Nalézám

Zimu mám pod nehty pálí jak sůl

když do ran nasněží vzpomínek sníh

stín chleba rozlomím na bílý stůl

posnídám temnoty vzdechů a tich.    

Vzpomenu, jak tenkrát za dveřmi stál

Prosinec samotný, žebravý mnich

zeptal se potichu, smím vejít dál?

a prosbu vystřídal ve hlase smích.

Usedl do křesla v zšeřelém pokoji

odložil kabát svůj tak jako ty

když přijdeš zabolet jak ostří kamejí

soumraku přišít mi epolety.

A pak jsem prohrábl zmodralé ohniště

plamen se rozhořel, rozlil se tmou

jako když v žilách je víno a skořice

a on se proměnil v hodinu mou.   

V tu, kterou právě jsem a jak on maluji

na sklo tvé jež oči jsou obrazy něhy

hodiny tikotem na zdi cos žalují   

a vloček vteřin již napadly sněhy.