co udělá, proto se musím naučit lepé komunikovat.

„Až obdivuhodné, kolik může mít člověk povahových rysů,“ žasla.

Rozhodně jí to překvapilo.

„Mana má snad jen jednu?“

„Jsme bytosti vyzařující jednu energii.“

„Neznáte emoce?“

„Dokážeme vnímat i napodobit okolí.“

„Ano, to jsem si všiml, že dokážeš.“

„Rekognitivní energie vytvořila podobu z obrazu.“

„To znamená, že jsi našla nějakou fotku nebo obrázek a podle toho jsi přizpůsobila svůj vzhled?“

„Souhlas.“

„Vážně?“

„Byl to obal.“

Ha, ha, ha!

Rozesmála mě.

 

To snad není možný, ona si vzala podobu z nějakého obalu na sušenky, prolétlo mi hlavou.

 

* * *

 

Enys na mě koukala a její oči nechápavě lítaly do stran.

„Proč se směješ?“ divila se.

„Jak sis vzala svou podobu z obalu, který ležel na zemi.“

„Jak se rodí lidé?“

Její otázka prolétla kolem mě jako vítr.

„To chceš opravdu vědět?“

„Souhlas.“

„Dobře, povím ti o tom,“ přitakal jsem a podrbal se na tváři.

V první moment jsem nevěděl, jak začít, ale nakonec jsem začal popisem vývoje jedince.

„Prvnímu období našeho vývoje se říká prenatální období. V tomto období dojde k oplození vajíčka, vzniku embrya a poté k porodu. Narodí se dítě, které roste a dospívá přibližně mezi patnáctým a dvacátým rokem. Tomu se říká adolescence, někdy taky jenom puberta,“ vysvětlil jsem. „V průběhu dalších čtyřicet let nastupuje tzv. dospělost. Po šedesátce přichází stáří. Období stáří život člověka končí smrtí. Samozřejmě, že každý neumře, když je starý. Existují nemoci, které nás předčasně usmrtí. Stávají se nehody, kdy člověk zemře.“

„Co je smrt?“

Uh!

Znovu mě překvapila svou otázkou.

„Je to ukončení života. Konec. Naše srdce přestane bít, naše životní funkce se zastaví,“ odvětil jsem.

„Proces Aigy,“ pronesla.

„Hm, někdy to je postupný proces.“

„Aigy.“

„Co je Aigy?“

„To znamená, když naše energii slábne a odchází na místo, kde prochází obnovou.“

„A co vaše duše?“

„Duše?“ udivila se.

„Někteří lidí věří, že máme duši, která po naší smrti odchází jinam.“

„A ty máš duši?“

„Já myslím, že ano. A věřím, že jí máš i ty.“

Enys se na chvíli odmlčela a pak se znovu zeptala na člověka. Pojem duše jí nezaujal. Naopak chtěla vědět, co nejvíce o člověku.

„Jsou malí, velcí, mladí, staří lidé, proč?“

„Podle stupně našeho vývoje se také rozdělujeme na dítě, ženu a muže. Poté podle pohlaví: dívka a chlapec. Z dívky se stává žena, později i matka a babička. Z chlapce se stává muž, poté otec a dědeček,“ odvětil jsem.

„Mana jedna energie,“ poznamenala.

„Ano, já vím,“ kývl jsem a ukázal na počítač. „Možná bude lepší, když si všechny informace zjistíš z internetu,“ navrhl jsem.

„Nechceš mluvit o člověku?“

„Takhle to není,“ bránil jsem se a rozhazoval rukama. „Jen si myslím, že máš stále více a více otázek a internet ti dá odpověď na všechny tvé otázky.“

„Když to říkáš.“

Podívala se na mě a pak vyrazila k počítači. Sledoval jsem, co se bude dít, ale jenom tam stála.

 

To už se napojila na internet?

 

Nechal jsem jí být. Přesunul jsem se na pohovku, která se nacházela na druhé straně této místnosti, a čekal, až skončí.

 

 

* * *

 

Během několika minut se otočila ke mně.

Už?

„A to je vše?“

„Získala jsem všechny potřebné informace na mou otázku,“ odvětila.

„Takže, co tě zaujalo nejvíce?“

„Jste tak zranitelní,“ odpověděla.

Cože?

V tu chvíli jsem se cítil jako mravenec, který se ocitl pod velkou botou a hrozí mu rozšlápnutí.

„Tobě nic nehrozí,“ řekla a přiblížila se ke mně.

Rukou se natáhla a pohladila mě po vlasech. V tu chvíli mi došlo, že se zajímala i o lidské emoce. Soudě podle jejího chování.

