2101 - Vítězná próza leden 2021

Džirny

To, čeho jsem se obával od nástupu Michaila Sergejeviče Gorbačova k moci v roce 1985, stalo se úderem mých šedesátin skutečností. Vyhodili mě z práce. Nepropadl jsem zoufalství, ale zamířil na pobočku Úřadu práce v Bruntále. Všichni byli v domácí kanceláři. Musel jsem vstoupit do internetové konference. Přihlásila se mi nějaká mladá holka. Evidentně jsem ji probudil nebo vyrušil z nějaké zábavy, a tak mi otráveně poslala textový soubor s nabídkami. Zaujalo mě místo CHO v průmyslovém parku Jirny a zavolal jsem jí zpátky: 

„Co to je za povolání, ten CHO?“

„Tady k tomu skoro nic nepíšou. Jen, že má noční služby a hlídá areál. Asi to bude vrátný“.

Vrátný není bůhvíjaká kariéra, ale na poplatky to stačit bude a alespoň se tam nebudou tlačit mladí s praxí po celém světě. A že je to v Praze? Už jsem žil na horších místech.

Sebral jsem odvahu a nastoupil do vlaku národního dopravce. S jízdenkou si už dlouho nemusím dělat starosti. Vypadám tak sešle, že mi hádají osmdesát let a nikdo po mně žádné jízdné nechce.

Když jsme přijížděli do toho průmyslového parku na 8. kilometru D11, seděla v autobuse vedle mě hezká tmavá Asiatka. Ukázala prstem ven a zeptala se:

„Džirny?“

Kývl jsem.

V čekárně posuzovacího střediska (assessment center) se nás sešlo kupodivu více než 10 a byla mezi námi i ta hezká Asiatka z autobusu, tak jsem se dozvěděl, že je to Filipínka Hwan. Říkal jsem si, co dělají s nějakým vrátným takový cavyky? Ať mi dají revolver, červenou pásku a šedivou kšiltovku, ukážou, kam mám zapisovat návštěvy a je to!

Kdepak, čas oponou trhnul a změněn svět! Pověřený pracovník oddělení lidských zdrojů, klučina lehce nad dvacet, si nás obešel, pomocí nějaké elektronické pomůcky ověřil naši přítomnost a totožnost a posuzování se rozjelo.

Začali jsme sniperskou zkouškou. Vrátný jistě musí umět střílet. Mojí výhodou bylo, že na jedno oko skoro vůbec nevidím. Zbývajícím se tak dobře míří. Díky výsledkům střeleb jsem prošel. Na rozdíl od čtyř dalších nešťastníků. I když Hwan držela pušku jako koště a očividně střílela prvně v životě, kupodivu i ona prošla s úsměvem na tváři.

Následovala umělá chytrost (Artificial intelligence). Vrátný dnes už neobchází rajón fyzicky, ale dohlíží na kamerovou, infračervenou, echologickou a laserovou kontrolní soustavu. Naším úkolem bylo navrhnout programovací příkazy pro napodobení (simulaci) události, kdy zloděj  vpadne dovnitř, vypije u kávovaru jablečný mošt, ukradne údaje z počítače a nastaví zákeřný průběh operací, který zničí nejen firemní účetnictví, ale vrhne záporné světlo i na vedení společnosti. Jako absolvent několika prestižních vysokých škol a odborník v přípravě technických řešení jsem byl hotový ze všech šesti první a ještě jsem stihl povýšit na vyšší úroveň instagramovou a facebookovou přítomnost firmy a přepracoval jejich vztahový postup se zákazníky.

O kávové přestávce jsem se konečně dozvěděl, proč se ta pozice jmenuje C.H.O.: Znamená to Chief Happines Officer, neboli „vrchní důstojník štěstí“ a má na starosti kromě vrátnice i dohled nad spokojeností zaměstnanců.

Po špatném výsledku druhé části dva nešťastníci vzdali, a tak jsme zbyli čtyři. Nejsem si jistý, ale zdálo se mi, že Hwan si po celou programovací zkoušku místo programování na tabletu kreslila mango nebo meruňku.     

Dalším prubířským kamenem byla zkouška z jazyků. Klučina z lidských zdrojů vyběhl ze své špeluňky a nahlas a opovržlivě se podivoval směrem ke mně:

„Honzo, uvedli jsme, že máte umět tři jazyky, Že ale někdo napíše ruštinu, němčinu a latinu, to jsme nečekali, víš!“ (tykat jsme si začali spontánně všichni, protože Hwan na to je z angličtiny zvyklá).  

Protože nesehnali rodilého mluvčího na latinu, prošel jsem touto zkouškou kontumačně. Mandarínskou číštinu uměla kromě Hwan ještě brýlatá Pražačka neurčitého středního věku a kyprých tvarů. Zůstali jsme tři.

Dále nás čekala zkouška společenského vcítění (social empathy). Měl jsem hrát nadřízeného, který má zajistit odevzdání inventury stravenek prostřednictvím podřízených. Přivedli mu takvou protivnou brécu a ta na mě řvala, že potřebuje domů, protože jí odřekla chůva. Samozřejmě, že jsem ji seřval a nepustil se slovy:

„Když sis pořídila frocka, mělas myslet na to, že se o něho někdo musí postarat. Zavolej tchýni!“

Vytkli mi, že jsme měl poznat, že zaměstnankyně je ve stresu  a potřebuje mimořádný den nemoci:

„Pánové, mě nebude nikdo učit jednat se ženami. Na ně platí jen tvrdost! A den nemoci? Já jsem za celý svůj pracovní život neměl ani jeden den nemocenskou!“

Náhodou jsem se nachomýtl k tomu, když procházela zkouškou společenského vcítění Hwan. Něco žvatlala, protože česky prakticky neuměla. Ta protivná bréca na ni čučela a pak křikla na klučinu:

„Co to ta cikánka mele? Vůbec jí nerozumím.“  

Co zkazila ta Pražačka, nevím, nicméně vypadla ona a před poslední zkouškou už jsme zůstali jen dva, Filipínka Hwan a já.

Kádrovácký klučina vyšel, vzal mě za loket a odváděl stranou:

„Honzo, je mi to líto, ale ta pozice se přece jen jmenuje „Vrchní důstojník štěstí“. Poslední zkouška je na téma potěšení (Pleasure).“

Nechápavě jsem se na něj podíval. On poznamenal:

„Vrchní rozhodující důstojník (Chief executive Officer) je chlap a ty jsi heterosexuál!“

A mrkl směrem k Hwan sedící  v minisukni na židli vedle kopírky.

Zeširoka se na nás usmála.