Ikaria-Zpráva 2075-1822C

V potemnělé místnosti se začalo pomalu rozsvěcovat. Klimatizace dovnitř vháněla čerstvý vzduch a bylo slyšet zvuk mořského příboje. Nejdříve jakoby z dálky brzy však nabíral na intenzitě a rychle sílil. Jeho hukot mě vzbudil z lehkého spánku. Představoval jsem si, jak celým mým tělěm prostupuje tisíce chladivých kapiček. Vpíjí se do mě a dávají mi novou energii. Ještě jedno protáhnutí. Tááák. Je to vskutku osvěžující pocit nechat odnášet svůj sen zpěněnými vlnami nespoutaného moře. Posadil jsem se na lůžko a ještě chvíli naslouchal tomu šumění. Nepodařilo se mi ubránit pokušení a na pár slastných chvil jsem ještě zavřel oči. Představoval jsem si tu nekonečně průzračnou, stříbřitou hladinu.

Škoda, že tolik vody jako v moři, zde v poušti rozhodně nemáme. S vodou musíme velmi šetřit. Otevřel jsem dveře od koupelny a nasoukal se do mycího vaku. Ten se během několika krátkých chvil napustil příjemně vlažnou vodou a spustil se mycí režim. Nikdy předtím, než jsem tohle prvně vyzkoušel, bych nevěřil, že se dospělý člověk dokáže celý pohodlně vykoupat v množství, něco asi kolem pěti litrů vody. Při mytí cítíte jenom takové lehounké chvění, to jak ultrazvuk čistí kůži - lépe než mýdlo. Po pár minutách to šimrání ustalo a voda se začala zase vypouštět.

Nikdy mě příliš nezjímalo co se s ní pak děje. Vím, že Georg, náš inženýr, nám kdysi říkal, že se filtruje přes nějaké molekulární filtry a používá se jako užitná voda na příklad do slunečních kolektorů. Ale já jsem jej stejně přesto občas podezříval, že nám z ní spíše tajně vaří polívku, jelikož zastával zároveň i pozici kuchaře. Ten chlapík sice vařil příšerně (naštěstí se nedá na ohřátí konzervy až tak moc zkazit), ale zato byl vynikající technik a určitě také výborný vypravěč a bavič. Vzpomínám si, jak jednou strašně připálil večeři. Z plechovek vypadly jen úplně černé, dokonce místy snad ještě doutnající, válečky. Naše “rada starších” jej odsoudila k smrti hladem, dokud je všechny buď sám nesní nebo pro ně nevymyslí smyslupné využití.

Netušili jsme, jak hluboce jsme se přepočítali. Už za necelou čtvrthodinu šmejdil opět po kuchyni a chystal si nějakou svou specialitku, o jejímž složení raději ani nechci vůbec nic vědět. Když jsme se jej zeptali, co to má znamenat, když má přece trest, jen se pousmál, ukázal na černá kolečka a s plnou pusou prohodil, že si už dlouho nezahrál hokej, protože neměl po ruce žádný puk. Nakonec jsme i my uznali, že nám trošku zábavy nemůže uškodit. Dokonce jsme uspořádali hokejový turnaj jeden na jednoho a všichni proti základně B. A opět nás Georg, udivil. S přehledem nás všechny porazil a ještě přitom stačil vařit (rozumějte vyrábět náhradní puky).

Dneska ráno se naštěstí žádné z jeho kuchařských překvapení nekonalo. A suchary s džemem chutnaly... no jako od maminky. Po snídani následovalo, ostatně jako vždy, rozdělení úkolů. A opět, jako téměř vždy, to byla zase jen rutina, sice nutná, ale zcela jistě nudná. Uff jsem tady na základně už asi moc dlouho a kromě Georgových historek mě nemůže asi nic vyvést z míry. Když tak o tom přemýšlím, jsem tady vlastně nejdéle ze všech. Ani Mike, náš velitel, tady není tak dlouho jako já. Ještě mám v úplně živé paměti, jak se k nám stěhoval z Béčka. Ten tam u nich zapoměl co se dalo. Vraceli jsme se tehdy snad asi desetkrát. Už jsem ho dokonce začínal podezřívat, jestli tam dokonce nezapoměl i sám sebe. To ale při velikosti a mohutnosti jeho postavy nebylo jaksi dost dobře možné. Jestli někdo z vás zapoměl někdy doma třeba čepici, psa nebo ti otrlejší možná dokonce i manželku, Mika byste určitě nikde zapomenout nemohli. Krátce řečeno... prostě nešel přehlédnout ani omylem.

