Jahody z farní zahrady (1.-8.), 6. Pečení holubi a bábovka

Na sousedově půdě už byla schovaná Herta a další čtyři holky. Dvanáctileté Traudel snad nic nehrozilo, a tak zůstala doma. Přes den jsme ležely bez hnutí na podlaze, pravidelně dýchaly a poslouchaly, jak Rusové střílejí sousedovy holuby. Večer nám průduchy selka podávala jídlo, převážně pečené holuby. Trvalo to asi týden. Pak už jsme se potřebovaly umýt a přestrojit. Před svítáním jsme opatrně slezly a za humny se vrátily domů.

„Otce sebrali a odvezli,“ přivítala nás máma, „nevím kam.“

Vypraly jsme si prádlo a odnesly ho ven pověsit. To už byl bílý den. Najednou se ozvala střelba. V panice jsme se schovaly u zdi. Slyšeli jsme, jak nějací chlapi křičí na mámu:

„Schováváš holky!“

Utekly jsme zase k sousedovi, ale večer přišla máma za námi:

„To nebyli Rusové, ale české milice. Všichni musíme bejt zejtra na rychtě. Koho chytnou po vsi, bude zastřelenej.“

Doma jsme viděly, že ta ranní střelba udělala z našich hlavních dveří řešeto.

Rychta stála asi pět chalup nad námi a byl to největší statek ve vsi. Jednopatrová hlavní budova s načervenalou omítkou stála čelem do hlavní ulice a přímo proti vchodu byla branka na hřbitov. Boční brána rychty vedla do velkého dvora ohraničeného ze všech stran chlévy, stodolou a remízami.

Mysleli jsme, že se do odpoledne vrátíme. Nic jsme si nebrali. Když jsme vcházeli do vrat, všimla jsem si, že ve zdi farské zahrady je díra, jako kdyby tam projel tank.  Pana faráře jsem nikde neviděla. Fara vypadala prázdná.  

Sotva se za námi zavřela vrata a postavili se k nim na stráž dva komisaři, řekl vrchní komisař, že teď tu budeme zavření jako v lágru. Každý si musel najít místo na spaní sám. Přes den jsme zasypávaly protitankové příkopy, hledaly jídlo nebo pekly chléb z brambor a mouky. Nic jiného už k jídlu nebylo.

Začínaly už žně, když najednou tábor zrušili. Vrátit jsme se už ale neměli kam. V našem statku byli Češi. Čekali jsme na rychtě. Čeští sedláci přijížděli a brali si nás na práci. Hertu a mě si vzala jedna rodina od Olomouce.

Tam, v nížině, bylo obilí sklizené. Zbývaly brambory a hodně se tam pěstovala cukrovka. Naše paní a pán byli rádi, že nás mají. Všichni čeledíni a děvečky utekli a zabrali si německé statky. Neměl kdo pracovat. Přitom pán a paní měli tak velké a rovné pole, že na jeho konec vůbec nebylo vidět.

Bylo krásné babí léto a měla jsem narozeniny. Paní mi přichystala oslavu. Upekla koláče a darovala mi zaječí kožku:

„Na zimu si z ní ušiješ rukavice!“

Nebyla jsem si jistá, že by šly ušít. Kožka byla strašně tvrdá.

Nedlouho potom přišel dopis od matky.  

„Aninko, co ti píše maminka?“

„Dozvěděla se, kde je otec. Je v Ostravě. V dolech.“

 „Aninko,“ slyšel to pán, „tys byla tak pilná na cukrovce! Já musím jet do Ostravy. Můžeš jet se mnou a navštívíš tátu.“

 Paní upekla bábovku a dala mi ji pro tátu. Jeli jsme bryčkou na nádraží do Moravičan a pán několikrát opakoval:

„Celou dobu musíš být zticha,“

abych se neprozradila jako Němka.