Na vlásku

Na vlásku

Čas pokročil. Bydlíme v nájemním bytě. Užívám si jeho pohodlí, styk s přírodou nahrazuji pohledem z okna do nejbližších lesnatých kopců. Vím, že to není to samé. Podezírám se z lenosti. Výmluva na nohy neobstojí, ty by to zvládly, vždyť ani dřepy mi nedělají potíže. Jenom dech, ten se krátí – p­o pár krocích do mírného kopečku odpočívám s rukama na kolenou, a srdce bouří a dobývá se z klece.

Když se dám přemluvit a jdeme do lesa, abych doma „ú­plně nezteřel“, pak trasu s­­ ohledem na stoupání vybíráme podle stavu mého dechu a srdce.

Učím se chodit pomalu. Ó, jak je to dávno, kdy jsem v kopci čekával já na tebe!

Zatím jsem tedy úplně nezteřel. Možná i proto, že k fungování mi pomáhá ranní studená sprcha. Tu vynechám jen výjimečně. Už ale druhý den se strachuji, aby mi to nezůstalo, spěchám vykurýrovat nemoc či zahnat nechuť a honem vše vrátit do zaběhnutých kolejí, neboť tu ranní vzpruhu potřebuji na své každodenní výpravě, na lovu vzpomínek.

Kapitola, v níž jsem lovil naposledy, se uzavřela. Přečetl jsem ti ji, své první kritičce, zařadil, kam patří, a lebedím si v sladkém nicnedělání.

Ale netrvá dlouho a už se ošívám, hryžou mě výčitky a pochybnosti, škrtí a dusí­ obavy, že mě nic nenapadá a určitě už nikdy nenapadne. Nálada klesá k nule a ty se lekáš, jak dlouho zas budeš nucena snášet mé mračení.

I dnes sedím před nesnesitelně bílou obrazovkou, ruce pod bradou, mučím se roztržitými, bezcílně bloumajícími myšlenkami.

Už chci rezignovat, přepnout jinam, když náhle, s­ama od sebe, plní slepé prázdno věta, na kterou tak dlouho čekám.

Dál to jde samo, jako by žádná pauza, žádné výčitky a nejistota nebyly. Asi se usmívám, tak soudím podle toho, jak mi je. Otravná nálada odešla. Na bílém pozadí běží věta za větou. Hbitost prstů sotva stačí.

Bouře se přežene a jsem opět při smyslech. Vracím se, škrtám, přepisuji, slovíčkařím. Už je na čem stavět. Svět je zas v normálu.

Někdy se ptám: Co to je, co mě nutí teď, kdy už nic od života nečekám, vracet se, pátrat v čase, kdy jsem čekal všechno a byl žhavý toho dosáhnout, vybaven mládím, energií, nadšením?

Dnes je to pohádka, ale kdykoli se nám poštěstí do těch končin nahlédnout, najdeme všechno, jak bylo, čas nic nezměnil: Jsme mladí, kypí v nás odhodlání, stavíme nový svět, jisti si, že bez nás to nepůjde, to my jsme ten svět. Překypujeme silou, cítíme jí hříšný nadbytek, stoupáme, letíme… Nádhera. Žádné příkoří nás nezastaví, smějeme se překážkám nevlídné doby, překonáváme je, bouráme, obcházíme.

Jen mládí se raduje, popouští uzdu emocím. Jen z čistých emocí vzchází štěstí.

Hle, člověk. Silný, krásný, vášněmi nabitý. Zázrak, vrchol přírody. Nepřestanu ho obdivovat. S tím obdivem odejdu ze světa, šťastný, že jsem zde chvilku byl.

*

Povím vám, jak to tenkrát bylo s tím mládím a štěstím u nás v lese.

Ráno se rozpršelo, vypadalo to na celý den. Místo sázení rozvážejí se mnou děvčata sazenice ze sněžné jámy na místa určení. Kopeme brázdy a do nich ty stromky zakládáme.

Déšť se co chvíli vrací, tu a tam vysvitne slunko, ale trávu a lupení osušit nestačí, od nohou mokneme. Jen cestou v autě trochu osycháme.

Chvíli před polednem potkáme za školkou Bohouše, jede s kobylou domů. Na obou je vidět, že toho mají pro dnešek dost.

Zvednu ruku na pozdrav. Bohouš vzrušeně mává, abych zastavil.

Holky se hrnou z dodávky – a­ rovnou k miláčkovi Bobině. Její tmavá srst se po poslední přeháňce leskne a voní potem. Jarka jí sčesává černou hřívu, říká lichotky, popleskává široký krk, Jana hladí sametový pysk, z dlaně si nechává sbírat kousky svačiny. Dobrácké zvíře vše vděčně přijímá.