„Zjistila jsem, že lidé potřebují lásku, porozumění, přátelství, mít pocit bezpečí.

Potvrdila, co jsem si myslel.

„Emoce,“ řekla to s takovým nadšením, až mě to překvapilo.

Poté namířila své otevřené dlaně k mému obličeji. Polkl jsem na prázdno. Očekával jsem, že se ho dotkne, ale neudělala to. Místo toho naklonila hlavu do strany, otočila se a vyrazila k oknu.

„Tam je svět,“ pronesla.

Byla tak nadšená.

„Určitě ho poznáš i zvenčí. Budu se snažit, abys měla, co nejkrásnější vzpomínky z této návštěvy.“

„Je to první planeta tohoto druhu.“

„Chceš mi říct, že lidé jinde nejsou?“

„Ne v takové podobě, jak jste vy.“

„A jak vypadají?“

„Jsou rozdílných tvarů, hlavy, rukou i končetin. Především mají jiný charakter. Nejsou plní negativní energie jako zde.“

„Myslím, že ve vesmíru se také vedli kdysi dávno války.“

„Byly to jiné druhy. Nepodobné lidem. Lidským genom byl zaset na Zemi před mnoha miliony roky, kdysi známý jako Talamch. Byl to řízený vývoj, který měl vytvořit odlišnou rasu…“

„…jsme experiment?“ udivil jsem se.

„Vznik i zánik. To byl plán,“ upřesnila a nasměrovala svůj pohled ke mně.

Uh!

Její dovětek mě natolik překvapil, že jsem začínal mít strach o lidský druh. Najednou se ve mě probudily obavy, úzkost a pocit beznaděje.

„Nemusíš být smutný,“ promluvila, když viděla, že jsem ztichl.

Nahlédla mi samozřejmě do hlavy, jestli se to dá takhle říct. Ona to tak nevnímá. Uvnitř jejího uměle vytvořeného těla byla energie. Vnímala vše, takže to ani nemohla brát jako něco špatného.

 

Věděla vůbec, co je dobré a špatné?

 

Myslím, že ano. Už věděla, co jsou emoce. Otázkou však zůstává, jestli to chápe, jako MY – jako živý tvor. Nikoliv jako energie, která vnímá vše celoplošně a zpravidla je to pozitivní energie. Musí to tak být, protože by nemohli být tolik nad věcí, na rozdíl od člověka, který mnohdy řeší hlouposti a malichernosti.

„Jo, trochu jsi mě zaskočila,“ ozval jsem se.

„Vím, o čem přemýšlíš, ale vznik i zánik je součástí všech bytostí, všech entit v celém vesmíru. Jen lidé jsou otázkou smrti velmi znepokojení. Strachují se, co bude dál. Přestože jim spisovatelé, spirituální vůdci i filozofové v tolika knihách popsali proces jejich bytí, až do konce jejich pozemského života. Stále se o tom mluví, stále se o tom vedou diskuze, ale jen část z nich skutečně tomuto procesu věří.“

„Možná je to proto, že se smrti bojí.“

„Nechtějí umřít.“

„Ano, to možná také.“

„Pravda.“

„Když jsem se ptal, jestli máš duši, neodpověděla jsi.“

„My sdílíme otázky naší duše jen mezi Mana.“

„Vždyť jsi mohla říct, že máš duši a já bych se tě na nic, víc už neptal.“

„Nezlob se,“ odmlčela se.

Pokynul jsem hlavou, že rozumím a odmlčel jsem se. Ale jen na chvilku.

„Jak dlouho tady budeš?“

„Já nevím.“

„Měli bychom vymyslet plán, co s tebou, až budu jezdit do školy, do Halmstadu,“ promluvil jsem a změnil téma.

Bylo to hlavně z důvodu, že jsem se chtěl soustředit na přítomnost a neřešit osud lidstva, jehož zánik se pravděpodobně blíží.

„Mohu jít s tebou?“

„Do školy?“

„Ano.“

„Musel bych…“

„…mohu být neviditelná.“

„Aha.“

„Ani bys o mně nevěděl.“

„Proč?“

„Chci poznat lidi tvého věku.“

„Chápu. Popřemýšlím o tom.“

V ten moment jsem ještě nevěděl, že budu souhlasit s Enys Kao, dívkou ze souhvězdí Delfína, která mě bude nějaký čas doprovázet kamkoliv. Ještě ten večer jsem volal Alexovi, abych se přesvědčil, jak se cítí. Když jsem mu řekl, že za ním přijedu, souhlasil.

 

A to nevěděl, že nepřijedu sám.

 

 

---