Křeček a jeho pán 1

Jmenuji se John Maxmilián a budu vám vyprávět příběh o jednom dědovi a jeho křečku Filipovi.

Asi před 60 lety jsem bydlel ve vesnici Alabama nedaleko města Grimbow, to bylo okresní

město. (Když se tento příběh odehrál, bylo mi 9 let.) Chodil jsem

každý den k panu Vítkovi pro noviny. Jednou v pondělí jsem opět k němu šel pro noviny a

povídám: \"Máma mě poslala pro noviny a tak jsem tady.\" \"Já vím\"- usmál se na mě pan Vítek.

Uviděl jsem krabici a povídám: \"Co máte v té krabici?\" On řekl: \"Co že to chceš vědět, já myslel, že

máš naspěch.\" - řekl to tak bezcitně. Já povídám: \"Já nespěchám.\" On řekl: \"Tak

já ti povolím, abyses do ní kouknul.\" Tak jsem se zvědavě do ní koukl, ale nic jsem tam neviděl.

Řekl jsem: \"Vždyť tam nic není!\" \"Ale jen se podívej líp!\" \"Ale já vážně nic nevidím.\"

Přišel k té krabici, odhrnul piliny a skutečně tam něco bylo, ale co? Zeptal jsem se: \"Co to je?\"

Pan Vítek řekl: \"To je přece křeček, tys nikdy neviděl křečka?\" Já na to: \"Ještě ne, znám jen tato

zvířata...\" a začal jsem tam jmenovat různá zvířata vodní, africká, domácí a tak dále, ale křeček

byl pro mě úplně neznámý. Řekl: \"Chceš si ho pochovat?\" Já řekl: \"To byste byl hodný.\"

Byl jsem u něj asi půl hodiny a kouknul jsem se na hodinky a málem jsem omdlel. Už je šest hodin

a já měl bejt v půl šestý doma. Řekl jsem: \"Nashledanou, já už musím jít!\" Pořád jsem utíkal, teprve

ve městě jsem zmírnil krok a cestou jsem pořád myslil na toho křečka.

Když jsem přišel domů celý udýchaný, položil jsem noviny na stolek a šel jsem do pokoje. Čekala tam

moje máma, celá ustaraná, kde jsem. Vešel jsem pomalu do pokoje. Zaslechl jsem, že volá policii. Tak

jsem se schoval radši pod postel. Za pět minut už byli policajti tady. Dala jim

mojí fotku a už se to rozkřiklo.

Běžel jsem k panu Vítkovi domů, zazvonil, ale nebyl doma. Šel jsem do trafiky, ale tam taky nebyl.

Rozhodl jsem se ho najít. Jediná stopa, která po něm zůstala, byl ten jeden křeček. Prohledal jsem celé

město. Pak jsem si vzpomněl, že pan Vítek hodně mluvil o městu Idaho,

vlastně Ajdahou. Rychle jsem si koupil jízdenku a jel jsem tam. Cestou jsem si uvědomil, že tam

má tetu. Konečně autobus zastavil. Ale jak ho najdu v tolika barácích? Okouzleně jsem se koukal na ty

vysoké domy. Zeptal jsem se jednoho staršího pána, jestli ho nezná. On řekl: \"Ne,

ale znám jeho tetu.\" Tak mě tam zavedl. A řekl: \"Teď už ho najdeš beze mě, mám ňákou prá-

cičku!\"

Našel jsem pana Vítka a on mi řekl, že přijel proto, že se jí narodil syn. Zeptal jsem se ho:

\"Je to kluk?\" On na to: \"Doktor říkal, že je to holka, a víš, jak se jmenuje?\" Já na to že ne.

\"Pája.\":-)

Zanedlouho si hrála i s křečkem. Byla moc roztomilá. Chtěla být spíš klukem.

Vyzradil jsem panu Vítkovi, že mě honí policajti. \"Tys něco ukrad?\" on na to. \"Ne, myslí, že jsem se

ztratil a pátrají po mě.\" \"No to je hrozný, musíš se vrátit domů a věnuji ti tohoto křečka.

odpověděl. \"Opravdu? - Děkuju!\" \"Ale teď už běž a všechno mamce řekni, ona ti to určitě odpustí. Tak

ahoj a v pondělí v trafice!\" \"Ale já se vám musím odvděčit.\" řekl jsem panu Vítkovi na rozloučenou.

Jel jsem zpátečním autobusem domů. Doma jsem všechno vysvětlil a nehněvali se.

V pondělí jsem šel do trafiky a dal jsem panu Vítkovi papouška. \"Ale to jsi moc hodný, to si nezasloužím,

takovouhle odměnu, ale když myslíš...\" A dal jsem mu ho.

Ráno jsem se vzbudil ale má máma tam nebyla...