Opuštění

Býval jsi jedna louka a já byla voda, jez z té louky pramení,

býval jsi nádherný strom a já Tvoje země, půda

v níž nechals kořeny...

a byl jsi potok z pramenů mých a zemi té,

na níž já jsem stála,

dával jsi pít.

Dával jsi mi pít...

Byl jsi můj život a závrať a sen,

jak mám teď bez Tebe žít?

Byl jsi ten poslední, co přivedl mě k pláči

(ještě teď´ pláču, to proto, že si vzpomínám)

a ze slziček potůček a pak řeka

a možná se v té řece utopím.

Zachraň mě tedy, zachraň!

Říkal jsi přece, láska stačí

(jsem dávno pryč a nedokážu odejít)

Býval jsi moře co se vrací,

co vždycky se vrací k břehům svým.

Vrať se mi, vrať se - vždyť tu klečím

a svoje touhy, sny a přání,

vždycky k ránu

před svítáním,

jako oběť nejsvětější,

skládám, dávám provždy k nohám Tvým...