Bohouš seskočí z krytého kozlíku, odvádí mě stranou a zády k děvčatům tlumeně hlásí:

„Na Pepíka padl strom. Drahoš ho veze do špitálu.“

Ve mně hrkne. „Jak je na tom?“

„Nevím, ležel vzadu jak Lazar a žádnej toho moc nenamluvil, Drahoš hned zas ujížděl jak vo život.“

Tak, a je to tady. Už moc dlouho se nic nestalo.

„Kdy to bylo?“

„Před slabou půlhodinkou.“

„Díky, Bohouši.“

Nahlas zavelím: „Holky! Jedeme!“

Jana naposled pohladí kobylu po nozdrách a mohutné čelisti, cosi jí pošeptá a nastupuje za Jarkou.

Když zvedá nohu na stupačku dvanáctsettrojky, všimnu si, že už se hezky kulatí.

Jak jí to jenom řeknu?! V červnu se mají brát.

Ujíždím v rozstřikujících se kalužích, bez povšimnutí minu odbočku ke sněžné jámě, kam jsme měli namířeno pro stromky, ještě tři sta metrů, a už najíždím na silnici a hrnu si to k městu. Na přímém úseku se rozjedu, až málem zapomenu, že se blížíme k prvnímu z těch dvou „andělských schodů“, kde se občas děvčatům zvedá žaludek.

Pozor, vezeš těhotnou!

Ještě včas uberu plyn. Za druhým zhoupnutím na to znova šlápnu. Ve zpětném zrcátku vidím, jak Janě jede pusa a jak se obě smějí. Povídají si o klucích, možná zrovna o Pepíkovi. Jana je poslední dobou samý smích. Prožívá šťastné období. Najít si ke dvěma dětem toho pravého, copak to není štěstí?

Ale já jí to musím nějak říct!

Stěrače už zas pracují naplno. Holky si snad ani nevšimly, co se děje. Anebo si myslí, že končíme kvůli dešti.

Před městem odbočím doprava.

„Kam to jedeme?“ ptá se Jana.

„Do špitálu.“

„Proč?“ sřeknou se. V čisté plošce nahoře přede mnou se odrazí jejich nejisté pohledy.

„Za Pepíkem.“

Jana si p­oloží ruce na břicho a vpije se mi v zrcátku do očí: „Co se mu stalo?!“

Jarka ji pudově obejme.

„Nebude to nic vážnýho,“ řeknu pokud možno ledabyle.

Slyším, jak falešně to zní.

Jana naléhá: „Co vám to ten Bohouš říkal?“

„Mluvil něco o spadlým stromu.“

Zrcátko potemnělo, vyplňují je dvě zorničky, černé jámy.

Rychle to chci napravit: „Neboj se, žije.“

Černé jámy zmizí, stočí se k oknu, nevidoucí zrak utkví na opršeném skle, zrcátko odráží bledou tvář. Jarka kamarádku objímá, mluví, co jí slina na jazyk nese: „Neboj, bude to dobrý, přece víš, co Pepa vydrží… no tak… podívej se na mě…“ Hladí ji po vlasech, naklání se, aby jí viděla do obličeje, ale Janin strnulý pohled se od skla neodvrací.

Já útěšná slova moc neumím, raději mlčím.

Krucinál, zas ty blbý semafory!

Musím zastavit. Nekonečné vteřiny stojíme. Je to k vzteku.

Oranžová. Vpřed!

Před nemocnicí kvapně zaparkuji a ženeme se přes vrátnici. Děvčata míří rovnou k ambulanci, já se zastavím u vrátného.

„Jo, pouštěl jsem je, už je to hezká doba, žlutá škodovka, celá zastříkaná blátem.“

„To jsou oni.“

Drahošovo auto stojí před ambulancí.

On sám sedí v čekárně, lokty opřené o stehna, je jak hromádka neštěstí. Když nás uvidí, vyskočí: „Co vy tady? Mluvili jste s Bohoušem?“

Sedí tu dva chlapi v pracovních mundúrech. Jeden si podpírá zafačovanou ruku ve výši ramen, bílým obvazem prosvítá vprostřed dlaně růžová.

Náš náhlý vpád rozvířil klid tiché čekárny.

„Co se mu stalo? Mluv!“ vrhne se smrtelně bledá Jana na Drahoše, chytí ho za blůzu a cloumá jím.

Opatrně jí ruce uvolní: „Nejanči, Jano, sedni si.“ Vtlačí ji do židle, ukáže hlavou k ordinaci: „Mají ho tam, vzali ho hned, páč von… No, nevypadal moc dobře… Ne ne, neplaš se, bude v pořádku.“

„Mně nemusíš lhát. Padl na něho strom? Tak si nevymýšlej.“

„Počkej, já ti to povím, jenom se uklidni, prosím tě.“ Sám však potřebuje uklidnit. Sedne si také, ještě je plný zážitků, o kterých doteď s nikým nemluvil.

