Fiakr

Něhou zvoní podkovy

ořů plamenných,

co fiakr života a smrti

vlečou ulicemi,

neboj se jich,

sic strach nahánějí

na první pohled,

na ten však neděj,

i ten drožkář robustný,

jehož chladný výraz

zprvu zlostně mrazí,

není tak nelidský,

jak zdá se být, on

co zrůda zrodil se

v časech pradávných,

přesto jeho srdce

rozvážnějším je,

než to lidské,

povrchností a zlobou

provždy zkažené,

podívej, holčičko,

vláčné kapičky rosy

stéblo trávy oddaně

polibky laskají,

další voňavé jitro

s požehnáním

dopřáno nám bylo,

tak přijmi mé objetí,

očka svá plaše přivři,

prvním ranním políbením

rtíky tvé láskyplně pohýčkám

a ze spánku tak probudím,

alespoň pro ten dnešní den.