Matador

MATADOR

Utˇal si ruku v zápěstí, naprosto omylem, když býk už klečel po dlouhém klání a stačilo jej pouze postrčit mečíkem, aby padl. Prostě se "přesekl", jak se říká mezi matadory..( A také si tím u přihlížejích matadorů vysloužil pošklebky a různé odplivování…). Teď klečí v písku, celý ohnutý v tom štíhlém, vosím pase, zlatem prošité kalhoty napnuté bolestí a škubajícím svalstvem, tvář skrytou pod kloboučkem, který mu sklouzl do čela…Klečí jak při modlitbě, jak panic před nevěstou a zírá na svojí alabastrovou ručku s dlouhými, štíhlými prsty, která tak nonšalantně a grandiózně leží v písku a blýská prstýnkem. Dlouho, předlouho tak klečí, tribuny už jsou prázdné, diváci odešli a kostelík klinká pokání.

Stín býčí hlavy se protáhl soumrakem a pak pomalu odcouval z obrazu. I býk se musí po zápase občerstvit na pastvě a zapomenout na všechna příkoří a omyly, způsobené kouskem červeného šátku… Ostatní matadoři odešli do kamených hospod, kde nyní pijí na zdraví skotu a bujaře mlátí o překot o zem svými nepraktickými kloboučky z kůzlečí kůže. Meče ponechali na věšáku, aby se o ně pak v opilosti mohli servat. Ale zatím jsou svoji, předvádějí jak jejich kamarád sekl, jak se minul a jak jeho ručka odpadla od zápěstí, jako když holubice slétne na dvorek… ( Tak to řekl ten nejmladší a potom se smál a smál a válel se po zemi, zatímco ostatní matadoři kroužili kolem něho, tleskali do dlaní, dupali černými střevíci do hlíny a napínali hýždě pod sříbrozlatou látkou přiléhavých kalhot ).

Dívky pobízené šenkýřkou ( tajně ji mezi sebou nazývaly “ madre loca ” a ona to dobře věděla ), snaživě pobíhaly a nalévaly do sklenic v natažených pažích mužů. Líbil se jim ten starodávný tanec, vzrušovala je napjatá lýtka i ten vzpínající se koník pod látkou vpředu, na kterého si chtěly počíhat. A proto také nalévaly opatrně a mnohdy pohár naředily vodu. Dobře totiž věděly z praxe, že míra musí být zachována, aby pak mohly náhlým cuknutím v tanci odvléci svého milého někam do ústraní pod schody a tam si rychle, mezi udýchanými polibky jednou rukou vyhrnout sukni a druhou vypustit dravé, kližkovité zvířátko a vsunout jej mezi svá horká stehna. Konečně… i spící a namol opilý matador dokáže svým otlučeným a kostantým tělem uspokojit každou dívku a mnohdy i zralou ženu! A nejen to, dokáže přitom i bravurně a nebezpečně kmitat mečíkem kolem roztouženého jazýčku a tím více zvyšovat napětí a vzrušení…A pach býka a krve…? 

To si nechte povídat! 

Noc kráčí dál a v hospodě už srazili dřevěné stoly k sobě. Znavené ženy, které ještě před chvílí tančily, na ně uléhají na záda a doširoka rozvírají nohy a tak zůstavají. Je ticho, jen oheň praská a nyní již polonazí matadoři po špičkách krouží kolem stolů, ruce vysoko zdvižené a ve světle svící předvádějí ten poslední a jedinečný zásah. Za nimi pak, zcela nezávislé a bezbranné, krouží jejich stíny.

Tak krouží matadoři kolem těch rozevřených žen a zanořují se do nich a opět vystupují a dál krouží. Jen občas některý vzkřikne a jeho vypjaté tělo na krátký okamžik povolí…

A všechny ženy vzdychnou, protože vědí, že to je ten moment zásahu, na který samy čekají a doufají, že právě u nich a mezi jejich stehny vzkřikne alespoň jeden matador a když ne jeden, tak několik z nich po sobě jdoucích. Aby tak mohly, při troše štěstí a božího posvěcení, založit nový, krásný život, pro překonání smrti. To vědí všichni.  A proto je zde takové ticho a nikdo neříká nic, jen stíny, vzdechy a plameny.

Aréna v noci vypadá jako zamrzlé jezero. Měsíc pečlivě vykresluje rýhy a čáry v písku, při jejichž vzniku probíhalo tolik vznícení, tolik křiku a tolik naděje i zkázy, ale nyní jsou mrtvé. Uprostřed jezera klečí on, ten poslední matador. A celé jeho tělo i tvář jsou lehce průsvitné a modravě bílé v měsíčním světle. Osvobodil se od váhy krve a je mu náhle velice lehko. Už nepotřebuje ani svůl lesklý a zaoblený mečík, ketrý tak věrně a bezvládně leží podél něho. I klobouček spočívá na temné skvrně v písku odevzdaně, jak spící kocourek. On však už je svobodný a patří tedy jen sám sobě. Vyklouzne jemně z těsných kalhot, jako když se rodí motýl, zbaví se nařasené a potrhané hedvábné košilky, zkříží ruce na mladých, hebkých prsou tak, že prsty levé ruky jemně svírají pravé rameno a pahýl pravé je skryt v podpáždí levé a takto se pomalučku vznese vzhůru nad arénu, a nad město, a nad mraky nad městem, a nad oblohou nad mraky, až jako bílá tečka zmizí v mezihvězdném prostoru.

V písku dole však zůstává ta klečící postavička, jako když se krab vysvlékne…a vedle ní ručka alabastrová s prstýnkem z rudých granátů, který mu věnovala ona pro vítězství.