Strašně jsem se tehdy divil, že právě takový člověk k nám má jít dělat velitele základny. Takový nepořádek jaký jsem viděl v jeho obytné místnosti by se dal spíše přirovnat, ke špatně vedené skládce, než ke kajutě. I proto mi v prvním momentě, kdy základnu přebral pod své velení téměř vyrazilo dech, jak vzorně, přímo pedantsky má upravenu velitelskou kancelář. Zastrouhané tužky seřazené podle velikosti, fixy zase podle barev, propisovačky a vůbec všechno vyrovnané v lajně jako při vojenské přehlídce.

Dlouho jsem si na ten kontrast, a téměř “rozpolcenost” jeho osobnosti, nemolh zvyknout. Pravdou zůstává, že striktně odděloval volný čas od práce. Jestliže v soukromí byl schopen vyrazit do jídelny klidně třeba bez bot, při práci neopoměl byť jediný sebemenší detail libovolného technologického postupu, což nás občas pěkně vytáčelo, protože nám tím přidělával práci a přitom často vlastně zbytečně. Byl jako chodící příručka. Ale časem si člověk zvykne na cokoliv. Tak jsem si i já zvykl na Mika a nakonec si ho oblíbil, podobně jako i ostatní. Na druhou stranu on nám - členům posádky základny C, oplácel hojně stejnou mincí.

No když už jsme u té posádky, ještě jsem se nezmínil o našem spojaři Markovi a krásné Kateřině, jak jsme všichni svorně říkali naší mikrobioložce a botaničce Kathryn. Vcelku obdobné bylo i složení posádek zbylých dvou základen v této oblasti. Od nás k Béčku to bylo něco kolem deseti kilometrů, k Áčku přes dvanáct. Občas jsme se vzájemně navštěvovali. Do Áčka jezdil hlavně George pro zásoby a do Béčka jsem často jezdil zase já, protože jsem úzce spolupracoval ve stejné lokalitě s jejich geologem.

Oh promiňte... vlastně jsem se ještě nepředstavil. Jmenuji se Robert Blackbird a dělám také geologa, ovšem na základně C. Doktorát jsem složil v šedesátém třetím, pak mi vyšlo několik odborných publikací, no a dneska, dneska jsem tady. Klidně mi ale říkejte Bob, jako všichni na Céčku. Co ? Zdá se vám moje jméno povědomé ? No vlastně jsem s tím začínat nechtěl, ale když už je to skoro venku... Jsem opravdu synem profesora Blackbirda. Ano, nemýlíte se. Je to tak. Slavný jaderný fyzik, experimentátor a konstruktér reaktorů je můj otec.

Píp, píp, píp... omlouvám se, dochází baterka, počkejte okamžik, hned ji vyměním...

-

Bzzzz... Jo. Kamera jede...dobrá... kde jsme to přestali ? Aha u otce. Ostatně, vlastně dneska čekám, že mi pošle zprávu. Má dneska svůj den s velkým Dé. Pojďte, skočíme se podívat za Markem, jestli už náhodou moje zpráva nedorazila.

Nazdar Marku ! Tak co ? Pořád mi nic nepřišlo ? Zamávej aspoň do kamery, budeš slavný ! No tak nic... ješte se stavím. Jéééva to už je zase hodně hodin, musím se dát konečně do práce.