„Furt to vidím… Hrozný. Akorát jsem se tam podíval, když to padalo…“ Udiveně, nevěřícně vrtí hlavou, zírá do prázdna.

Čekáme, až se sám rozmluví, Jana netrpělivě tiskne k puse zmuchlaný kapesník.

„Ten smrk měl snad kubík, ale skoro nic ho nedrželo v zemi,“ rozvykládá se Drahoš, „jen taková bakulka kořenů,“ ukazuje dvě spojené pěsti. Zamračí se: „Vítr hajzlovskej! Zašumělo to, zapraskalo, já se tam podívám – a­ ten­ strom padá. Lehne na druhej, bere ho s sebou, a teď to tam žuchne, všecko na jednu hromadu… Akorát tam, kde slyším Pepovu pilu. Ta škytla – a­ ticho.“

Náš „lidový vypravěč“, jindy vtipný a bezstarostný, dnešním zážitkem zcela vystřízlivělý vidí asi před sebou něco moc ošklivého.

„Dál! Mluv dál!“ nedopřeje mu Jana klid. I my jsme napjatí, stejně ti dva chlapíci.

Drahoš si nás přeměří vyčítavým pohledem: „Víte vy, co to je, dívat se, jak to na toho Jozefa padá, a nemoct proti tomu nic dělat?“

Jana se zakolíbá dopředu dozadu.

„Není ti špatně?“ přiskočí Jarka, nachystaná vyvést ji na vzduch.

Jana se nadechne a zůstane sedět zpříma.

„Ne, dobrý.“ Už by ráda věděla, co bylo dál.

Drahoš líčí, jak zahodil pilu a běžel tam – a najednou uslyšel rajskou hudbu. „Někde v tom haluzí se to ozvalo. Pepa zaklel. Tak jadrně, jak von to umí. Řeknu vám,“ zasní se, „chór andělů nebeskejch by mně nemohl líp zazpívat. Nikde jsem ho ještě neviděl… ‚Pepo, ty vole,‘ řvu jak tur, ‚kde seš, ukaž se,‘ a jdu po tom hlasu. Prodral jsem se do nejhustšího chumlu toho chvojí – a představte si­, ten Jozef tam stál! Držel si ruku a sykal a hekal a klel a třepal hlavou. Říkám: ‚Jozef, co je?‘ Ukázal mně, kde byl, když to spadlo. To byste, lidi, museli vidět. Ty smrky se zkřížily, ten kubíkovej navrch – a­­ rovnou na Pepka. Ve-li-ká klika, že ho nevzala žádná haluz, ty se zlámaly a zapíchly do země, na nich ten strom zůstal stát – a­ Pepek pod ním. Pila letěla na jednu stranu, helma na druhou… Děcka, já když jsem viděl tu škvírku, vodkaď von se vyškrabal…,“ spíná ruce, žasne, „šly na mě mrákoty. Ne, tomu se nedalo věřit. Takovádle!“ ukazuje, přehání.

Jana zbledne ještě víc. Drahoš to vidí, chce poslední slova zaobalit nebo raději vzít zpět, – a­­le u­ž nemusí. Otevřou se dveře – a­ Janě se rázem vrací barva: z ordinace vychází Pepa, docela sám. Ramenatý pořízek, radost pohledět. Jen hlavu má v podivné bílé kukle, na krku vysoký tuhý límec a pravou paži v lokti ohnutou, nehybně zavěšenou. Jak spatří Janu, oči se mu rozzáří a jde rovnou k ní. Usmívá se. Maličko provinile, víc však zamilovaně. Snaží se nekulhat, moc se mu to ale nedaří.

Janě vlhnou oči, ale zůstává sedět a tak ho vítá mezi živými.

Pepa k ní přijde, pohladí ji po vlasech, špitne: „Co je, ty oslíku?“ Ona ho v bocích obejme, přitiskne se tváří a drží si ho jako v kleštích.

Její zmrtvýchvstalý milý se těmi kleštěmi nechá svírat, v nesmírných rozpacích ji hladí a konejší: „Tak už nebul, co bulíš, ty…“

Najednou se vzmuží a celý rudý se dopustí nejstatečnějšího aktu, jakého je před svědky schopen: položí ruku na kulatý kopeček jejího břicha, zamumlá: „Co brečíš, oslíku, copak sis myslela, že vás tady nechám samotný?“ A srdnatě ji na veřejnosti, před námi všemi políbí.