Pohádka o Narcisii

Z rytíře Darumíra se stal nešťastný hradní pán. Lidé se ho najednou báli - i všechno služebnictvo mu uteklo a žil ve svém sídle jako poustevník. Neznal příčinu své náhlé neoblíbenosti. Vždy byl ke svým poddaným vstřícný a vážil si jich. Nikomu neubližoval. Souvislost mezi svým konáním a zatracením neviděl. Ani některým zvláštnostem, které na sobě pozoroval, nepřikládal váhu. Ráno se probouzel na jiném místě, než uléhal a dokonce býval oděn do svého brnění. Čas plynul a hradní pán byl stále nešťastnější. Lidí v jeho kraji, kde se kdysi dobře žilo, ubývalo. Rytíř ztrácel víru v sebe sama. Zprvu si myslel, že lidé z něj mají strach kvůli falešným pomluvám, pak ale začínal zjišťovat že u něj není všechno v pořádku. Poslední kapkou bylo nalezení vlastního zkrvaveného meče...

Darumír začal pátrat, co se s ním v noci děje. Mnoho však nezjistil. Špetka naděje svitla až jednoho dne - při ranní projížďce svým zpustošeným krajem narazil na osamělého jezdce, který jej pozdravil. Hradní pán se rozradostnil, neboť po několika měsících šílenství měl příležitost s někým mluvit. Jezdec říkal, že brouzdá světem, protože se chce utkat se skutečným zlem. „Nebaví mě zůstat pouze na jediném místě a žít jako jiní. Spořádaný život pro mě není. Musím zažívat dobrodružství. Když se dovím, že někde straší, nebo že se děje něco nevysvětlitelného, jedu tam. To souvisí i s mou další vlastností - silnou zvědavostí. Zatím jsem ale byl vždycky zklamaný - šlo o planý poplach. Třeba jsem jel do mlýna, kterému se kvůli strachu vyhýbali oklikou, a když jsem tam zůstal na noc, vrzalo jen staré mlýnské kolo. Cháchá. Skutečně vystrašené lidi vidím až v této zemi. Teď jsem viděl hrůzu, které chci zamezit. Co se odehrálo dnes v noci ve vesnici už se nesmí nikdy opakovat. Teprve teď vidím lidskou hrůzu v pravé podobě, chci zamezit zabíjení místních lidí. Není nic hanebnějšího, než když někdo napadne bezbranné spící rodiny a začne usekávat dětem hlavičky. Jak se může něco takového dít... Viděl jsem tři zubožené mrtvolky a k smrti vyděšený zbytek rodiny na útěku. Chtěl bych, aby se něco takového již neopakovalo. Ten Darumír musí být posedlý ďáblem. Je třeba ho zastavit. Nasadím kvůli tomu i vlastní život, jako že se Slavomír jmenuji.“

Darumíra zamrazilo. Na chvíli ustrnul a nevěděl, co říci. Byl zděšen scénou, kterou Slavomír popsal. Bál se hned prozradit své skutečné jméno, protože by jej mohl mladý dobrodruh zabít. Zároveň v něm svitla špetka naděje. Uvědomil si, že díky Slavomírovi může přijít na kloub svému neštěstí. Darumír se začal hájit a dělal, jakoby byl někým jiným: „Náš vládce byl vždy spořádaným občanem a snažil se s celým národem vycházet po dobrém. Nemohu věřit, že takový lidumil najednou s radostí páchá zlo. Je možné že je pouze ve vleku událostí, které nemůže zastavit.“ Slavomír se zamyslel a řekl: „Je to záhada, které bych chtěl přijít na kloub. Také jsem slyšel leccos o Darumírově minulosti. Vraždění dětí se ale musí zastavit, ať je ve vleku nebo ne.“

Darumír se snažil bránit: „Co když si sám nepřeje, aby se něco takového dělo, ale nemá nad sebou kontrolu?“ Odpověď zněla jasně: „Nejprve je nutné najít vysvětlení a zjistit, kdo je skutečný původce zla. Teprve pak se dá něco podniknout.“ Darumír který se ubezpečil, že mu nehrozí bezprostřední nebezpečí se rozhodl vystoupit z anonymity. Prozradil, kdo je a dodal, že jej strašně trápí, co se děje a že si přeje, aby se celá záležitost vysvětlila. Popsal celé své neštěstí a řekl, jak se probouzí na různých místech s věcmi od krve a že je strašně nešťastný a do dnešního dne nevěděl, co se vlastně děje. Padlo rozhodnutí: společnými silami se pokusí záhadu vysvětlit, dobrodruh Slavomír půjde s Darumírem na hrad a zjistí co se děje.

Oba hrdinové došli na hrad a začalo se smrákat. Darumír odevzdal všechny zbraně, aby nemohl svého druha ohrozit. Hradní pán stačil ještě před půlnocí popsat, jaká bývala na hradě pěkná atmosféra, než se ty hrozné věci začaly dít. Půlnoc se ale neúprosně blížila a nervozita obou druhů sílila. Temná oblaka začala nabírat rudý nádech, začalo se ozývat sténání lesní zvěře. Blížily se dunivé kroky, v hradní bráně se objevila nejasná silueta mohutné postavy. Slavomír tasil meč. Poté, co se ujistil, že ze strany hradního pána nehrozí žádné nebezpečí, vrátil i jemu válečné nástroje. Přízrak se pomalu přibližoval a nezbylo nic jiného, než se mu násilím postavit. Nestvůra vypadala daleko větší než její protivníci. Obluda vzápětí zaútočila. Než se Slavomír s Darumírem rozhoupali k nějaké reakci, obluda jim uštědřila mnoho ran.

Darumír nakonec procitl a vzpomněl si, co jej učili o přízracích, když byl ještě malý: přízraky získávají energii v našem strachu a zabijeme je, jen pokud strach vyženeme. V tom okamžiku se Darumír probudil ze zlého snu po boku své ženy - princezny Růženy, která ve skutečnosti nezemřela. Žil s ní ještě mnoho let a těšili se u svých poddaných velké oblibě. Dobrodruzi jako Slavomír se Narcisii vyhýbali, protože v ní nebylo zlo, se kterým by se utkali. Lidé žili usedle šťastně..