Navléknout se do speciálního obleku, vzít si výstroj a hurá do hangáru. Ten oddělují mohutné dvojité dveře. Říkáme tomu sice hangár, ale žádná letadla byste tady nanašli. Máme tu jen čtyři dvoumístná terénní vozítka na akumulátory - akubily. Ve větší místnosti s klenutým stropem, vyztuženým laminátovými vzpěrami a se širokými dveřmi je šero. Přes nafukovací stěny hangáru sem matně proniká světlo z venku. Ani není třeba rozsvěcovat, znám to tady líp než obsahy svých kapes. Teď odpojím akumulátory od nabíječky, ještě ovládací knoflík. Tááák a brána se začíná pomalu otvírat. Zprvu úzký proužek ranního slunce postupně zaplavuje svým světlem celý vnitřek haly.

Usedl jsem za volant a lehkým stlačením pedálu uvedl “bila” do pohybu. Ještě jsem za sebou ovladačem uzavřel dveře hangáru a vyrazil směrem na geologické stanoviště CG-238. Obloha byla mírně namodralá, skoro až šedivá a od kol odlétával narudlý jakoby rezavý písek. Vypadá to tu skoro jako na Sahaře, pomyslel jsem si a kdybych nevěděl o tom, že jedu po povrchu, v této době asi 370 miliónů kilometrů vzdáleného Marsu, myslel bych, že za první větší dunou uvidím odpočívat velbloudí karavanu.

Byl jsem už asi v tříčtvrtině cesty k dnešnímu stanovišti, když se mi ve sluchátkách ozval Mark: “Hele Bobe, přišla ti ta zpráva od otce ze Zěmě. Ale máme nějaké potíže s dekódováním.”

“Marku, kolik toho máte ?”

“Moc toho zatím není, i když složím obě dvě opakování zprávy na sebe, tak asi jenom 30%. Jsme teď od Země příliš vzdáleni a navíc je náš signál taky silně rušen Sluncem. Poslal jsem na Zem požadavek na opakování relace, takže asi za čtyřicet minut to dostaneme celé znova.”

“Dobře Marku, pusť mi zatím co máte.”

“OK, zapni si monitor.”

'IKARIA, Zpráva: 2075-1822C

Nazdar Bobe !

Ani nevíš, jak jsem rád, že si můžem aspoň takhle na dálku popovídat. Matce hodně pomáhá, že tě může aspoň čas od času vidět. Teď tady se mnou ale není, protože ti to nahrávám přímo z laboratoří. Byl jsem tu dneska přes celou noc... to víš, na takový experiment jsem léta čekal. Ale ráno mi máma volala, abych tě pozdravil i za ni. Má se fajn a &rw#*3@*#$*8GFr2) @b3xs67v2cx3w-,r_92tw'

“To je zatím všechno Bobe. Astrometrický satelit mi hlásí, že jsou teď na Slunci nějaké nezvykle mohutné erupce, takže je rušení signálů obzvláště silné. ”

“Rozumím ! Až se podaří sestavit zbytek zprávy, dej mi prosím zase vědět. Zatím se měj, Marku ! Konec.”

Vypnul jsem monitor a pokračoval se svým bilem v cestě. Na stanovišti CG-238 mě už čekal Luis.

“Nazdar člověče, dneska máš zpoždění. Tak hejbni kostrou ať to tu stihnem dokončit včas. Odpoledne máme na Béčku velký turnaj v piškvorkách a já hraju už v druhém kole. Nerad bych přišel pozdě, jako minule.”

“Luisi, vy tam, na tom vašem slavném Béčku, pořád blbnete jako malé děcka” hecoval jsem ho. Podíval se na mě přes skafandr s tak kyselým úsměvem jako bych byl nějaký kořen co nerozumí srandě, až jsem vyprskl smíchy.

“Hele Bobe, raději pojď konečně něco dělat, nebo se tu ukoušku nudou. Vy Céčkaři jste nemožní. Měli byste se taky trochu odvázat.”

Vzali jsme vrtnou soupravu a šli odebírat vzorky.

Asi po třetí výměně kyslíkové bomby v dýchačích, byly naše bily vzorků téměř plné. Rozloučil jsem se s Luisem, popřál mu štěstí v Piškvorkovém mistrovství Marsu a vyrazil zpátky na Céčko. Asi v půlce cesty se mi zase ohlásil Mark. Hned jsem byl zvědavý: “Marku, říkal jsi, že dáš za čtyřicet minut vědět, já tu půl dne čekám a ty nic.”

“Promiň Bobe, ale rušení ze Slunce zesílilo. Nepodařilo se nám obnovit spojení se Zemí, ale povedlo se mi konečně po dvou týdnech opět zprovoznit satelit Corona a z jeho paměti jsem vydoloval některé chybějící části tvojí zprávy. Hodil jsem to na dekódování a teď je audiovizuální signál skoro celý. S tvojí zprávou nám přišel zároveň nový software pro analýzu hornin, podle požadavků, které jsi před nedávnem přednesl. Ten program zatím ještě nemám. Dopočítávají se ještě kontrolní součty a vypadá, že by to mohlo projít. Těš se. Upletl sis na sebe pěkný bič a teď budeš po večerech dělat rozšířenou analýzu hornin rovnou tady na Marsu.”

“Heleď se Marku, program si nechej laskavě od cesty. Dneska mám všech programů tak akorát po krk. A hoď mi tu zprávu na monitor.”

Po pár sekundách se na monitoru opět objevila moje zpráva. Asi na nějakou dobu poslední..., když nám Slunce tak ruší to spojení.

'IKARIA, Zpráva: 2075-1822C

Nazdar Bobe !

Ani nevíš, jak jsem rád, že si můžem aspoň takhle na dálku popovídat. Matce hodně pomáhá, že tě může aspoň čas od času vidět. Teď tady se mnou ale není, protože ti to nahrávám přímo z laboratoří. Byl jsem tu dneska přes celou noc... to víš, na takový experiment jsem léta čekal. Ale ráno mi máma volala, abych tě pozdravil i za ni. Má se fajn a 4&# líbá tě.

Jo, ještě k té dnešní slávě. Říkal mi Árnie, však ho znáš, je &*@-sa7 to přece ředitel našeho Jaderného institutu, že pokud to dneska vyjde, bude z toho určitě nejmíň nobelovka. To víš jaderná fúze dá lidstvu do rukou nevyčerpatelný zdroj energie. #8a Teprve před měsícem se nám podařilo teoreticky vyřešit problém elektromagnetických tlumičů rázů. Když si pomyslím, že tolik let jsme se trápili s tím, jak $%3@ fúzi udržet v běhu a vlastně stačilo jen drobně upravit tlumiče... Jak jednoduché a přitom tak geniální. Jen ty výpočty nás trochu zdržely. Vidíš, ale teď právě asi zdržuju od práce já tebe. Já mám teď %*#!@^ vlastně taky ještě nějakou práci, musím připravit první veřejnou zkoušku, pak mě čeká tiskovka s novináři, však to znáš... Večer se určitě ještě ozvu. Už na mě mává Hank, že mám běžet do laboratoře. Tak se #8g4&$ zatím měj a drž nám palce. Ahoj.

-KONEC PŘENOSU-'

“Díky Marku. Jsi zlato. Máš to u mě. Dostaneš první diamant, který tu na Marsu najdu.”

“Bobe ty jsi nenapravitelný vtipálek. Ale diamant si klidně vezmu.”

“No vidíš, co mám tady v téhle díře taky jiného dělat než hledat...” vtom jsem obrátil oči ke Slunci a...

...A uviděl jsem to. Vedle Slunce se objevila druhá, menší, ale stejně jasná hvězda. Uviděl jsem ji právě v místech, kde jsem byl zvyklý v tuto dobu vídat Zemi. Ale vždyť.....přece........ta žhavá koule...... TO BYLA ZEMĚ !!! Ne to nemůže být pravda ! Přece jsme dostali zprávu... přece... ach néeeeee...

“Co je Bobe ? No tak... slyšíš ?”

“Podívej se na oblohu Marku !” křičel jsem jako smyslů zbavený.

Už mi bylo jasné, že ty nezvykle silné erupce nebyly slunečního původu. A zpráva, která sem dorazila nebyla poslední na nějakou dobu, ale poslední navždy...